Po válce sem ukryli třaskavé dědictví. Než aby ho někdo získal, vyhodili celý ostrov do povětří

Dnes působí Helgoland jako klidný severomořský únik z civilizace. Barevné domky, turisté, větrné farmy. Jen máloco napovídá, že tenhle izolovaný kus červeného pískovce kdysi považovali Britové za potenciální válečnou hrozbu. A že se nad ním vznášela otázka, jestli má vůbec nadále existovat.

Helgoland nikdy nebyl jen bezvýznamnou skálou. Jeho poloha, zhruba padesát kilometrů od německého i dánského pobřeží, z něj po staletí dělala strategickou kartu v rukou mocností. Ve středověku o něj soupeřili dánští králové a němečtí vévodové, v 19. století se stal součástí velké geopolitické výměny: Británie ho v roce 1890 přenechala Německu výměnou za vliv nad Zanzibarem.

Pro císaře Viléma II. to byla víc než symbolická akvizice. Ostrov proměnil v pevnost, která měla chránit strategickou tepnu: Kielský průplav. Děla, opevnění a vojenská infrastruktura postupně změnily charakter místa. Během druhé světové války se militarizace ostrova ještě prohloubila: nacisté tu vybudovali podzemní tunely, zázemí pro pobřežní dělostřelectvo, letiště i opevněné doky pro ponorky.

„Ostrov půjde ke dnu.“

Paradoxně ale Helgoland nikdy v bojích žádnou zásadní roli nesehrál. Jeho nejdramatičtější okamžik přišel až v roce 1945, když ostrov bombardovali Britové. Nacistické Německo tehdy muselo na pevninu evakuovat asi dva tisíce tamních obyvatel. Opuštěné místo následně obsadili Britové. Ti v jeho podzemí začali hromadit tisíce tun přebytečné munice – nebezpečné dědictví skončené války, které bylo třeba nějak vyřešit.

Řešení, které zvolili, bylo radikální. V dubnu 1947 připravili operaci s názvem „Velký třesk“. Do tunelů a bunkrů navezli více než sedm tisíc tun výbušnin – od námořních granátů po letecké pumy. Výbuch měl dvojí účel: zničit vojenskou infrastrukturu a zároveň vyslat jasný signál, že éra německého militarismu nadobro skončila.

Ne všichni ale věřili, že se to obejde bez následků. Kritici varovali, že porézní pískovec ostrova takový zásah nevydrží. Podle některých scénářů mohl Helgoland jednoduše zmizet. Rozpadnout se a skončit pod hladinou Severního moře.

Když 18. dubna 1947 nastala detonace, byla slyšet desítky kilometrů daleko. Síla výbuchu odpovídala zhruba 3,2 kilotun TNT, což z něj na dlouhá desetiletí udělalo největší neatomový výbuch v historii. Země se otřásla, oblaka prachu vystoupala vysoko do nebe a velká část ostrova se proměnila v trosky. Jeden z posledních žijících rodáků z Helgolandu v roce 2017 deníku Der Spiegel popsal, že v německém přímořském Cuxhavenu, vzdáleném přibližně 60 kilometrů, zněla exploze jako vzdálené „hřmění“. 

 „V tu chvíli nám všem bylo jasné, že Helgoland byl vyhozen do povětří,“ popsal Olaf Ohlsen. Výbuch zničil prakticky vše, co na ostrově připomínalo jeho vojenskou minulost. Podzemní labyrinty zmizely, infrastruktura byla rozmetána. Z původních staveb přežila jen masivní protiletadlová věž, která později začala fungovat jako maják. Samotný ostrov se změnil k nepoznání.

Helgoland však přetrval. V poválečném Německu se stal symbolem – pro některé připomínkou zkázy, pro jiné důkazem odolnosti. Na ostrov se vrátil život, lidé začali znovu stavět. Mezi troskami se objevil i pomyslný symbol celé události: morušovník. Strom, který dnes místní nazývají „Helgolandský zázrak“.

VIDEO: Hirošima a Nagasaki je trauma. Teď jsou velkým rizikem Indie a Pákistán, říká Smetana

Zdroj: Der Spiegel, National Geographic