Petr Zelenka: Kapitalismus nás zahubí. S demokracií a lidskými právy se neslučuje

Tomáš Maca Tomáš Maca
20. 1. 2019 21:21
Režisér Petr Zelenka (51) sedí na pohodlném polstrovaném křesle v kavárně na pražské Letné a vypráví historku ze zákulisí seriálu Terapie, jehož třetí řadu teď vysílá stanice HBO. „Podobné křeslo má v seriálu Karel Roden, ale museli jsme projít tak pět obchodů, než jsme našli to pravé. Karel totiž ze všech sklouzával dolů, až jsme konečně objevili jedno, ve kterém zůstal úplně přilepený,“ směje se spoluautor úspěšného seriálu z psychologického prostředí. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví Zelenka také o svém připravovaném filmu Modelář a obavách z odvrácené strany kapitalismu.
"Podobné křeslo má v seriálu Karel Roden, ale museli jsme projít tak pět obchodů, než jsme našli to pravé. Karel totiž ze všech sklouzával," říká režisér psychologického seriálu Terapie Petr Zelenka.
"Podobné křeslo má v seriálu Karel Roden, ale museli jsme projít tak pět obchodů, než jsme našli to pravé. Karel totiž ze všech sklouzával," říká režisér psychologického seriálu Terapie Petr Zelenka. | Foto: Honza Mudra

V čem se nová řada seriálu Terapie liší od dvou předešlých?

V prvních dvou řadách jsme jen převedli původní izraelský formát do lokální verze, ale třetí sérii už Izraelci nenatočili, takže jsme si tentokrát scénář napsali úplně sami. Škrtli jsme roli kolegyně, se kterou terapeut své případy konzultoval, protože se nám tahle linie zdála už přežitá. Pak jsme vymysleli čtyři nové pacienty a bylo to. Snad až na mnou napsanou postavu Marka Taclíka, který řeší ztrátu paměti, to ale nejsou žádní blázni. Naopak pracujeme s dost realistickými charaktery převzatými z reálného života a jenom jejich příběhy rozvíjíme.

Znamená to, že jste osudy nových pacientů terapeuta Marka Pošty odpozorovali od lidí, které sami znáte?

Tuším, že v případech scenáristek Ivy Klestilové a Terezy Dusové mají pacienti skutečné předobrazy. Iva Klestilová přišla s postavou transsexuála, u níž skoro až dokumentárně zachycujeme její přerod. Příběhová linka Terezy Dusové zase vypráví o matce s dcerou, která měla být obětí stalkingu, ale postupně se ukazuje, že to bylo trochu jinak. Já jsem si svůj scénář naopak úplně vymyslel stejně jako Robert Geisler, který se zabývá traumatem popové zpěvačky. Téma ztráty paměti mi je ale dlouhodobě blízké a zpracoval jsem ho už v několika divadelních hrách.

Stanice HBO neskromně avizuje, že váš seriál může sloužit jako terapie pro celou společnost. Měl jste spolu s dalšími autory ambici s ním otevřít některá tabuizovaná témata?

Nemyslím si, že seriál na komerční kabelové televizi může kontroverzní témata otevírat nebo na ně nabízet neotřelý pohled. Funguje to spíš opačně. Televizní dramaturgie se veze na tématech, která už ve společnosti rezonují díky sociologům nebo historikům. Mě osobně seriál Terapie zaujal hlavně svým geniálně jednoduchým formátem, který funguje kdekoli a kdykoli. Má divadelní charakter a v jeho dialozích si můžete dovolit jen tak žvanit, aniž by to vždycky posouvalo děj kupředu. Líbil se mi taky vypravěčský oblouk o takzvaném přenosu, kdy terapeut na své pacienty nevědomky přenáší své vlastní problémy a divák tak sleduje jak terapii pacientů, tak terapii samotného psychologa. Terapeutický přenos jsme ale tentokrát nahradili tématem zneužití psychologa, který má na konci pocit, že by měl své povolání pověsit na hřebík. Přinejmenším tři pacienti totiž na terapii nastoupili z úplně jiných důvodů, než uvádějí.

