Pohádkám dnes chybí morální tah. Děti baví situace, ne příběh, říká dramaturgyně

Magdaléna Medková Magdaléna Medková
Aktualizováno 25. 12. 2020 22:22
Jsem-li v životě na něco pyšná, jsou to naše pohádky, tvrdí dlouholetá dramaturgyně Marcela Pittermannová, která v barrandovských ateliérech strávila téměř třetinu svého života a spolupracovala na desítkách pohádek v Česku i zahraničí. Byla dramaturgyní například Tří oříšků pro Popelku i Chobotnic z druhého patra. Kam podle ní kráčí česká pohádka a mají na ni dnešní děti ještě trpělivost?
Anděl Páně 2
Anděl Páně 2 | Foto: Česká televize

Proč je český čert trouba, kterého člověk snadno oblafne?

Myslím si, že to vychází z nás samotných. Nechceme násilí a není na světě situace, která by se nedala zlehčit. Vezměte si jen rok 1989, v té době byl tajemníkem jistý Štěpán, mladý, arogantní funkcionář, a i když lidé nevěděli, co dál bude, objevovaly se nápisy Je Štěpán ještě pán? To je přece ohromné! V 90. letech, v době, kdy se Československo rozdělilo na dva státy, sem zase přijel jeden nejmenovaný delegát ze zahraničí a ptal se, kolik bylo mrtvých. A my odpověděli, že žádný. Přitom dělení státu, to je většinou hrozná záležitost, lidé se střílí a vyvražďují kvůli území. Ale u nás ne.

Říká se o nás, že přežíváme díky tomu, že se za velmi nepříznivých okolností dokážeme přihnout, přizpůsobit a přežít. A také se o Češích říká - což já uznávám - že jsou výsostně vtipní. Myslím si, že humor je součást naší sebezáchovy a nějakým způsobem se to promítá i do té naší pohádky. 

Takže si peklo zlehčujeme a ubezpečujeme se, že ani tam to ve výsledku není tak zlé, tedy bez legrace?

V české pohádce je peklo jen pro ty, kteří nedokázali odolat nástrahám a pokušení života jako například Dorota Máchalová, které nešlo o dobro člověka, ale o peníze a majetek. Čeští čerti jsou nejen komičtí, ale zároveň jsou kladná síla. Potrestají zlo a pomohou hrdinovi, což je ve světě velmi neobvyklé.

V jiných zemích jsou pekelníci zlí a často i nebezpeční tvorové. Pamatuji si, jak jsme spolupracovali se štábem z Rigy, který nás poprosil o pomoc s filmovými triky. Točili film o Malíčkovi, což je jejich nejpopulárnější vánoční pohádka. Čert v ní byl tak hrozivý, že šlo opravdu o život. Byli jsme z toho celí vyjevení, protože u nás by se tohle nemohlo stát. Čerti jsou pro nás kmotři a šašci, ďáblové zase hlupáci a omezenci.

Protože ďáblové mají moc, stejně jako šlechta, která je v pohádkách také terčem posměchu, někdy více, někdy méně…

Částečně to tak nastavila komunistická strana, ale řekla bych, že je to v nás i nějak zakořeněné. Máme představu, že dobří lidé žijí skromně a mají spravedlivého a velkorysého vladaře, který vyšel z lidu. Z mocichtivých a nespravedlivých si chytří lidé dělají blázny. Vždyť i po třiceti letech od revoluce se objevují nápisy "Konec vlády jedné straky." (demonstrace na Letné v roce 2019, pozn. red.)

Je humor příčinou, proč se u nás nikdy nechytly strašidelné a vážné pohádky z jiných zemí?

Myslím si, že ano. Nutno ale říct, že dnes je taková představa, že pohádky mají být hlavně veselé a vtipné, takže v nich někdo jede autem nebo jsou tam narážky na současnou politickou situaci. Dříve byly žánry více různorodé. Vlídné pohádky, jako jsou například Tři oříšky pro Popelku, byly jen jedním z druhů této formy. Byly také bajky, hororové, romantické, dramatické či hrdinské pohádky - něco o tom vím, protože jsem byla dlouho v dramaturgii dětského filmu a ty žánry jsem se sama snažila prosadit. 

