Po čtyřicítce si splnila dětský sen. Jak vojákyně mění pohled na českou armádu

Když vstoupíte do bytu Horákových, na první pohled nejspíš uvidíte jen běžný rodinný život: učebnice, holčičí věci, pracovní notebooky. Ale někde mezi tím leží i vojenské kanady.

Petra chtěla na vojnu od dětství. Jenže jí tehdy bylo řečeno: "Tam přece holky nechodí". A tak místo toho studovala, pracovala, porodila a vychovala dvě dcery, sžila se s rolí manželky diplomata - v Bulharsku, Rakousku, Finsku a dnes v Estonsku. Aby toho nebylo málo, rozjela navíc podnikání v medicíně i nadační fond. Pak ale přišel covid a s ním i šance, která se kolem ní točila celý život: vstup do armády.

Ačkoliv byla Petra ze svého nového a vysněného dobrodružství nadšená, rodina její entusiasmus tolik nesdílela. "Mamka spráskla ruce. Taťka mlčel," popisuje. A manžel - diplomat - jen přikývl a dodal, že by šel taky, kdyby nebyl tak pracovně vytížený. Dcery pak měly jasno: máma je hrdinka, ale taky pořád máma. Ta, co jim balí svačiny a v mezičase běhá s batohem, protože "fyzička je pro vojáka stejně důležitá jako pro lékaře anatomie".

Deník vojínky a byznys

Skepse rodičů pravděpodobně pocházela z mnohých předsudků, se kterými se Petra pravidelně a s vervou snaží bojovat. "Moderní armáda není o bicepsech. Je o hlavě. A ženy mají obrovský přínos," tvrdí praporčice, která o svých zážitcích začala ve snaze bořit mýty psát online deník. Na začátku šlo o krátké noční zápisky z výcviku - syrové, neuhlazené, pravdivé. Sdílené "jen tak" na Facebooku. Dnes jde však o fenomén s vlastním webem, Instagramem, podcastem a knihou s názvem Deník vojínky.

Od té doby jí lidé píšou: "Díky vám jsem šel k zálohám." Autenticita je vzácná měna a Petra jí má na rozdávání. Proto se jí daří na mnoha frontách.  Zabývá se totiž také třeba marketingem a filantropií. Poté, co v Bulharsku bojovala s vážnými gynekologickými obtížemi, ji zachránili až lékaři z Apolináře - proto se rozhodla založila nadační fond Apolena, který už jedenáct let financuje zdravotnické technologie. A mezitím začala řídit marketing a obchod kliniky plastické chirurgie, zdravotnické portály a odstartovala aplikací MAMApp pro těhotné. Její životopis tak připomíná tři životy v jednom.

Mrazivé momenty

I když v armádě našla své další "já" a užívá si, že může armádní prostředí přibližovat veřejnosti, v terénu zažila i těžké chvíle. Ty však nikdy nebyly horší než to, čím si musela projít, když zjistila, že její dcera má mozkovou obrnu.

"Mladší dcera se narodila s dětskou mozkovou obrnou a je to právě tahle zkušenost, která mě hodně změnila. Další události a podněty, které přišly, už nebyly tak silné, aby mě nějak korigovaly. I tak mrazivých momentů bylo hodně, o některých nemůžu mluvit a nevím, jestli o nich vůbec někdy napíšu," přiznává. 

"Jedním ze silných momentů bylo třeba setkání s evakuovanými rodinami afghánských tlumočníků v Těchoníně v roce 2021. Přiletěla jsem z Finska, zorganizovala sbírku, potřebné věci jsme nakoupili, naložila jsem auto a vyrazila do Těchonína společně s dodávkou s léky z lékárny mého kamaráda. S afghánskými rodinami jsem tenkrát strávila půl dne, přičemž jsem si takzvaně z první ruky vyslechla příběh celé evakuace. Polovinu cesty zpátky jsem v autě probrečela," přibližuje praporčice.

Česká realita

Když pak Petra mluví o české armádě, nezastírá, že Češi často berou bezpečnost jako samozřejmost. "U nás je pořád hodně lidí přesvědčených, že obrana státu se jich přímo netýká. Že je to věc armády, ne jejich," říká. Právě proto podporuje dobrovolné vojenské cvičení - podle ní by lidem dalo základní dovednosti, pocit odpovědnosti i reálnou představu o tom, co služba státu znamená.

Tento postoj zastává i kvůli tomu, že ji ovlivnil život ve Finsku, kde mnozí muži i ženy považují brannou povinnost za přirozenou součást dospělosti. "Nesnáším slepé kopírování, každá země je jiná a má jinou historickou zkušenost. Ale finský přístup - to, že bránit svou zemi je samozřejmost, ne strašák - je něco, co bych si přála i u nás," dodává. Češi podle ní nejsou lhostejní, jen jim chybí zkušenost. A právě tu se snaží Deníkem vojínky lidem sdílet: ukázat, že připravenost není o heroismu, ale o pochopení vlastní role v obraně země.

Ocenění a plány plné naděje

Po letech dřiny a edukace je čím dál více vidět, že si Petřiny práce váží nejen její rodina a čtenáři. V prosinci 2024 totiž přebrala cenu Lady Pro. Tímto momentem se všechny její světy - uniforma, podnikání, pomoc ostatním - na chvíli spojily v jeden obraz. "Je to pro mě velká čest tím spíš, že znám jména oceněných předchůdkyň… Vážím si toho, že armáda vnímá nejen mé počiny v její prospěch, ale že oceňuje i mé civilní aktivity," komentovala ocenění.

A co ženu mnoha tváří čeká dál? Cvičení, rodina, práce. A do budoucna snad i nová kniha s názvem Deník praporčice. A za pár let její dcery možná půjdou podobnou cestou. "Kdyby starší z dcer chtěla být vojenskou lékařkou, zajásám," uzavírá s úsměvem.

Petra je tak živoucím důkazem, že žena může být vším, co si přeje: manželkou, mámou, podnikatelkou, filantropkou i vojákyní. A že sny, které musely na své naplnění čekat hodně dlouho, mají někdy tu největší sílu.

VIDEO: Absolvovala vojenskou školu v USA: Brečela jsem a spala i při jídle, byl to dril a životní šance