Pauhofová: U Slováků i Čechů vidím frustraci a letargii. Politiky musíme kontrolovat

Tomáš Maca Tomáš Maca
7. 11. 2019 11:16
V seriálu Bez vědomí hraje emigrantku, která se v předvečer sametové revoluce vrací do Prahy a zjišťuje, že se tamní poměry uvolňují jen zdánlivě. Pod povrchem dál bují totalitní smýšlení, které podle herečky Táni Pauhofové ovládá českou i slovenskou společnost dodnes. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví o Slovensku po vraždě Jána Kuciaka i o tom, v čem se podobá Česku za vlády Andreje Babiše.
"Dobu komunismu sice znám jen zprostředkovaně, ale přijde mi, že i v realitě, kterou žijeme dnes, jsou kostlivci minulosti stále přítomní, a navíc jsou legitimizovaní," říká v rozhovoru Pauhofová..
"Dobu komunismu sice znám jen zprostředkovaně, ale přijde mi, že i v realitě, kterou žijeme dnes, jsou kostlivci minulosti stále přítomní, a navíc jsou legitimizovaní," říká v rozhovoru Pauhofová.. | Foto: Libor Fojtík

V seriálu Bez vědomí, který stanice HBO uvede 17. listopadu, zaznívá, že ženy samy na sobě snesou větší bolest než muži, ale nezvládají obětovat své blízké. Myslíte, že to platí?

Všeobecně na tom něco bude. Sama jsem díkybohu nikdy nebyla v situaci, kdy bych si to musela vyzkoušet. Na druhou stranu souhlasím, že my ženy vydržíme strašně moc, ale naši nejbližší zároveň bývají naší Achillovou patou.

Ptám se proto, že jste o své postavě řekla, že není ničím výjimečná. Z mého pohledu to je ale velmi silná žena, protože se dokáže postavit prostředí tajných služeb, ve kterém nikdo nikomu nedůvěřuje.

Tím, že Marie není ničím výjimečná, jsem myslela skutečnost, že je to obyčejná ženská. Díky tomu, že je lidská, se s ní divák může snadno ztotožnit a objevovat jejím prostřednictvím zjištění, která mu pomáhají chápat příběh. S tím, jak se děj rozvíjí, Marie čím dál víc čelí problému, co dělat s informacemi, po kterých se aktivně pídí. Musí se rozhodovat, jak s nimi naložit, aby současně neztratila samu sebe. Už v prvním díle ztrácí svůj domov, protože navzdory tomu, že se jako emigrantka vrací do Československa, dochází k závěru, že svou zemi už nepoznává.

Postupně přichází o pocit jistoty a bezpečí i o vazby. Její manžel pro ni totiž poté, co emigrovala, symbolizoval jediné pouto s domovem a po návratu do Československa mizí. Těch 12 let v demokracii ji navíc natolik poznamenalo, že už se nedokáže znovu adaptovat na režim, ze kterého utekla. Nejdřív sice věří v iluzi, že se politické poměry v době těsně před listopadem ’89 mění, ale pak přichází na to, že se proměňuje jenom slupka a jádro zůstává stejné. Já tu dobu sice znám jen zprostředkovaně, ale přijde mi, že i v realitě, kterou žijeme dnes, jsou kostlivci minulosti stále přítomní, a navíc jsou legitimizovaní, takže jsme se s nimi ještě nedokázali úplně vypořádat.

Vám bylo na podzim roku 1989, kdy se děj seriálu odehrává, jenom šest let. Zůstaly vám z dětství nějaké silné vzpomínky na dobu před revolucí a na měsíce, které následovaly bezprostředně po ní?

Všeobecné změny společenského klimatu jsem si všímala i jako malá, i když jsem ji samozřejmě vnímala dětským pohledem. Byla jsem mimořádně akční dítě a pamatuju si, jak jsem si ještě za totality zlomila ruku. Byl zrovna první máj a všechny děti ve školce musely malovat výzdobu pro Svátek práce. Protože jsem jako pravačka měla pravou ruku v sádře, mohla jsem používat jenom levou, takže jediné, co mi učitelky daly na starost, bylo vybarvování ruských vlajek. Na těch byla hlavně spousta červené, ale já jsem byla stejně pyšná, jak jsem to tou levou rukou hezky zvládla. Rodiče byli naopak naštvaní, že mě v nemocnici do něčeho takového dotlačili.

Chtěla jsem být jiskra (členka oddílu, který děti připravoval na vstup do Pionýra, pozn. red.) a rodiče mi to zakázali, což jsem tehdy vnímala jako křivdu. Pětiletému dítěti nevysvětlíte, že na aktivitě, která pro něj zvnějšku vypadala nevinně a velmi zábavně, může být něco špatného. Z doby těsně po revoluci se mi potom vybavuje, že do té doby všudypřítomná červená barva najednou začala mizet a přestala být tak oslavná. Po spolužákovi, který si do školy přinesl cokoli červeného, naopak ostatní křičeli, že je hnusný komunista. Přijde mi zvláštní, jak si děti nevědomky přeberou něco, co znají od rodičů, a vzájemně si ubližují prostřednictvím slova, kterému nemohou pořádně rozumět. I mně koneckonců rodiče začali politiku vysvětlovat až v době, kdy jsem byla o něco starší, a jako dítě jsem změnu režimu prožila spíš v nevědomosti.

Z toho, co říkáte, mi ale vyplývá, že ve vaší rodině byla politika důležité téma.

Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se společensko-politická situace odjakživa reflektovala. Nepatřila jsem k dětem, které od ní byly odstřižené a řešily jen svoje kroužky nebo školu. V době, kdy jsem byla malá, jsem ovšem měla hodně vrstevníků, kteří nebyli vychovávaní k tomu, že se jich společenské dění týká a že do něj mohou zasáhnout. V naší rodině bylo samozřejmé, že být občankou státu znamená i nějakou zodpovědnost. Rodiče mě naučili, že ve volbách sice odevzdávám svou důvěru někomu, kdo za mě pak bude rozhodovat, ale tím svůj hlas neztrácím, a když uvidím, že politici dělají něco, s čím nesouhlasím, tak nemám mlčet. Právě mlčením totiž často legitimizujeme něco, co se nám nelíbí a co můžeme změnit.

I seriál Bez vědomí upozorňuje na to, že se o zákulisí politických her nikdy nedovíme úplně všechno a jako obyčejní lidé se vždycky dostaneme jen k takovým střípkům. Je pro nás velmi obtížné událostem porozumět komplexně, a tím pádem bývá těžké k nim zaujmout nějaký postoj. Přesto si myslím, že je naší povinností nemít aktuální dění úplně v paži. Proto se dívám velmi pozitivně na to, že dnešní mladá generace věci, které se ve světě dějí, řeší, ať už je to politika, nebo ekologie.

Táňa Pauhofová (36)

Herečka Táňa Pauhofová
  • Vystudovala herectví na Vysoké škole múzických umění a už jako studentka prvního ročníku zahrála ve filmu Juraje Nvoty Kruté radosti. Během studia zároveň hostovala ve Slovenském národním divadle a dnes je stálou členkou jeho činoherního souboru.
  • Dlouhé roky spolupracuje i s českým filmaři a účinkovala například v dramatech Kousek nebe Petra Nikolaeva a 3 sezóny v pekle Tomáše Mašína. Ztvárnila také postavu Lídy Baarové v životopisném snímku Filipa Renče a v současnosti ji diváci mohou vidět v komedii Poslední aristokratka režiséra Jiřího Vejdělka.
  • Zahrála si také v několika úspěšných seriálech, mimo jiné v psychologické Terapii nebo v historickém Hořícím keři. Nyní se objeví ve špionážnímu dramatu Bez vědomí, které při příležitosti 30. výročí sametové revoluce uvede stanice HBO.

V seriálu Bez vědomí najdeme i scénu, kde konfident StB spálí složku, kterou na něj tajná policie má, aby si zajistil čistý štít pro život v polistopadovém zřízení. Debatuje se o podobném převlékání kabátů i na Slovensku?

Celospolečenské téma to u nás zatím rozhodně není, i když by podle mě být mělo. S Jiřím Havelkou jsme o něm ve Slovenském národním divadle nazkoušeli představení Elity. Nemyslím si ale, že jde jenom o fenomén posledních 30 let. Něco podobného se dělo třeba mezi lety 1945 a 1948. Ve zlomových dějinných okamžicích se vždycky z gardistů stávají partyzáni nebo naopak. Někteří lidé v takových situacích umí využít své konexe a znalosti toho, jak věci fungují, a zajistit si dobrou pozici v novém systému.

Vidíte třeba v éře mečiarismu v 90. letech kořeny problémů, s nimiž se vaše domovina potýká dnes?

