reklama
 
 

IT odboj za komunismu: Indiana Jones masakroval milicionáře

16. 4. 2014 12:30
Rozhovor s Jaroslavem Švelchem o historii počítačových her v Československu, Indianu Jonesovi na Václavském náměstí a protirežimních "textovkách".

Rozhovor – Videohry, které vznikly během 80. let 20. století, snesou minimálně z estetického hlediska jen těžko srovnání se současnými tituly. Jedno se jim však upřít nedá. Autoři je programovali s vášní a vědomím, že vytvářejí něco jedinečného. A často i zakázaného.

"Počítačové hry byly asi nejméně regulovaným médiem, které tu za komunismu bylo," domnívá se Jaroslav Švelch z Karlovy univerzity, který o nich přednáší na Fakultě sociálních věd UK. 

Aktuálně.cz: Svazarm a Socialistický svaz mládeže (SSM) údajně vlastnily kopie zahraničních her a vyzývaly své členy k jejich překládání. Chápu správně, že státní organizace de facto nabízely nelegální software?

Jaroslav Švelch: Pravda, zní to trochu paradoxně. Kluby Svazarmu a SSM sice byly pod určitým dohledem, činnost klubů však obvykle byla apolitická, takže jim nikdo moc nemluvil do toho, co můžou a nemůžou distribuovat. V té době byl velmi nejasný status softwaru jako autorského díla – nebyl ani chráněn zákonem. Obvyklá interpretace tehdejšího legálního rámce tvrdila, že pokud se software kopíruje pro klubové, osobní či vzdělávací účely, tak to vlastně je legální. Šlo spíše o interpretaci založenou na dobrém zvyku, než že by to byla pravda. Kluby zprostředkovávaly software svým členům a částečně tak suplovaly distribuční síť, která tady chyběla. Fungovaly jako jakési výměnné stanice.

A.cz: Velmi častým hlavním hrdinou tehdejších her byl Indiana Jones. Proč?

Komunita lidí, kteří hry vyráběli, byla poměrně malá a do určité míry propojená prostřednictvím výměnných sítí. Indiana Jones byl tehdy populární hrdina. Filmy se sice promítaly v československých kinech s několikaročním zpožděním, ale lidi už v polovině 80. let měli určité povědomí, o co jde. Indiana Jones byla pro mladé kluky velmi atraktivní postava, viděli v ní něco dobrodružného. První hru s Indiana Jonesem vytvořil František Fuka, který měl v té komunitě poměrně velké slovo. Dříve neexistovalo nějaké vědomí o autorských právech, lidem přišlo běžné udělat pokračování hry, kterou vytvořil někdo jiný, a neptat se ho na souhlas nebo licenci.

A.cz: Existovaly hry, které reagovaly na tehdejší politické dění?

Dochovala se hrstka takových her, opět textovek. Vyšly většinou anonymně z celkem pochopitelných důvodů. V roce 1988 šlo o hru P.R.E.S.T.A.V.B.A., což byla satirická textovka, ve které měl hlavní hrdina za úkol vyhodit do povětří sochu Lenina. Ve hře byly zapracované docela funkční vtipy – hráč například získal sílu čtením úvodníků Rudého práva. Hra navíc obsahovala konkrétní apel, aby lidi šli demonstrovat na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, v srpnu 1988 totiž uplynulo dvacetileté výročí.

V reakci na události Palachova týdne, kde příslušníci lidových milic a veřejné bezpečnosti brutálně zasáhli proti demonstrantům, vznikla hra Dobrodružství Indiana Jonese na Václavském náměstí v Praze dne 16. 1. 1989. Indiana Jones se v ní musí dostat z Václaváku na ruzyňské letiště a do cesty se mu staví Lidové milice a Veřejná bezpečnost, které masakruje mačetou a sekyrou. Stejně tak brutálně však umírá sám Indiana Jones ve chvíli, kdy proti němu útočí příslušníci Lidových milicí. Hra je velice obtížná, takže hyperbolicky ukazuje, že Václavák byl tehdy jakýmsi bojištěm. Později vyšly i hry, které přímo zpracovávaly události tzv. sametové revoluce. Jedna z nich se jmenuje 17. 11. 1989 a hráč v ní má za úkol najít videokameru a natočit zásah Veřejné bezpečnosti proti studentům.