Byla jsem například na mezinárodní konferenci, která byla o dětském filmu v SSSR, a tam měl jistý Polák přednášku o hororové pohádce. Tak mě to tehdy nadchlo, že jsem tenhle žánr prosadila i u nás. Natočilo se Deváté srdce a Panna a netvor, u kterých se děti počůrávaly a bály se, ale dodnes je někdo tu a tam ještě zná. Oproti tomu Jestřábí moudrost, což byla moje představa o dramatické, hrozivé pohádce podle spisovatele Williama Butlera Yeatse úplně zapadla. Nejspíš to bylo moc vážné.

Čím si vysvětlujete, že nejpopulárnější pohádkou všech dob jsou pořád Tři oříšky pro Popelku?

Je velmi vlídná, jednoduchá bez složitých odboček a také to byla první pohádka, na kterou se soustředila veškerá pozornost. Řada televizních pohádek vznikla už za první republiky, ale dívat se na ně bylo nesnesitelné. Byly velmi neumětelské a postrádaly smysl. Například v Červené karkulce byl vlkem zakletý chlapeček a točil ji režisér čtvrté kategorie. Po válce vznikla Pyšná princezna a ta stanovila určitý profesionální limit. Svou roli v tom sehrál i nástup komunistické strany, která vymezila, co je třeba v pohádkách zdůrazňovat. Pohádky se zkoušely točit ve Zlíně i na Slovensku a pak se v 69. roce přistoupilo na Tři oříšky pro Popelku. 

"Úspěch Popelky podle mě tkví ve vynikajícím scénáři, který napsal František Pavlíček, skvělé režii i hereckém obsazení," říká dramaturgyně.
"Úspěch Popelky podle mě tkví ve vynikajícím scénáři, který napsal František Pavlíček, skvělé režii i hereckém obsazení," říká dramaturgyně. | Foto: Filmové studio Barrandov / DEFA

Kouzlo Popelky tkví podle mě ve vynikajícím scénáři, který napsal František Pavlíček, skvělé režii i hereckém obsazení. Všechno to byla v podstatě souhra náhod. Pavlíček byl v té době zakázaný, ale Bohunka Zelenková mu na pohádku propůjčila jméno, takže se za ni mohl schovat. Režisérem měl být původně Jiří Menzel, ale ten asi půl roku váhal a nakonec to odmítl - zdaleka ne každý režisér je schopen natočit pohádku, má to skryté i zjevné zákonitosti, vypadá to sice, že se v ní může všechno, ale ne, nemůže se všechno. No a povedla se také Libuše Šafránková jako Popelka, kterou původně měla hrát Jana Preissová, nicméně otěhotněla. Jsem také velmi ráda, že prince nakonec přemluvil Petr Svojtka a není tak slyšet Trávníčkův tehdejší brněnský přízvuk.

Je něco, co vám z pohledu odborníka na Popelce vadí?

Jako dramaturgovi mi nesmírně vadilo, že se k natáčení připletla německá DEFA (filmový průmysl bývalé NDR, pozn. red.). Vypadl jí tehdy velký projekt a měla prázdné ateliéry. Východní Německo požádalo soudruhy z Československa o pomoc, a tak jsme dostali nařízení, že se některé scény budou točit v Německu a na zámku Moritzburg.

Pamatuji si, jak jsme s Vorlíčkem přijeli točit jednu z největších scén, kdy Popelka přichází na ples, jde po schodišti, otevřou se dveře a před ní je dlouhatánský sál, kterým ona pomalu prochází se skloněnou hlavou směrem k princi. Měla to být velmi emotivní scéna, ale víte, co ti Němci udělali? Postavili ten sál do pravého úhlu, tudíž celý ten efekt pomalého osmělování byl v háji.