Z duševního zdraví se v posledních letech stalo často skloňované téma. Všímáte si destigmatizace psychických problémů i v Česku, nebo je u nás návštěva psychologa pořád ostuda?

Terapie slouží hlavně střední třídě, která má na ni dostatek peněz a volného času. Neznám sice žádné statistiky, ale myslím, že u nás má mnohem víc lidí zkušenost s antidepresivy než s terapií, což je pro ně lacinější, ale taky nebezpečnější řešení. Terapie málokdy zabíjí, kdežto antidepresiva zabíjí velice často. V Česku ale není dost důvěryhodných terapeutů a terapie bez důvěry nemůže fungovat. Psychologa si musíte vážit, ať už na základě toho, co publikoval, nebo díky tomu, že vám ho někdo doporučil.

Petr Zelenka (51)
Autor fotografie: Honza Mudra

Petr Zelenka (51)

  • Režisér a scenárista vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU.
  • V kinosálech na sebe poprvé upozornil v roce 1996 mystifikačním dokumentem Mňága - Happy End a o rok později povídkovou komedií Knoflíkáři.
  • Pro režiséra Davida Ondříčka napsal spolu s Olgou Dabrowskou scénář ke kultovnímu filmu Samotáři a v roce 2002 se vrátil k hudebnímu dokumentu s oceňovaným snímkem Rok ďábla.
  • V roce 2005 převedl na filmová plátna hru Příběhy obyčejného šílenství, kterou napsal pro Dejvické divadlo. S jeho herci spolupracoval i na filmu Karamazovi (2008) a hře Dabing Street, kterou v roce 2018 pro změnu proměnil v televizní seriál.
  • Je také spoluautor seriálu Terapie z produkce stanice HBO a na stříbrná plátna naposledy vyslal snímek Ztraceni v Mnichově (2015), na který chce v roce 2020 navázat novinkou Modelář.

Zajímáte se o psychoterapii dlouhodobě, nebo jste k ní přičichl až při práci na seriálu?

Mám rád psychiatra Miroslava Plzáka, který se v 60. letech jako jeden z mála specializoval na poruchy manželství. Říkal, že v případě párů nelze k lidem přistupovat jako k jednotlivcům a neplatí tak u nich věci, které se při terapii běžně doporučují. Při manželské párové terapii bývají partneři často v tak hlubokém konfliktu, že jim nepomáhá ani vzájemný rozhovor. Plzák jim tak kolikrát zakazoval spolu mluvit, protože by to vedlo jen k eskalaci násilí. Sám jsem manželskou terapii jednou zkusil, a to paradoxně v době, kdy nám s přítelkyní bylo 18 a zajímalo nás to. Neřešili jsme žádný problém, ale byli jsme zvědaví, jak to na terapii asi vypadá. Potom jsem načetl snad všechno, co v češtině vyšlo od amerického psychologa Irvina Davida Yaloma. Freudovská psychoanalýza mi na druhou stranu přišla zastaralá, i když samozřejmě ve své době znamenala průlom.

V čem je Freudův přístup překonaný?

Při freudovské psychoanalýze má pacient ležet tak, aby s terapeutem nenavázal ani oční kontakt. Psycholog má být absolutně zaměnitelný a testovat pacienta jako pokusné zvířátko. Chovat k pacientovi nějaký cit začalo být v psychologii možné až v 60. letech. Do té doby měl mít terapeut od pacienta odstup, protože se předpokládalo, že vztah k němu narušuje jeho objektivitu. Až Carl Rogers nebo právě Yalom se proti tomu postavili, protože byli přesvědčení, že pacienty léčí právě osobní vztah s terapeutem. Z rogeriánské terapie vycházíme i v seriálu.

Druhý zářez v seriálové tvorbě jste si připsal loni, kdy jste na televizní obrazovky převedl hru Dejvického divadla Dabing Street, což byl v měřítkách veřejnoprávní stanice docela nekorektní projekt. Pozorujete u České televize v poslední době větší ochotu pouštět se do odvážnějších seriálů?

Nechtěl bych, aby bylo považováno za nekorektní, když někdo v pořadu České televize řekne hovno. Námět dabingu pochopitelně přinášel téma jazyka včetně toho vulgárního. Nekorektnost jazyka byla autentickou součástí seriálu a vulgarismy jsme v něm použili funkčně. Vy jste ale asi vycítil, že seriál nepatří způsobem vyprávění do středního proudu televizní tvorby a tam podle mě k posunu dochází. Česká televize se teď snaží dávat prostor osobitějším tvůrcům. Pozdě, ale přece. Myslím, že v tom hraje roli její přetlačování se s kabelovkou. Pod HBO vznikají seriály, které vypadají moderně. Česká televize díky tomu cítí, že by měla držet krok s takzvanou quality TV, a vzniká tak zdravá konkurence.

Při sledování Dabing Street mě zaujalo, že třeba Miroslav Krobot a Hynek Čermák se v něm objevili v pro ně netypických rolích. Flegmaticky působící Krobot si zahrál cholerika a testosteronem sršící Čermák zase dobráckého lůzra.

Oba dva si ale tyhle herecké polohy vyzkoušeli už v divadle. Krobota jsem slyšel poprvé řvát na jevišti ve hře Ucpanej systém, kde hraje agresivního despotu. Hrozně se mi to líbilo, protože bylo znát, že to neumí a křičí na sílu. V Dabing Street jsem to pak rád oprášil. A Hynek Čermák hraje v divadle chudáčky běžně. V divadelní předloze seriálu byla jeho postava ještě k tomu homosexuál.

Jak velká námaha byla přesvědčit Viktora Preisse, aby si v seriálu zahrál sám sebe jako moralistického slušňáka?

Původně jsem tu postavu psal na Jana Hartla, který na nabídku ani nereagoval. Pak mě odmítl třeba Petr Kostka. Když si scénář četl Viktor Preiss, taky si nebyl jistý. Připomněl jsem mu ale, jak kdysi zahodil roli v mém filmu Knoflíkáři a pak si to vyčítal. Řekl jsem mu: "Tak abyste zase nelitoval. Tohle určitě bude další nesmrtelná role." Nechal si to projít hlavou a hned na zkoušce se ukázalo, že má s ostatními herci stejný přístup k humoru a výborně tam sedí. Líbilo se mi, jak se pak distancoval od své postavy a schválně mi psal sprosté esemesky.

Kde jste vzal námět bizarního seriálu Kapitán Filcka, který hrdinové Dabing Street dabují?

Kapitán Filcka je to nejlepší, co jsem kdy vymyslel, a nic dalšího už ho nepřekoná. Díval jsem se na seriál o americké kapele Monkees. V jednom díle její členové hrají lupy ve vlasech nějakého slavného televizního moderátora a vyskakují mu z účesu. Při psaní Dabing Street jsem si udělal poznámku "Kapitán Filcka jede na sraz lupů" a později se z toho zrodila tahle bizarní kapela. Sami herci pak měli svoje dvojníky ve filckách vyrobených z molitanu, které vodili loutkáři. Byl by z toho geniální samostatný animovaný seriál.

"Bude to psychologické drama s bizarními scénkami a půjde v něm o hledání spravedlnosti," prozrazuje Zelenka o svém chystaném filmu Modelář.
"Bude to psychologické drama s bizarními scénkami a půjde v něm o hledání spravedlnosti," prozrazuje Zelenka o svém chystaném filmu Modelář. | Foto: Honza Mudra

Vy ale v současnosti nepracujete na plné verzi Kapitána Filcky a místo toho chystáte nový celovečerní film Modelář. O čem bude?

O dvou klucích, kteří vedou půjčovnu s dronem. Jeden z nich je spíš byznysmen, chce s dronem pro ČEZ monitorovat větrné elektrárny a fotovoltaiky a ve volném čase ještě rapuje. Ten druhý je jeho bývalý spolužák z gymplu, který má trošku zvláštní povahu a napadne ho ten dron využít při takové bojové akci. Bude to psychologické drama s bizarními scénkami a půjde v něm o hledání spravedlnosti. Do kin by mělo jít příští rok na jaře a ústřední dvojici budou hrát Jirka Mádl a Kryštof Hádek. Funguje mezi nimi výborná chemie. S Jirkou Mádlem nás sblížil klip Přemluv bábu, který jsme natočili před víc než deseti lety. Tenkrát jsme zkoušeli, co se dá s internetem ve společnosti vyvolat. Přestože ještě nepřišla zlatá éra sociálních sítí, dosáhl klip rychle milionu zhlédnutí a spousta lidí ho vzala úplně vážně. A to se přitom pořád chlubíme pověstným českým humorem.

Žádný další satirický klip s Mádlem v současné politické situaci nenatočíte?

Ne. To ale neznamená, že by mi teď stav politiky připadal v pořádku.

Když už jsme se k té politice dostali, zaujal mě váš rozhovor v Českém rozhlase, kde jste se dost ostře vymezoval vůči kapitalismu, což není pro generaci, která zvonila klíči při sametové revoluci úplně typický názor.

Za kapitalismus nikdo klíči nezvonil, v tehdejších projevech převládal pojem lidská svoboda. Myslím, že v současném Česku panují dva druhy obav. Ten první mi přijde absolutně bezpředmětný a týká se toho, že nám uprchlíci vezmou práci nebo znásilní naše ženy. To jsou umělé populistické bláboly. Druhé obavy směřují k Rusku, což už v mých očích má opodstatnění, protože Putin je samozřejmě despota. Úplně u nás ale chybí obavy z toho, kam směřuje korporátní kapitalismus amerického i asijského typu. Přitom je to systém, který podle mě naši civilizaci může zahubit. Tenhle systém úplně ignoruje argumenty klimatologů. Zboží v něm bylo povýšeno na něco posvátného. Vyjadřovat se k tomu bude i můj zmiňovaný nový film.

Čím si nekritický postoj Čechů ke kapitalismu vysvětlujete?

Není to nekritický postoj, ale absence jakéhokoli vztahu. Česká společnost byla vždycky velice pasivní a stále taková zůstává. Pasivně prožila socialismus a stejně prožívá i současnost. Svobodu chápe spíš jako svobodu nic nedělat než jako svobodu aktivně tvořit. Kapitalismus se tváří jako bohem seslaný systém, který z podstaty věci nemá alternativu. Tvrdí o sobě, že je nedílně spjatý s hodnotami demokracie a s lidskými právy, což je ale lež. Ukázalo se, že se mu nejlíp daří v zemích, které demokratické nejsou, jako například v Číně, a že se upevňuje hlavně v období nejrůznějších krizí. Výborně to vystihuje novinářka Naomi Kleinová ve své nové knize Ne nestačí, kde popisuje, co předcházelo zvolení Trumpa prezidentem.

Proč tedy Trump, ale i další radikální politici a strany jako maďarský Viktor Orbán nebo německá AfD slaví úspěch?

Proč může v nejmocnější zemi světa vyhrát ve volbách sexistické hovado? No protože nebyla jiná nabídka. Ostatní strany nedokázaly vygenerovat lepšího kandidáta. Strany středního proudu zkrátka nepřinášejí dost radikální řešení. Slibují, že budou současné problémy jen lehounce zlepšovat, ale to lidem bohužel nestačí a já jejich nespokojenost s mainstreamovou politikou chápu. Jejich omyl pak je, když volí Orbána. Souhlasím s nimi ovšem v tom, že v politice chybí zásadní utopická vize na zlepšení světa.

Podívejte se na trailer třetí řady seriálu Terapie:

Každá věta, každé gesto, každá zámlka v Terapii nese význam. | Video: HBO
 

Právě se děje

Další zprávy