Stejně jako byl Seifert básníkem slova, byl Sudek básníkem obrazu. Společně s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Rösslerem a Jaromírem Funkem patřil k nejuznávanějším fotografům meziválečného období.
Sudek se narodil v Kolíně 17. března 1896. Před válkou pracoval jako knihař v Nymburce, v jednadvaceti letech jej na italském bojišti zasáhla granátová střepina do pravé paže. O ruku nakonec přišel. Sudek skončil v pražské Invalidovně a právě tam vznikl jeden z jeho prvních fotografických cyklů.
V roce 1920 se stal členem Klubu fotografů-amatérů a Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1922 jej přijali na grafickou školu. O dva roky později už spoluzakládal Českou fotografickou společnost a v roce 1927 si otevřel vlastní ateliér a živil se jak reklamní, tak portrétní a krajinářskou fotografií.
Z technicky dokonalých snímků Josefa Sudka vyzařují harmonie, krása a klid. Jeden z největších českých fotografů zachycoval obyčejné předměty, které v zastřeném světle vypadají jako nadpozemské. Větve stromů, zapomenutá zákoutí, povadlé květiny, déšť. Sudkovy fotografie dokumentují zaujetí pro světlo ve všech jeho prchavých podobách.
Ve své tvorbě byl Sudek veliký perfekcionista. Úzkostlivě promýšlel kompozice, pokud nebyl spokojený s výsledkem, vracel se stále na stejná místa a záběry mnohokrát opakoval. V momentě, kdy cítil, že nastal pro snímek ten správný moment, říkal, že slyší, jak "hudba hraje". Hudba byla ostatně jeho druhou životní vášní.
Přes tělesný handicap používal těžké staré fotoaparáty a postupem času zcela upustil od zvětšování snímků – vytvářel kontaktní fotografické kopie z velkoformátových negativů. Levou rukou zvládl obstarat všechno – od zakládání filmu přes expozici až po vyvolávání snímků.
Nejvýznamnější fotografie vytvářel od 40. let – kromě panoramatických vedut (Praha, Mostecko) jsou to portréty a lyrická zátiší, například cyklus Okno mého ateliéru, Procházka po mé zahrádce, cyklus Zátiší, Malostranský hřbitov, Vzpomínka na pana kouzelníka, Skleněné labyrinty nebo Velikonoční vzpomínky.
Příběh poslední fotky, která zachycuje slavného fotografa
Sudek se jen výjimečně účastnil vernisáží svých výstav. Jednu z mála výjimek udělal v srpnu 1976. Přijel na výstavu v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Dohlédl na instalaci snímků, vernisáže samotné se pak přímo nezúčastnil, ale potajmu ji sledoval z malého balkónu galerie. Americký novinář a fotograf Charles Sawyer měl to štěstí, že se mu Sudka v této neobvyklé situaci podařilo vyfotit. Vznikl tak snímek, který je zobrazen v úvodu tohoto článku. Byla to zároveň jedna z posledních Sudkových fotografií, krátce poté totiž zemřel.
Jeho pozůstalost spravuje Uměleckoprůmyslové muzeum, které od roku 1995 provozuje Galerii Josefa Sudka v jeho posledním bydlišti na Hradčanech – v domě U Kamenného sloupu. Jako výstavní prostor slouží i replika Sudkova ateliéru na pražském Újezdě, která byla postavena v roce 2000.