Vorlíček i já jsme vyžadovali, aby to Němci přestavěli, ale oni na to řekli "prosím vás, co blázníte, vždyť je to jen dětský film". Celý štáb mohl zešílet, protože to se u nás nikdy nenosilo, aby někdo řekl, že to pro děti takhle stačí. Ta scéna mohla být daleko efektnější, ale co už. Radost mám naopak ze závěrečné scény, když Popelka a princ jedou na koni zasněženým polem. Měla jsem tehdy výhrady k hudbě, protože z Kdepak ty ptáčku hnízdo máš jsem mohla zešílet, ale Vorlíček tenkrát řekl, že Svoboda je hitmaker, že tomu nerozumím. A měl nejspíš pravdu.

Filmografie Marcely Pittermannové
Autor fotografie: Marcela Pittermanová (archiv)

Filmografie Marcely Pittermannové

Po roce 2000: Čertí brko, Křižáček, Pustina, Hořící keř, Nejkrásnější hádanka, Kruh, Z pekla štěstí 2, Princezna ze mlejna 2, Hurá na medvěda!

Po roce 1989: Z pekla štěstí, Zapomenuté světlo, Princezna ze mlejna, Potkal jsem ho v zoo, O zapomnětlivém černokněžníkovi, Jestřábí moudrost a další.

Po roce 1979:  Pan Tau, Kdo se bojí, utíká, Veselé vánoce přejí chobotnice, Chobotnice z II. patra, Hledám dům holubí, Pohádka o Malíčkovi, Mezek, S čerty nejsou žerty, Rumburak a další.

Po roce 1969: Kočičí princ, Deváté srdce, Jak se budí princezny, Malá mořská víla, Páni kluci, Kvočny a král, Velké trápení, Tři oříšky pro Popelku, Přijela k nám pouť, Pan Tau to zařídí (a další dobrodružství Pana Tau), O Sněhurce, Šest medvědů s cibulkou, Dívka na koštěti a další.

Zdroj: filmovyprehled.cz

Zatím poslední film, na kterém jste se podílela, je Čertí brko - Česká televize ho uvede na Boží hod. Vnímáte za ta léta nějaký posun v pohádkách, ať už dobrým, nebo horším směrem?

Řekla bych, že se v nich objevují věci, které by za nás neobstály. Například, že se v pohádce objeví mrtvola anebo se někdo dopustí úmyslného podvodu a není potrestán. Často se také míchají žánry, někdy je to trochu horor, trochu komedie, záleží na dané situaci, která má vystrašit anebo pobavit. 

Asi největší odklon z osobního hlediska vidím v tom, že dnešní pohádky nemají tak velký morální tah. Dříve měly určité poselství, například člověk, aby uspěl, musí být dobrotivý a statečný, to znamená dát babičce chleba nebo pustit rybu z háčku zpátky do vody. Člověk musí čelit zlu a překonávat překážky za přispění těch lidí, kterým pomohl. Pohádka je v podstatě učebnice denní morální praxe, v které se píše, že lidé mají být navzájem vlídní a přátelští, mají uznat chyby a také to, že dobro nakonec vždy zvítězí nad zlem. 

Proč se z pohádky podle vás vytrácí moralizování?

Řekla bych, že pohádky v té klasické podobě, jako psali Němcová, Erben, Drda a Čapek, jsou jednak vypotřebované a jednak se na ně dívají spíš dospělí než děti. Byla jsem na jedné projekci, kde se promítaly české klasiky, které měly ve své době velký úspěch, ale dnešní děti se na ně nevydržely dívat. Dřív jsme počítali s tím, že se dítě s tím hrdinou nějak ztotožní, půjde s ním tu cestu a bude ji prožívat. Myslím si, že na to dnes děti nemají trpělivost. Pod vlivem nových technologií sledují spíš situace než souvislosti, baví je vtip, ale už je tolik nezajímá, proč je hrdina v potížích a jak se z nich dostane. Ten dramatický vzestup je zkrátka nebere. 

Pohádka se tedy podle vás mění díky tomu, že na ni děti nemají takovou trpělivost? 