A.cz: Vycházely podobné hry i v jiných státech komunistického bloku?

Nejsem si vědom, že by tehdy podobné protestní hry vycházely jinde na světě. Je to sice možné, ale dosud to není nikde zdokumentované. Československé příklady zároveň dokládají, jak oblíbeným prostředkem vyjádření hry koncem 80. let už byly. Jejich autoři klidně mohli vydat nějaký oběžník nebo složit punkovou písničku, ale jako vyjadřovací prostředek svého protestu zvolili hru.

A.cz: Řešily kontrolní orgány nějakým způsobem existenci takovýchto her?

Vycházely anonymně a obtížně se odhaduje, jak moc byly rozšířené a kolik lidí je vůbec hrálo. Zůstává pravdou, že počítačové hry byly asi nejméně regulovaným médiem, které tu za komunismu bylo. Nepředpokládalo se, že budou obsahovat nějaké protirežimní názory. Cenzoři tomu zároveň ani pořádně nerozuměli a počítače nechápali. Komunita kolem počítačů byla takovou zvláštní doménou, kde se zdálo, že je trošku větší klid a svoboda. Šlo o poměrně specializovanou oblast, která byla chráněná ideologií ve stylu „My děláme vědeckotechnologický pokrok a pracujeme na tom, aby se socialismus rozvíjel“. Za to se leckdy schovávaly různé organizace SSM a Svazarmu, které s počítači pracovaly.

A.cz: Můžeme tedy mluvit o určitém herním disentu?

Svým způsobem to byl disent, protože kdyby se na ty autory přišlo, tak by z toho nějaké problémy měli. Autorství se však dalo velmi obtížně dohledat, hry totiž mezi lidmi kolovaly anonymně, nezanechávala se v nich žádná stopa, která by prozradila původ autorství. Existovalo volné napojení svazarmovských klubů na disent, například jedna z hlavních postav předrevoluční počítačové žurnalistiky byl Láďa Zajíček, který dříve vedl Sekci mladé hudby. Tu stát rozpustil, protože pořádala akce, které byly na hranici oficiálního proudu a undergroundu. Můžeme tedy říct, že existovalo volné personální propojení počítačových nadšenců s undergroundem tehdejší doby.

Kolik stál počítač v 80. letech

Kolik stál počítač v 80. letech

Cena ZX Spectra se v druhé polovině 80. let pohybovala kolem 10 až 12 tisíc Kčs, tedy čtyřnásobku měsíční mzdy, která činila 3 085 Kčs. Didaktik Gama – tuzemský klon Spectra – se začal v roce 1987 prodávat za 6 200 Kč, ovšem zájem o něj značně převyšoval výrobní kapacity výrobního družstva Didaktik.

A.cz: Sehnat počítač v komunistickém Československu nepatřilo zrovna k nejjednodušším úkolům. Jak se k nim běžní lidé dostávali?

Velká část počítačů se do Československa dostávala přes individuální importy. Jedním z nejběžnějších způsobů byly zejména v první polovině 80. let pracovní cesty na Západ, kde lidé kupovali počítače sobě i známým. Leckdy bylo výhodnější je kvůli vysokým celním poplatkům propašovat. Kolují tak historky, jak kdosi převážel přes hranice počítač ZX Spectrum v pytlíku od svačiny a předstíral, že jde o obložený chleba.

Další možností k pořízení počítače byl Tuzex, ale dodávky byly nestabilní a podmíněné konkrétními obchodními dohodami mezi Československem a třetími zeměmi. Nebylo garantováno, že když si chcete koupit počítač v Tuzexu, tak ho zrovna budou mít. Když v roce 1985 najednou navezli 650 ZX Spekter, okamžitě se to rozkřiklo, lidi stáli fronty a dodávka se rozprodala velice rychle. Koncem 80. let se situace značně zlepšovala a československé počítače jako Didaktik a Ondra se daly sehnat i v obchodech s elektronikou. Nabídka ale ani náhodou nestačila poptávce, a proto bujel i černý trh. V novinách i časopisech se proto neustále objevovaly výzvy o potřebnosti počítačů. Lidi se dožadovali, aby s tím Federální ministerstvo elektrotechnického průmyslu něco udělalo. Problém s nedostatkem počítačů vyřešilo až otevření hranic a uvolnění trhu.

