Počtová: Z polyamorie se může stát běžná věc. Předmanželský sex kdysi taky býval tabu

Tomáš Maca Tomáš Maca
5. 2. 2023 10:14
Partnerský trojúhelník polyamoriků, dlouholetý milenecký poměr s ženatým mužem, ale i dvojice katolíků, která spolu začne žít až po svatbě. Vztahy, které u většinové společnosti budí nepochopení, sleduje v novém dokumentu Šťastně až na věky režisérka Jana Počtová. V rozhovoru přiznává, že by některé formy soužití sama nezvládla. Důvodem, proč je lidé odsuzují, ale podle ní bývá hlavně neznalost.
"Polyamorie stojí na vzájemném konsenzu. Sama bych takového soužití schopná nebyla, ale pokud ho někdo považuje za vyhovující model, nevidím důvod, proč by tak žít neměl," říká režisérka Jana Počtová.
"Polyamorie stojí na vzájemném konsenzu. Sama bych takového soužití schopná nebyla, ale pokud ho někdo považuje za vyhovující model, nevidím důvod, proč by tak žít neměl," říká režisérka Jana Počtová. | Foto: Honza Mudra

Filmem Šťastně až na věky završujete trilogii, ve které jste zkoumala společenské trendy v oblasti partnerských vztahů. Co jste si z téhle své sociální sondy odnesla?

Především jsem si uvědomila, jak rychle se dnes mění témata, která jsou pro společnost palčivá. Lidé, kteří žijí single, by dneska už skoro nikoho nezajímali. Stali se běžnou součástí společnosti, okolí se na ně přestalo dívat skrz prsty. Když jsem přitom před třinácti lety začala točit dokument Generace Singles, nemít vztah ještě často znamenalo nějaké stigma. Stejně tak za šest let zestárlo téma mého filmu Nerodič. Když mají bývalí partneři po rozchodu zájem o střídavou péči, tak už jim dnes soudy ve většině případů vyhoví. V době, kdy jsem dokument připravovala, byla přitom střídavá péče výjimečná a zejména muži měli mnohdy problém ji získat. Kdybych naopak třináct let nazpátek vyrukovala s tématy jako polyamorie a otevřené vztahy, nedokázala bych pravděpodobně hrdiny filmu najít. Nejsem si jistá, jestli tyhle termíny tehdy vůbec existovaly.

Prolamujeme tedy další a další společenská tabu, a lidé jsou tak v partnerských vztazích čím dál svobodnější.

Je pravda, že lidé dnes snadněji mohou být tím, kým chtějí. Prolamování společenských tabu s sebou ale zároveň přináší další a další otázky. Stačí, když se zpětně podívám sama na sebe. Když mi bylo kolem patnácti, tak v mém okolí nikdo tolik neřešil, jakou má genderovou identitu - jestli je muž, žena, nebo nebinární. Myslím, že jsem tehdy ani moc netušila, co to genderová identita je. Dnešní děti si podobné otázky pokládají úplně běžně, mnohem víc se hledají. To se pak hodně projevuje i na mezigeneračních vztazích. Dřív si matka s dcerou nebo otec se synem rozuměli napříč několika generacemi, protože se doba tolik neměnila. Dneska ale rodiče mají často problém svoje děti pochopit, natož aby je chápali jejich prarodiče. Propasti mezi generacemi jsou větší a větší.

Moje babička se třeba narodila ještě za Rakouska-Uherska, kdy společenské normy jasně určovaly, co si může dovolit. Jakékoli odchylky od zavedených pořádků vyžadovaly, aby měl člověk spoustu energie i peněz, a taky byl kvůli nim mnohdy vyloučený ze společenství, ve kterém do té doby žil. Dnes naproti tomu žijeme v době, kdy podobné bariéry postupně padají a přichází svoboda. Její negativní stránkou ale je, že si za veškeré své problémy můžeme jenom my sami. Sami se rozhodujeme a sami si neseme následky svých životních voleb.

V jedné scéně filmu Šťastně až na věky sledujeme, jak Honzu, který žije v polyamorním vztahu s těhotnou Andreou a nebinárním partnerem Fró, navštíví jeho rodiče. Maminka nemá pro synovo soužití příliš pochopení a nevybíravě mu řekne, že žije promiskuitně.

Nemyslím si, že by maminka o synově partnerském soužití mluvila nevybíravě a neměla vůči ostatním členům polykuly respekt. Jezdí k nim na návštěvu a zajímá se o vnouče, takže systém, ve kterém všichni tři fungují, evidentně přijala. Otázka je, jestli ho může i chápat. Nedokáže si představit, že by tak sama žila, což jí ale nelze vyčítat. V raném věku si našla manžela, vychovala s ním děti a teď se chce starat o vnoučata. Nic jiného neznala a najednou se má v důchodovém věku osobně konfrontovat s fenoménem, o kterém se ve společnosti mluví až posledních pět let. To je pro ni přirozeně složité.

Proč podle vás polyamorní vztahy vyvolávají ve společnosti takovou kontroverzi, když se dnes zároveň tolik lidí rozvádí a nevěra je považovaná za něco běžného?

Nemyslím si, že kontroverzi vyvolává jen polyamorie a že by nevěra byla běžně přijímaná. Všechny vztahy, které ve filmu zachycuju, jsou do jisté míry diskutabilní. Pro spoustu diváků bude stejně rozporuplný katolický monogamní pár, protože v něm ještě funguje tradiční rozdělení mužských a ženských rolí. Žena zůstává v domácnosti, stará se o děti a vytváří teplo rodinného krbu, zatímco manžel chodí do práce, a když se vrátí domů, musí mít navařeno. Nebo vztah milenky a ženatého muže, který tady sice existuje odnepaměti, ale svým způsobem je možná ještě větším tabu než polyamorie. Když totiž podvádíte svou manželku, týká se to taky vašich dětí.

Polyamorie naproti tomu stojí na vzájemném konsenzu. Členové polykuly se své potřeby snaží naplňovat s maximální upřímností, jejich partneři vědí, že udržují několik vztahů najednou. Sama bych takového soužití schopná nebyla, ale pokud ho někdo považuje za vyhovující model a nikomu tím neubližuje, nevidím důvod, proč by tak žít neměl. Našim prababičkám by připadalo divné, že dnes máme předmanželský sex a žijeme s někým dvacet let na hromádce. Nám se zase nějakou dobu bude zdát zvláštní polyamorie, ale nakonec se z ní třeba stane úplně normální věc.

Teď jste možná spoustu čtenářů vyděsila.

Důvodem, proč lidé něco odsuzují, bývá většinou obyčejná neznalost daného problému. A to nemluvím jenom o partnerských vztazích. Během covidu byli všichni odborníci na očkování, dneska jsou zase všichni experti na válku a všichni si myslí, že mají právo svůj názor říkat veřejně - hlavně v diskusích na sociálních sítích. Ventilují svůj strach, který je ale většinou způsobený tím, že o tématu skoro nic nevědí. Když něco neznáte, tak vás to ohrožuje. Proto jsou někteří lidé z dnešního světa tak frustrovaní.

Dalšími hrdiny vašeho nového filmu jsou partneři, kteří se rozhodli pro otevřený vztah, a mohou tak paralelně navazovat další intimní poměry. Zatímco Šárka téhle možnosti hojně využívá, Alexandr stále víc inklinuje k monogamii. Není problém, když se potřeby partnerů začnou najednou rozcházet?

To, že jsme pár zachytili v období, kdy Alexandr zrovna neměl potřebu navazovat další vztahy a Šárka ano, ještě neznamená, že to někdy předtím nebylo naopak. Několik let nazpátek se třeba Alexandr choval podobně jako Šárka, takže si myslím nemají co vyčítat. Určitě nelze říct, že by Alexandr trpěl a Šárka si užívala. Je to mnohem složitější. Jejich příběh navíc končí velkým happy endem.

Šárka ve filmu přiznává, že se zamilovává do dalších a dalších lidí. Někdy si říkám, jestli dnes nejsme na jiskření, které zažíváme ve fázi zamilovanosti, příliš závislí, a proto ve vztazích často dlouho nevydržíme.

Nemyslím si, že by zrovna zamilovanost byla Šárčinou motivací pro další partnerství. Je to spíš touha po sounáležitosti a poznání. Zamilovanost samozřejmě přináší obrovský adrenalin a řada vědců ji přirovnává ke stavu, který zažíváme pod vlivem drog. Ve svém okolí ale nevidím lidi, kteří by se při prvních nesnázích rozcházeli, zvlášť když už se svými partnery založili rodinu. Naopak se vždycky snaží vztah za každou cenu zachránit.

Jak jste lidi s netradičním partnerským životem hledala?

U filmů Generace Singles a Nerodič jsem hrdiny většinou našla přes svoje kamarády nebo jsem je už před natáčením sama znala. Tentokrát se mi ale skoro všichni přihlásili na základě výzvy v médiích. Hledáním postav jsem strávila rok práce. Rozjela jsem kampaň, dávala jsem rozhovory a potkala jsem se snad s osmdesáti lidmi. Další tři roky pak trvalo samotné natáčení.

Při natáčení dokumentů o partnerských vztazích jste musela být často svědkem intimních situací, které by lidé běžně řešili jen mezi čtyřma očima. Jaké pro vás bylo pozorovat projevy zamilovanosti, ale i vyhrocené konflikty, a zastávat tak trochu roli křena?

Popravdě mnohem jednodušší než řešit vlastní partnerský život. To samozřejmě říkám v nadsázce. Moje dokumenty vychází jen z upřímného zájmu o mezilidské vztahy. Všechny postavy, které ve filmech sleduju, se na jistou dobu stanou mými přáteli. Během natáčení o nich přemýšlím mnohem víc než o komkoli jiném. Abyste totiž děj dokumentu někam posunuli, musíte neustále intenzivně uvažovat o tom, co daný člověk prožívá a na co se ho máte ptát. Když ho zrovna trápí nějaké problémy a starosti, dotýká se mě to stejně, jako by se to dělo mým kamarádům.

Zároveň si ale pořád uvědomuju, že je to moje práce. Když tedy mezi lidmi, které natáčím, vznikají třenice, vím, že je to z pohledu dokumentaristky správně. Nechci říct, že z toho mám radost, ale na film, kde postavy nic neřeší a nic se jim neděje, by se nikdo dívat nechtěl. Už když si svoje hrdiny vybírám, musím dopředu vytušit, jestli budou mít příběh. Vždycky je to samozřejmě sázka na nejistotu, ale za dobu, co se své profesi věnuju, jsem si už přece jenom nějakou intuici vybudovala.

Pokud byste se ale ve svých filmech soustředila jenom na partnerské konflikty, mohly by snadno sklouznout na úroveň reality show typu Výměna manželek.

Právě proto jsem řadu konfliktních okamžiků ve filmech nakonec nepoužila. Natočili jsme i extrémně vyhrocené situace, které mně samotné byly nepříjemné. Bylo mi ale jasné, že v horizontu stominutové stopáže by působily ještě mnohem hůř, než jaké ve skutečnosti byly. Je nutné si uvědomit, že sledujeme jen určitý časový výsek. Chci, aby diváci s mými postavami aspoň částečně souzněli a napojili se na ně. I když s nimi nesouhlasí, musí je chápat, a příliš vyhrocené momenty k tomuhle pochopení nepřispívají - právě naopak. Tvůrci reality show na nich samozřejmě staví, protože se publikum snaží šokovat nebo pobavit. Můj cíl je ale jiný.

Mluvila jste o tom, že dokumentované lidi často vnímáte jako své přátele. Nestala jste se pro hrdiny vašich filmů o partnerských vztazích tak trochu terapeutkou, které se vypláčou na rameni?

Ne, všichni byli natolik silné osobnosti, že jsme se tomu při natáčení vyhnuli. Mimo kameru jsem se s nimi samozřejmě bavila jako se svými kamarády, a když mi vyprávěli o svém trápení, snažila jsem se projevit účast nebo jim na danou situaci poskytnout vlastní náhled. To stejné dělali oni pro mě. Ani můj život není neustále harmonický. Nemám ale ráda, když si jedna kamarádka stěžuje na svého přítele a druhá jí říká, ať se na něj vykašle, protože je blbec. Podobné rozhovory člověka nikam neposouvají. Do vztahů druhých lidí nikdy úplně nevidíte, a ať už jim radíte cokoli, nejste objektivní.

Jana Počtová (42)
Autor fotografie: Honza Mudra

Jana Počtová (42)

  • Studovala Katedru divadelních, filmových a mediálních studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Poté přešla na na Katedru dokumentární tvorby na FAMU. Během studií absolvovala také zahraniční stáž v Paříži na Université Paris 8.
  • Před třemi lety uvedla dokument K2 vlastní cestou o horolezkyni Kláře Kolouchové, která jako první Češka zdolala nejvyšší horu světa. Loni zase Česká televize odvysílala její dokument Tornádo - rok poté o dopadech přírodní katastrofy na Hodonínsku.
  • Největší divácké ohlasy zatím zaznamenala s dokumenty, v nichž se věnuje proměnám partnerských vztahů v současné společnosti. Volnou trilogii započala v roce 2011 filmem Generace Singles, na nějž navázala snímkem Nerodič z roku 2017 a letos ji uzavírá novinkou Šťastně až na věky.

Máte v záloze ještě nějaké vztahové téma, které by stálo za zpracování, nebo se teď chcete věnovat úplně jinému námětu?

Ráda bych se teď pokusila zrealizovat snad nejhezčí námět, který jsem zatím napsala. Zdědila jsem totiž cestovní deník po svém dědečkovi, který v roce 1937 jako dvaadvacetiletý kluk vyrazil na kole skrz Evropu. Jeho cílem byla světová výstava Expo v Paříži. Poprvé v životě opustil hranice své země, cestoval přes Německo, kde byl už dávno u moci Hitler, i Itálii, kde zrovna Mussolini slavil úspěchy v habešské válce.

V deníku tak děda na drobných situacích popisuje šílenou propagandu, kterou nastupující totalitní režimy zaváděly, ale i obyčejný život v evropských zemích těsně před vypuknutím druhé světové války. Chtěla bych jeho příběh zrekonstruovat a vydat se po jeho stopách. Signály, že přijde válka, tehdy byly ze zpětného pohledu zjevné, i když je lidé měli tendenci přehlížet. Proto se ve filmu plánuju zabývat tím, co nevidíme dnes a jaká budoucnost tedy Evropu čeká. Hlavní téma je pro mě naděje.

To zní dost ambiciózně.

Vymodelovat současnou linku, aby film nemluvil jen o historii, ale i o přítomnosti, bude samozřejmě těžké. Momentálně píšu scénář a jezdím na obhlídky. Potom mě čeká shánění peněz, což bude taky výzva. Chtěla bych ve filmu využít archivní záběry, dotáčky, ale i animované scény, takže budu potřebovat poměrně vysoký rozpočet. Pokud se mi projekt podaří zrealizovat, myslím, že mě zaměstná na dalších osm let.

Video: Mít děti kvůli kvótě je hloupé, říká dokumentaristka (30. 9. 2016)

Jsme zvyklí na to, že by se člověk měl neustále cítit dobře. A když se necítí dobře, tak jakoby neuspěl, říká dokumentaristka Jana Počtová | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy