Písečná bouře ho odřízla od světa. Když muže po devíti dnech našli, nikdo nechápal, jak se mu podařilo přežít

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Na startu patřil mezi favority nejtěžšího ultramaratonu světa. O několik hodin později ale zůstal úplně sám uprostřed nekonečné Sahary. Bez vody, bez možnosti zorientovat se v terénu a bez naděje na rychlou záchranu. Ital Mauro Prosperi nakonec přežil devět a půl dne díky rozhodnutím, která znějí až neuvěřitelně. Jeho příběh dodnes patří k nejslavnějším příběhům lidského přežití.

Bývalý italský olympionik Mauro Prosperi měl v dubnu 1994 našlápnuto k jednomu z nejlepších výsledků své kariéry. Marathon des Sables, považovaný za nejtěžší etapový ultramaraton na světě, vede 250 kilometrů napříč saharskou pouští v extrémních vedrech. Prosperi patřil mezi nejrychlejší běžce. Pak ale přišla písečná bouře.

Vítr během několika minut zvedl stěny písku, které zcela změnily krajinu. Bouře trvala sedm hodin, a když utichla, nezůstalo nic, podle čeho by se mohl orientovat. „Písečná bouře vzala všechny orientační body. Krajina byla úplně jiná,“ vzpomínal Ital před časem pro britský The Guardian.

Nejdřív si myslel, že jen ztratil čas a závod ještě dožene. Běžel dál, hledal značky trati i ostatní závodníky. Marně. Teprve když vystoupal na vysokou dunu a nikde neviděl jediného člověka, pochopil, že se ztratil.

Organizátoři závodu zatím vůbec netušili, kde je. Prosperi byl přesvědčený, že ho brzy najdou. Když druhý den uslyšel vrtulník, vystřelil světlici, mával italskou vlajkou a běžel za strojem. Pilot ho ale nezahlédl. Tehdy začal skutečný boj o přežití.

V batohu měl jen dehydrované jídlo, téměř žádnou vodu a kolem sebe jen nekonečné moře písku. Tehdy si prý vzpomněl na vyprávění svého dědečka z první světové války, podle kterého vojáci v krajní nouzi pili vlastní moč. Naplnil si jí čutoru, i když zpočátku věřil, že ji nebude potřebovat.

Rozhodl se zemřít

Po dvou dnech našel opuštěnou kamennou svatyni, takzvaný marabout. Poprvé měl střechu nad hlavou. Když se rozhlédl, všiml si desítek malých netopýrů visících na stěnách. Chytil je, syrové je nožem rozřízl a snědl. „Jedl jsem i pil zároveň,“ popsal později. Celkem jich zkonzumoval asi dvacet.

Přesto neztratil úctu k místu ani ke zvířatům. Zbytky netopýrů po jídle pohřbil vedle svatyně. Když se na místo po třiceti letech vrátil s televizním štábem, jejich drobné kostry tam nalezl.

Ani úkryt mu ale nepřinesl záchranu. Když nad pouští znovu přeletělo letadlo, pokusil se zapálit oheň z batohu, spacáku a plastového vybavení, aby vytvořil viditelný kouřový signál. V tu chvíli udeřila další písečná bouře a všechno zmařila.

Po několika dnech beznaděje se rozhodl ukončit život. Bál se, že pokud zemře někde v poušti, jeho tělo už nikdo nenajde a rodina nedostane státní penzi, na kterou by jako policistova rodina měla nárok. Malým nožem si proto podřezal žíly.

Jenže kvůli extrémní dehydrataci byla jeho krev natolik hustá, že se rány téměř okamžitě srazily. Druhý den se probudil živý.

„Řekl jsem si, že to ještě není můj čas,“ vzpomíná.

Od té chvíle udělal všechno pro to, aby přežil. Pil vlastní moč, jedl hady, myši, velké mravence i listy rostlin. Den za dnem pokračoval dál a dál směrem k oblakům na obzoru.

Po devíti a půl dnech konečně spatřil stádo koz. Když se přiblížil, uviděl mladou berberskou dívku. Došel až do osady.

„Pochopil jsem, že jsem se znovu narodil. Měl jsem pocit, jako bych devět dní strávil v břiše pouště,“ vzpomínal Ital.

Ukázalo se, že během svého putování nechtěně přešel přes zaminovanou hranici do Alžírska. Když ho našli, vážil pouhých 43 kilogramů. Nejdříve ho zadržela armáda, protože ho považovala za špiona. Až závodní dokumenty potvrdily jeho neuvěřitelný příběh. Následoval týden na jednotce intenzivní péče.

Mnozí očekávali, že už do pouště nikdy nevstoupí. Prosperi se ale vrátil. Už o tři roky později Marathon des Sables znovu dokončil a během dalších let se na start postavil ještě devětkrát.

Dnes je z Prosperiho dědeček a žije na Sicílii. Na otázku, co mu nelehká životní zkušenost dala, odpovídá překvapivě jednoduše: „Pokud chcete opravdu pochopit život, musíte se vydat do pouště.“