To, co jsme v minulosti zaseli, dneska sklízíme a bohužel to stejné pořád dál sejeme. Období mečiarismu bylo následkem toho, co se u nás dělo před revolucí, a současná doba zase navazuje na něj. Během roku a půl od vraždy novináře Jána Kuciaka se u nás povolila hráz a začala vyskakovat jedna kauza za druhou a každá z nich jen potvrzuje propojení státu s mafií. Na povrch teď vyplouvají další a další informace ze světa ve světě, který si u nás ti nahoře vytvořili. Hrstka mocných získala pocit nedotknutelnosti, který zašel až tak daleko, že si podnikatel Marián Kočner dovolil objednat vraždu novináře (Marián Kočner je momentálně obžalovaný, že si objednal smrt novináře, pozn. red.).

Všechny tyhle skandály jsou ale důsledek toho, že slovenská společnost politikům a byznysmenům takové počínání dovolila. Ani Hitler by se z hospodského křiklouna nestal vůdcem Německa, kdyby mu v tom lidi zabránili. Myslím, že Česko ani Slovensko si z hlediska současné politické situace nemají co závidět. V naší i ve vaší společnosti si v posledních letech všímám rostoucí frustrace, která se ale mísí s letargií.

Zdá se, že Češi i Slováci jsou zvyklí politikům svěřit obrovskou důvěru, ale nevnímají jako svou povinnost je nadále kontrolovat. Nemůže být podle vás příčinou tohoto fenoménu nostalgie po dobách komunismu, kdy se lidé nemuseli o politické otázky starat sami?

To nedokážu zhodnotit, protože nejsem sociolog ani politolog. Žádný politik, který přijde a mávnutím kouzelného proutku vyřeší naše problémy za nás, ale neexistuje. Utěšovat se tím, že přijde nějaký mesiáš, který všechno zařídí, a my si pak budeme moct cválat na jednorožci po růžovém obláčku, je čirá utopie. Populistické sliby sice zní perfektně, ale pokud se nad nimi jen trošku zamyslíte, tak zjistíte, že je nejde realizovat. Pokud to uděláte, musíte si klást otázku, proč vám politik neuskutečnitelné sliby vůbec dává, a dojít k odpovědi, že jenom touží po moci.

Život za totality byl určitě pro mnoho lidí jednodušší. Rovnost pro všechny ale komunismus nikdy nepřinesl, což se muselo zamlčovat a systém se kvůli tomu ukázal být nefunkční. Navíc v něm lidi postrádali svobodu, kterou chápu jako základní pilíř lidského života potřebný k tomu, aby se každý z nás mohl volně rozvíjet. Se svobodou ale zároveň přichází zodpovědnost. Měli bychom si konečně uvědomit, že průběžná zpětná kontrola našich představitelů je úplně legitimní a správná. Samozřejmě že když chce politik něco měnit, nepovede se mu to ze dne na den, což ale neznamená, že si v průběhu toho, co změnu prosazuje, řekneme, že nám do toho nic není. Vždycky totiž může přijít okamžik, kdy se nás ta změna bude už bezprostředně týkat, a pokud se nám nebude líbit, může být najednou pozdě s tím něco dělat.

"Myslím, že se právě nacházíme uprostřed procesu, ze kterého se můžeme vychýlit liberálnějším, svobodnějším a tolerantnějším směrem, nebo směrem úplně opačným."
"Myslím, že se právě nacházíme uprostřed procesu, ze kterého se můžeme vychýlit liberálnějším, svobodnějším a tolerantnějším směrem, nebo směrem úplně opačným." | Foto: Libor Fojtík

V Česku sice kvůli skandálům premiéra Babiše vyšly do ulic statisíce lidí, ale počet jeho příznivců podle průzkumů zůstává stabilní. Jak je to na Slovensku? Stala se situace po vraždě Jána Kuciaka natolik alarmující, aby probudila z letargie většinu společnosti?

Je pravda, že vražda Jána Kuciaka překročila hranici snesitelnosti i z pohledu lidí, kteří si ve sledování politiky dali na chvíli pauzu. I oni se najednou probudili, aby proti tomu mohli vystoupit. Uběhl ale rok a půl, kauzy spojené s věcmi, na kterých Kuciak pracoval, se nahromadily a preference vládnoucích stran zůstávají stejně vysoké, nebo dokonce stoupají. Ve vládě sílí vliv fašistů a já mám reálný strach z toho, jak dopadnou volby, které nás příští rok čekají. Mnoho lidí kvůli své letargii nechce poslouchat fakta, která rozporují jejich víru. Když se jednou rozhodnou, že Fico nebo Babiš budou jejich národní hrdinové, můžete jim dát na stůl klidně tisíc důkazů, že to tak není, a budete je tím jenom obtěžovat, protože jim jejich národní hrdinové před týdnem nabídli vlaky zdarma, obědy zdarma nebo karton Horalek zdarma.

Úspěch Zuzany Čaputové naznačoval, že se Slovensko v prezidentských volbách už podruhé ubírá liberálnějším směrem. Bylo tedy její zvolení jen šťastnou náhodou?

Náhoda to určitě není, spíš shoda příznivých konstelací a výsledek toho, že se mnoho lidí konečně probudilo. Na naši prezidentku jsem hrdá, ale stejně tak máme v politice spoustu zástupců, jejichž morální ani vzdělanostní profil vůbec neodpovídá funkcím, které zastávají. To mi nedovoluje věřit, že se situace na Slovensku radikálně změnila a že už máme na cestě ke slušnosti, soucitu a lidskosti vyhráno. Myslím, že se právě nacházíme uprostřed procesu, ze kterého se můžeme vychýlit liberálnějším, svobodnějším a tolerantnějším směrem, nebo směrem úplně opačným, který by nás i naše děti mohl velmi bolet.

Na závěr by mě zajímalo, jak se díváte na rozdělení Československa. Myslíte, že se díky němu vztahy mezi oběma národy pročistily, nebo je podle vás škoda, že jsme myšlenku společného státu vzdali?

Samozřejmě jsem zprostředkovaně slyšela názory, že si Češi vždycky brali to lepší a na Slováky toho moc nezbylo, že se o všem důležitém rozhodovalo v Praze a Slováci byli pro Čechy páté kolo u vozu. Já mám ale ze svých zkušeností v oblasti kultury, kde stále spolupracujeme, pocit, že nám to dohromady ladí. Navzdory tomu, že jsou Češi a Slováci v mnoha ohledech úplně jiní, společný stát, za kterým stály osobnosti jako Masaryk, určitě nebyla utopie, jenom jsme s ním podle mě nedovedli správně nakládat. Sama se pořád cítím jako Čechoslovačka, protože v Praze žije můj otec a já pendluju mezi domovem v Praze a domovem v Bratislavě. Proto je mi osobně líto, že jsme se rozdělili, a taky mě mrzí, když mi dá v Česku někdo pocítit, že jsem cizinka a že tu podle něj nejsem doma.

Video: Podívejte se na trailer k seriálu Bez vědomí

Bez vědomí, které natočil Ivan Zachariáš, bude mít premiéru 17. listopadu. | Video: HBO
 

Právě se děje

před 6 minutami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Příští rok bude pro ochranu klimatu rozhodující, prohlásil generální tajemník OSN

Příštích 12 měsíců bude pro světové společenství rozhodující v boji proti klimatické krizi. Prohlásil to ve středu podle agentury DPA generální tajemník OSN António Guterres na madridské konferenci OSN o změnách klimatu (COP25). Je podle něj třeba uskutečnit to, co vědci označují za nezbytné.

"V roce 2020 musíme splnit, co vědci stanovili jako nezbytnost, nebo my a všechny následující generace zaplatíme nesnesitelnou cenu," varoval Guterres. Svět se podle něj bude oteplovat a stávat nebezpečným rychleji, než se kdy pokládalo za možné. Emise oxidu uhličitého budou muset od příštího roku začít klesat, pokud mají zůstat cíle pařížské klimatické dohody na dosah. "Potřebujeme větší ctižádost, více solidarity a více naléhavosti," vyzval Portugalec.

COP25 ve španělské metropoli zasedá od 2. prosince a skončí tento pátek. Tématem je boj s klimatickými změnami a detaily týkající se realizace pařížské klimatické dohody z roku 2015. Ta má za cíl udržet vzestup průměrné globální teploty co nejvíce pod dvěma stupni Celsia, pokud možno na 1,5 stupni v porovnání s teplotou v předindustriálním období. Zachování současných podmínek by ovšem podle vědců mohlo znamenat oteplení do konce tohoto století až o tři stupně Celsia.

Zdroj: ČTK
Další zprávy