Pavel Čapek: Hlášky si dopředu nepřipravuju. Neřeším, jestli budu v ČT ještě půl roku, nebo 10 let

Marek Pros Marek Pros
26. 5. 2017 9:12
První velký zápas komentoval v listopadu 1984, pražská Sparta tehdy prohrála v Prešově 1:2. „Starší kolegové už moc nechtěli jezdit na Slovensko, takže jsem tam vymetl skoro všechny fotbalové přenosy a města. Byla to pro mě velká škola,“ vzpomíná komentátor a moderátor Pavel Čapek na své začátky. Český fotbal se za tu dobu podle něj hodně změnil. Je rychlejší, agresivnější, ubylo v něm osobností. A ke změnám došlo i na Kavčích horách, když se Čapek po 31 letech vzdal komentování velkého fotbalu. „Když se za tím teď ohlédnu, tak jsem vděčný a šťastný, že jsem u toho mohl tak dlouho být, odkomentovat takovou spoustu nádherných fotbalových přenosů,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Pavel Čapek
Pavel Čapek | Foto: Česká televize

V redakci sportu České televize působíte od roku 1984. Je něco, co vás na českém fotbale stále nepřestává udivovat?

Jsem od přírody člověk, který se snaží být pozitivní a hledá na všem a na všech vždycky to lepší. Přestože český fotbal nemá nejlepší nálepku, tak pořád strašnou spoustu lidí baví. A vlastně i ti, co na něj nadávají a kritizují ho, tak ho pořád určitým způsobem sledují. Potvrzuje se, jaký to je fenomén, lidi nikdy nepřestane zajímat. V Česku má hluboké kořeny a vždycky tady v nějaké formě bude. Fotbal provázejí od té doby, co se v něm pohybuji, téměř pravidelně nějaké skandály a průšvihy. Kvůli jeho popularitě je to viditelnější než v jiných sportech či odvětvích lidské činnosti, ale lidi se od něj nikdy neodvrátili.

Nebudeme si ale nalhávat, že výkonnost na úrovni klubů či reprezentace má sestupnou tendenci.

Tohle by bylo na velkou analýzu. Myslím si, že z určité části je to dané dobou a generacemi. Jako komentátor jsem byl u našeho největšího úspěchu v historii samostatné České republiky, když jsme hráli finále mistrovství Evropy v roce 1996. Sešla se silná generace hráčů a fotbalistů, kteří měli velkou motivaci a chtěli ve sportu něco dokázat a dělali pro to všechno. Tehdy ještě neexistoval internet, mobily byly v plenkách, takže nebylo rozptylování milionem dalších věcí.

Mám pocit, že hodně mladých má dnes velké lákadlo ve virtuálním světě a sportovní motivace jde často na vedlejší kolej a možná se to i odráží na tom, že je méně lidí ochotnějších dělat fotbal a hladových po tom, něco dosáhnout. Navíc je tu velká konkurence nových sportů v čele s florbalem, který je mezi mladými lidmi hodně populární a je dobře podchycený třeba na školách.

Na druhé straně hrála Sparta vloni na jaře čtvrtfinále Evropské ligy, což je v moderní době velký a trochu nedoceněný, i když ojedinělý úspěch.

Takže chyba není v systému českého fotbalu, ale na úrovni jednotlivců?

Snažím se ten problém popsat lidsky a nehledám žádné chyby. Samozřejmě se může najít řada konkrétních nedostatků. Před rokem 1989 existovala tréninková střediska mládeže, která se pak zrušila. Teď se přišlo na to, že to asi bylo špatně. Vůbec si ale netroufám odhadnout, jaký to mělo vliv na vývoj mladých.

Ale že by se u nás systémově špatně dělala mládež, mi nepřijde jako meritum věci, která by zapříčinila, že český fotbal je na tom, co se týče výsledků reprezentace, hůř. Poslední velký výsledek jsme udělali v roce 2004 na Euru, o osm let později jsme postoupili ještě do čtvrtfinále.

My jsme ale zvláštní národ. Když mluvím s kolegy ze zahraničí, tak nechápou, jak se může stát, že ještě před zápasem na mistrovství Evropy fanoušci skandují Bílek ven, Baroš ven. To žádný jiný národ nedokáže, jenom Češi. Takže co pak chcete.

Když jsme u té fascinace, tak před pár roky jste se stal mediálním terčem kvůli svým fotbalovým hláškám během komentování přímých přenosů. Jak se na to teď zpětně díváte?

Ani jeden článek na toto téma jsem nečetl, intuice mi řekla, že mi to nic nepřinese a že mi to může akorát uškodit, když se tím budu moc zabývat. Tu práci jsem dělal už tak dlouho, že jsem věděl, že se nemůžu radikálně změnit. Byla to pro mě složitá situace. V praxi jsem se drsně učil používat jednu ze Čtyř dohod indiánů Toltéků, která zní: "Nikdy si neber osobně, co o tobě říkají druzí, je to jen odraz jejich myšlení a toho, jakého tě chtějí vidět oni." Taky jsem zjistil, kdo je kdo v mém blízkém či vzdálenějším okolí. Rozhodl jsem se v tehdejší atmosféře po zralé úvaze dobrovolně, že nebudu komentovat fotbal. Zároveň jsem zjistil, že tuhle profesi a firmu mám pořád hodně rád a že to chci dělat dál, i když v trochu jiném gardu.

Na Facebooku se asi čtyři tisíce lidí baví nad vašimi slovními obraty a jazykovou ekvilibristikou. Čtete si to?

Ne. A já se spíš zeptám, proč bych to měl číst?

Tady jde spíš o takovou "čapkovskou sportovní poetiku" než o urážky a výsměch.

To já právě nevím. Radši to nečtu. Občas mi někdo něco podsouval nebo přeposílal a to mi moc vtipné nepřišlo. Když se mnou chce někdo komunikovat, může mě kontaktovat přes pracovní e-mail, mluvím rád s kýmkoli o čemkoliv a lidi jsou často příjemně překvapeni, že jsem s nimi ochoten řešit i jakékoliv kritické věci. Ale lidi na Facebooku mi nepřišli, že by chtěli se mnou nějakým způsobem diskutovat. Pokud ano, tak mi měli normálně oficiálně nebo lidsky napsat a já bych pak s nimi v pohodě komunikoval.

Napadaly vás hlášky přímo během komentování, nebo jste o nich přemýšlel dopředu?

Kdysi jsem měl období, že jsem se nad tím i zamýšlel. Ale nikdy jsem si dopředu hlášky nepřipravoval, vždycky to ze mě nějakým způsobem vypadlo.

Nechybí vám komentování živých zápasů?

Řekl bych, že ne. Jednak pořád komentuji klasické lyžování, dálkové běhy a veslování. U fotbalu jsem vlastně zůstal, komentoval jsem již tři mistrovství Evropy v malém fotbale a komentuji pravidelně superligu malého fotbalu. Komentování velkého fotbalu jsem věnoval 31 let, což v tomhle státě mají za sebou pouze dva lidi, kteří už nejsou mezi námi - Vít Holubec a Karol Polák. Když se za tím ohlédnu, můžu být akorát velmi vděčný, že jsem u toho mohl být a mohl odkomentovat takovou spoustu nádherných fotbalových přenosů. Neschází mi to. Vyznávám heslo "nikdy neříkej nikdy", ale cítím, že je to kapitola, která se už uzavřela.

Dřív byl doprovodný komentář kvůli malým televizím nutnost. Teď zaznívají i názory, že role komentátora přímých přenosů je díky HD vysílání a velkým televizím už vlastně zbytečná.

Musím se smát, protože na podobné téma mluvil jeden z mých předchozích šéfů Vít Holubec, který tuto myšlenku nadnesl už někdy v roce 1989 nebo o rok později, kdy byl brífink k mistrovství světa 1990 a tehdy se o tom hovořilo. On sám nadnesl filozofickou myšlenku a ptal se i nás mladých. Bez komentáře si to může každý zvolit, když si ztlumí zvuk. Přestože se občas diváci konfrontují s komentátory, tak zvuk si stahuje minimum lidí.

Na druhou stranu registruji, přestože nejsem moc technický typ, obrovský rozvoj internetu, kde dneska mají mladí vlastní pořady, v nichž řeší a pitvají fotbal ze všech úhlů. Ale je to podle mě něco jiného než přímý přenos, který je nezastupitelný. Zatím si myslím, že doba nenazrála, aby to bylo bez komentáře.

Fotbalová redakce České televize je často srovnávána s tou hokejovou, zejména co se týče ženských redaktorek. Proč se do komentování fotbalu nehrnou ženy?

Žádná žena ještě v České televizi nekomentovala v přímém přenosu celý zápas ani ve fotbale, ani v hokeji. To všechno jsou kolegyně, které dělají především hokejové rozhovory nebo reportáže. Robert Záruba se na to v jednu chvíli zacílil a chtěl hokejové vysílání oživit ženským elementem, takže si některé kolegyně vybral a nabídl jim, aby se specializovaly na hokej.

Ve fotbale máme už několik let výraznou reportérskou kolegyni Moniku Čuhelovou, která uvádí pořad Dohráno a zejména pro mužské publikum to je příjemné oživení. V České televizi se tomu nebráníme, ale máme široké portfolio externích redaktorů, kteří se rekrutují z řad studentů Roberta Záruby nebo přicházejí odkudkoliv, protože je tahle profese láká a chtějí se jí věnovat. Pokud se mezi nimi objeví někdo, kdo má zájem o fotbal, tak s ním pracujeme. Žen, které by se zajímaly o fotbal, ale zdaleka tolik není. Pokud se nepletu, tak co se týče sledovanosti, dámy obecně mnohem raději sledují hokej než fotbal.

Takže oživení fotbalové redakce v České televizi není na pořadu dne?

Momentálně máme plno a jsou i lidé na čekačce, kteří tu jsou nějakým způsobem etablovaní a stáli by o užší spolupráci, ale nemáme pro ně vlastně téměř žádnou práci a ani mi nepřijde rozumné a smysluplné to dělat jenom proto, že bychom chtěli do fotbalové sekce přinést ženský element.

Jak vybíráte hosty do předzápasových diskusí? Ptám se i kvůli tomu, že debaty s bývalými fotbalisty často kromě hlášek, že "vyhraje tým, který vstřelí víc branek", nepřinášejí fotbalovému fanouškovi zrovna zajímavou zápasovou analýzu.

My jsme po mistrovství světa 2014 zúžili počet stálých fotbalových expertů na pět a k nim vždy zveme takzvaného speciálního hosta, který má nějaký vztah k danému zápasu. Zápas rozebíráme a analyzujeme před výkopem, během přestávky a po skončení podle časových možností různými způsoby včetně elektronické tužky.

Fotbal nesledují jen samí znalci a experti a Studio fotbal není trenérským seminářem, proto se snažíme, aby to bylo vyvážené a přišli si na své jak odborníci, tak fanoušci, kteří se chtějí bavit. Samozřejmě že bychom rádi měli vždy ve studiu vedle našeho stálého experta pravidelně i co největší persónu, která umí o fotbale poutavě a fundovaně povídat, ale není to jednoduché.

Příští rok oslavíte 60 let. Dokdy se chcete věnovat fotbalu a televizi?

Čím jsem starší, tím méně řeším věk a nedívám se moc dopředu. Teď je takové "populární" heslo "tady a teď" a to je částečně i moje životní filozofie. Pokud budu zdravý, bude mě to pořád bavit a naplňovat, což "zatím" funguje. A hlavě pokud o mě bude v České televizi zájem, tak si dokážu představit, že tu ještě nějaký čas budu. Ale jestli to bude půl roku, nebo deset let, vůbec neřeším, a není to ani podle mě důležité.

 

Právě se děje

Další zprávy