Myslím si, že ano, a je to i dané vlivem nových technologií. Pohádka už také nemá tak výsostné postavení. Dříve se dávala každou sobotu od půl druhé odpoledne, byla to událost. Dnes je to jen jedno z tisíců vizuálních představení. Děti navíc mohou sledovat kanály na YouTube a tak dále. Jsou tedy dost zahrnuté vizuálními vjemy - špatnými i dobrými - a nelze jim říct "na tohle se budeš koukat a na tohle ne", nedá se to uhlídat. Pozoruji to u svých pravnoučat, která mi sice vždy, když jdeme do kina na novou českou pohádku, řeknou "jó, dobrý babi", ale já už v nich ty diváky starých dob nepoznávám. Dívají se, ale není to pro ně taková událost jako pro děti před těmi 40 lety. Nesoustředí se, pořád potřebují akci a pořád je musíte něčím zaměstnávat.

Jak podle vás ovlivnila českou pohádku amerikanizace a fantasy typu Harry Potter a Pán prstenů?

Velmi. Kouzelné postavy se dostávají do reality nebo se v příběhu objeví například magické předměty. Mým velkým oblíbencem je spisovatel Terry Pratchett, který píše fantasy, ale svým způsobem spadá i do žánru pohádek. Dnes už je velmi těžké určit, co se myslí pod pojmem pohádka, je to velmi široký a různorodý termín. Rozdíl by byl snad jen v tom, že v pohádce nemůže být právě ta rozvolněná morálka, tedy že zvítězí nebo má z něčeho prospěch nějaký lump. 

V Americe například natočili Perníkovou chaloupku, v které si dospělí Jeníček a Mařenka zařídí podnik na likvidaci čarodějnic. Tak to si třeba myslím, že už je na pohádku moc. V Norsku zase chtějí točit remake Popelky, je tam strašně populární, hrají ji nejen o Vánocích, ale i během roku. Norové ji chtějí natočit podle původního scénáře, ale mermomocí ji chtějí feminizovat. Řekla jsem si, že s tím nechci mít nic společného, protože Popelka bere osud do svých rukou už tím, že jede na hrad, je to její rozhodnutí, nesedí doma a nečeká na povel či zázračnou vílu.

Když jsme u zázraků, jak se vám líbí digitální filmové triky?

Počítačové triky pochopitelně také velmi proměnily podobu filmu. Co se dřív dělalo ručně, pracně a těžkopádně, není dnes žádný problém. Někdy je na mě trik či kouzlo až příliš velkou součástí reality. U těch starých pohádek je vidět nedokonalost a triky pak vzbuzují určitý údiv. Výtvarník Boris Masník, který má evropské studio triků, sám říkal, že co se týče pohádek, snaží se, aby některé prvky nebyly dokonalé, protože to pohádce dává lepší šmrnc a punc takového podivení.

"Co se dřív dělalo ručně, pracně a těžkopádně, není dnes žádný problém," říká Pittermanová. Na snímku je pohádka Za humny je drak z roku 1982.
"Co se dřív dělalo ručně, pracně a těžkopádně, není dnes žádný problém," říká Pittermanová. Na snímku je pohádka Za humny je drak z roku 1982. | Foto: FTV Prima

Myslíte si, že klasická pohádka v souvislosti s digitalizací vůbec přežije následující desetiletí?

Doufám v to. Myslím si, že má pořád velikou cenu a smysl, aby se ten žánr nezavrhl. V době národního obrození, kdy stačil jen chlup a Češi nemuseli být, měly písně, báje a pohádky ohromný význam. Žádná velká literatura v češtině nebyla. Kdyby Němcová a Erben nezachovávali ducha lidové pohádky, neměli bychom, kde začít. Myslím si, že to v nás pořád přetrvává - někde hluboko uvnitř, možná vespod, nás drží pohádka, je to víra v existenci našeho národa a nás samých. Vždy jsme se snažili dětem ukázat, že nikdy není beznadějí, vždy jde zvednout hlavu z bahna a jít dál. Myslím si, že v dnešní době je tohle poselství obzvlášť důležité. 

Video: Jiří Dvořák o pohádce Anděl Páně

Osobně si myslím, že trojka nebude, původně tu myšlenku vypustil z úst I. Trojan a řekl to, protože milion lidí už dneska do kina nechodí, říká Dvořák | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy