"Moje první výprava ve dvaceti letech byla katastrofa," přiznává s odstupem času cestovatel Petr Kosek. Už od dětství aktivně sportoval a na delší trek se poprvé vydal se svými přáteli do rumunských hor. Na zádech přitom celou dobu nesl osmadvacetikilový batoh. "Namísto jedné kvalitní nepromokavé bundy jsem si vzal nějakou pochybnou a k tomu pro jistotu tři flísy. A takhle to bylo i s ostatními věcmi v mém batohu," chytá se za hlavu.
Postupem let však sbíral zkušenosti na jiných cestách po Evropě, Jižní Americe i Spojených státech, kam se pravidelně vydával jak během studií, tak při své práce technologa v automobilové společnosti. Kdykoli měl příležitost, jezdil objevovat tamní přírodu. Po horolezectví na skalách v Yosemitech se dozvěděl o takzvané Pacifické hřebenovce, 4200 kilometrů dlouhé dálkové stezce na západě USA. Člověk ji obvykle projde za čtyři až šest měsíců.
"Přesně to jsem potřeboval. Mít cíl cesty, ne se jen bezcílně procházet," vypráví Kosek. Když se mu trasu spolu s bývalou přítelkyní podařilo zdolat, stali se vůbec prvními Čechy, kteří ji prošli na jeden zátah. Pacifická hřebenovka je součástí takzvané Triple Crown, tří nejvyhlášenějších dálkových treků v USA. Vedle ní se do slavné trojky řadí taky Stezka kontinentálního rozvodí dlouhá přes 4500 kilometrů a Apalačská stezka s 3500 kilometry. Petr Kosek postupem času zdolal všechny, opět jako první Čech.
Na zmíněné treky už ale zvolil jinou taktiku - věci se snaží balit tak, aby na zádech nesl maximálně šest kilo vybavení. Při ultralight cestování je podle něj důležité nepodcenit přípravu. "Vždy říkám, že jdu dělat domácí úkol. Na kratší, stokilometrové traily se chystám desítky hodin. Na ty nejdelší, tisícikilometrové, jsem šel do stovek. Pokaždé si prohlížím klimatická data v dané oblasti za posledních 20 let a výškový profil trasy a podle toho pak volím vybavení. Čím více času strávím nad přípravou, tím menší mám ve výsledku obsah batohu. Vybavení na víkendovou cestu je v podstatě stejné jako na tříměsíční trek," říká.
Hlavně zůstat v suchu
Díky cestování nalehko dokáže reagovat na nepříjemné situace. "Když vím, že mě čeká padesátikilometrový úsek bez vody, je jednodušší to ujít s pár kily na zádech za jeden den," objasňuje.
Aby se člověk mohl vydat na tak dlouhé trasy, je podle něj důležité být v rámci tréninku co nejvíce času na nohou. "Je dobré začít chodit pěšky do práce nebo si do kanceláře pořídit polohovací stůl a pracovat vestoje. Když k tomu i cvičíme, samozřejmě tím svoje tělo taky posílíme," radí.
Sám říká, že na chůzi se dá rychle zvyknout. "Každý může vyrazit na tisícikilometrový trek, když začne pozvolna," tvrdí. "Na Pacifické hřebenovce jsme potkali důchodce, kteří první dva týdny chodili deset kilometrů denně, pak patnáct kilometrů. A za krátkou dobu začali chodit čtyřicetikilometrové úseky za den," popisuje.
Česko pochopitelně nemá tak vyhlášené treky, jako jsou ty americké. Pro začínající nadšence dálkových tras tak Petr Kosek doporučuje kupříkladu populární Stezku Českem, Jiráskovu cestu přes Orlické hory, Zlatou stezku v Českém ráji nebo Modrou Hřebenovku podél severních hranic. Výzvou je pak i 750 kilometrů dlouhá Cesta Hrdinů SNP napříč Slovenskem.
"Co obsahuje můj batoh?" zamýšlí se. "Nejhorší je vlhko, nikoliv mráz, proto musíme mít hlavně věci, díky kterým zůstaneme v suchu. Protože když jsme v suchu, udržíme se v teple a nehrozí nám podchlazení. K tomu já potřebuju buď ultralehký stan, nebo ještě více používám tarp, což je stan bez podlážky. Má do půl kila a lépe se s ním pracuje," vysvětluje.
"Dále si s sebou beru nepromokavou bundu a kalhoty. Když chci jít stovky kilometrů, mám dostatečně teplý péřový spacák a nafukovací karimatku, protože jsem hubený a na regeneraci potřebuju komfort. Při chůzi se ale neobejdu ani bez teplých vrstev - bundy z Polartecu Alpha, která drží hodně vzduchu a hřeje, ale nepotím se v ní. Když rozdělávám kemp nebo vařím, zkrátka když nedrtím kilometry, vyměním ji za péřovku. A v neposlední řadě mám samozřejmě lékárničku, powerbanku, filtr na vodu a čelovku," vyjmenovává.
Jak dále přiznává, největší část batohu zabere voda a jídlo. "Strašně žeru," směje se Petr. "Když potřebuju velký přísun kalorií, nosím u sebe vždy lahvičku olivového oleje, který přidávám do každého jídla. Po lžících bagruju burákové máslo, jím tvrdý sýr, oříšky a chipsy. Žaludek ale musí být spokojený a plný, a tak s sebou beru i bramborové kaše a čínské polívky." Vodu se Petr Kosek snaží každý den nabírat průběžně po cestě. Už při zmíněném plánování trasy si dělá na mapách poznámky k vodním zdrojům, což podle něj zabere nejvíce času.
Nutno podotknout, že stovky i tisíce kilometrů dlouhé trasy neabsolvuje po celý čas jen mimo civilizaci uprostřed divočiny. V USA se třeba do měst podíval vždy jednou za sedm až deset dní, aby doplnil zásoby, najedl se v restauraci nebo si vypral oblečení jinde než v potoce.
Nástrahy divočiny? Setkání s chřestýšem i bouřky
Roky zkušeností, stovky naspaných nocí v přírodě a tisíce ušlých kilometrů uprostřed divočiny zužitkoval při zakládání e-shopu Nalehko, který nyní provozuje spolu s přáteli, taky nadšenci do ultralehkého cestování.
Co se týká pochodu po stezkách ze zmíněné trojice Triple Crown ve Spojených státech, finančně nebývají náročné. Záleží však na nárocích. "Objektivní je počítat s 35 tisíci korunami na měsíc, přičemž se budete moct vyspat i ve městech a jíst v restauracích. V podstatě jsou to stejné nároky jako na život ve městě. Akorát vás čeká mnohem větší dobrodružství," říká Kosek.
Cestování po Americe je podle něj navíc zkresleno komercí. "Pravda ale je, že má více divočiny než kupříkladu Jižní Amerika. Ta má sice oblasti bez civilizace, ale nedá se jimi projít. Přírodu, kterou pochoduju týden v kuse a nepotkám jediného člověka, jsem zažil jedině v USA a Kanadě," vyzdvihuje cestovatel.
Přesto dokážou být některé situace a setkání dost nepříjemné. Nikoliv však s lidmi, ale s počasím a se zvířaty. "Občas se něco nepovede, například vás zastihne na hřebeni bouřka, blesky kolem mi tehdy naháněly hrůzu," přiznává. Za vůbec nejhorší považuje situaci, kdy v hlubokém kaňonu mezi kameny málem šlápl na chřestýše. "Ostatní zvířata, která jsem cestou potkal, moc dobře vědí, že největší predátor je člověk a je dobré se mu vyhýbat," vypráví.
V budoucnu by v rámci Severní Ameriky rád absolvoval ještě Arizona Trail nebo Pacific North West Trail. Na Pacifickou hřebenovku by se ale v následujících letech rád vrátil, tentokrát už ovšem se svou nynější manželkou a dvěma dětmi.