A.cz: Počítač byl tedy velmi drahá záležitost. Jak tehdy lidé přistupovali k tomu, že má sloužit k něčemu tak triviálnímu, jako je hraní jednoduchých her?

Různí nadšenci zkoušeli, co vše s těmi počítači vůbec šlo dělat. Tehdejší osmibitové počítače však byly takřka nepoužitelné na jakoukoliv seriózní práci. Data se zpravidla nahrávala na kazetu, těžko se na tom editovaly texty. V polovině 80. let si lidi začali pořizovat počítače vyloženě na hraní. Nejrůznější činovníci ve Svazarmu začali poukazovat na to, že hraním her dochází k omezování kreativního potenciálu výpočetní techniky. Kritizovali, že místo toho, aby lidi na počítačích tvořili, tak hrají komerčně vyrobené hry, které se sem dostávaly ze zahraničí. Navzdory nejrůznějším snahám Svazarmu o rozšíření možností počítačů se pak došlo ke konsenzu, že zejména ty osmibitové budou primárně určené na hraní.

A.cz: Vzhledem k tomu, kolik počítače stály peněz, tak vlastně skoro nic neuměly.

Ano, byla to docela drahá hračka. V té době ale počítače představovaly budoucnost a lidi si na to nějakým způsobem chtěli sáhnout a mít je doma. Nechtěli propásnout vědeckotechnickou revoluci. Koncem 80. let se k tomu přidal i určitý sociální rozměr, protože počítač sloužil jako statusový symbol.

Mgr. Jaroslav Švelch, Ph.D.

Mgr. Jaroslav Švelch, Ph.D.

Jaroslav Švelch působí jako pedagog a výzkumník na Fakultě sociálních věd UK. V letech 2007–2008 působil jako hostující výzkumník na oddělení Comparative Media Studies na Massachusetts Institute of Technology. Mezi jeho výzkumná témata patří jednak počítačové hry jako společenský a kulturní fenomén, jednak užití nových médií a sociálních sítí. Je členem spolku MU Game Studies, píše o historii počítačových her v Československu pro časopis Level a zpívá v kapele Rest In Haste.

A.cz: Byly počítačové hry v 80. letech tedy vnímány spíše negativně?

Když se podíváme, jak se o nich psalo v tisku, tak byly spíš ignorovány. Nikdo to nebral příliš vážně. Jak se ale zvyšoval počet počítačů, tak se stávaly populárnějšími. Koncem 80. let vlastnila počítač asi dvě procenta domácností.

A.cz: Přesto se organizovaly celostátní soutěže vyhlašované tiskem i rozhlasem, jejichž vítězové získávali zajímavé ceny. Jak to v praxi vypadalo?

Nejznámější projekt bylo Město robotů, což byla hra z roku 1989. Stejně jako víc než polovina československých her vydaných do roku 1989 to byla takzvaná textovka. Vydalo ji Zenitcentrum Beroun, polostátní organizace, která organizovala činnost mládeže v práci s počítači. Hru napsal Vít Libovický podle zahraniční předlohy a soutěž byla na tu dobu poměrně velkolepá. Hra vyšla u příležitosti 40. výročí založení pionýrů, což byla spíše krycí akce, a hlavním cílem bylo zpopularizování počítačů. Zenitcentrum Beroun prodávalo zaheslované kopie a v určitý moment odvysílaly tisk, Československá televize i rozhlas heslo, jež mělo hru odemknout, a hráči ji mohli řešit. Pět tisíc nejrychlejších řešitelů pak mohlo vyhrát ceny. Bohužel došlo k chybě v závěrečném kódování a heslo, které se mělo na začátku vložit, bylo obsaženo přímo v těle programu. Bylo poměrně snadné hru hacknout a heslo vložit. Soutěž nakonec nemohla proběhnout a výherci se losovali. To, že organizátoři připravili pět tisíc cen, dokazovalo tehdejší rostoucí popularitu her.

autor: Marek Pros | 16. 4. 2014 12:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama