Papoušci nepapouškují. Nové zjištění mění vše, co jsme si o nich mysleli

Když papoušek v obýváku vysloví jméno někoho, kdo s ním právě není v místnosti, nejde o náhodný zvuk. Rozsáhlý mezinárodní výzkum stovek ptáků ukázal, že chovaní papoušci dokážou používat jména pro konkrétní lidi i zvířata. Podle vědců i odborníků z pražské zoo tak nepapouškují jen slepě, ale mají schopnost cíleně odkazovat na své okolí.

Představte si obývák, kde pták v kleci uprostřed ticha zřetelně vysloví jméno vaší sousedky, která tam není a klidně u vás už několik dní nebyla.

Zní to jako roztomilá náhoda, jenže podle nové studie amerických a rakouských vědců to papoušci dost možná dělají zcela záměrně.

Že papoušek zopakuje, co slyší, ví každý. Že by tomu mohl i rozumět a používat jména podobně jako lidé, je ale zbrusu nové zjištění, které mění vědecké uvažování o těchto ptácích.

Někdy je nejlepší zůstat doma v obýváku

Až dosud se vědci obvykle věnovali papouškům ve volné přírodě a jezdili do tropů pro nahrávky divokých ptáků.

Bioložka Lauryn Benedictová ze Severocoloradské univerzity to ovšem vzala z úplně druhé strany a zaměřila se na ptáky, kteří žijí „se svými“ lidmi jako mazlíčci, celé dny je poslouchají a opakují po nich.

Spolu s dlouholetou spolupracovnicí Christine Dahlinovou z Pittsburghské univerzity a rakouskými kolegy prošla data od více než 880 papoušků z mezinárodní sítě projektu ManyParrots, která pomocí dotazníků a nahrávek zkoumá papouščí učení a hlasové chování.

Výsledek? Skoro polovina majitelů poslala příklad, kdy jejich pták vysloví něčí jméno. Ze 413 nahrávek, které jméno obsahovaly, jich 88 vypadalo, že papoušek jméno používá jako označení konkrétního člověka nebo zvířete.

A to je ten podstatný rozdíl. Vědci tak zmapovali, že někteří ptáci neoznačovali celou skupinu, ale konkrétní jedince. Jinými slovy ne lidi nebo pes, ale Honza a Alík.

Jako malé děti

Někteří ptáci zase dokola opakovali svoje vlastní jméno, aby na sebe upoutali – což dobře zná každý rodič malého dítěte, které se na sebe snaží strhnout pozornost.

Stejné chování u papoušků ovšem naznačuje, že i papoušek dokáže jméno „ohnout“ podle situace a použít ho k dosažení cíle.

Podle Christine Dahlinové z pozorování plyne, že papoušci mají jak mentální výbavu, tak hlasové schopnosti, aby jména používali k přímé komunikaci i odkazování se třeba na oblíbenou sousedku, a nevyslovují je jen jako náhodné naučené zvuky.

„Papoušci mohou být velmi chytří a liší se to i podle druhů. Mezi nejchytřejší patří žako šedý, kakadu nebo třeba amazoňané,“ říká kurátor chovu ptáků v Zoo Praha Antonín Vaidl.

„Ptáci mezi sebou ale samozřejmě komunikují a já vnímám jako velmi pravděpodobné, že spolu zvládnou komunikovat i o dalších osobách nebo zvířatech,“ podotýká s tím, že v zoo se ale snaží připravit jim co nejpřirozenější prostředí a porovnávat chování divokého papouška s mazlíčkem moc nejde.

Papoušek není člověk

Při srovnávání s lidskou komunikací jsou ale vědci zatím velmi opatrní. „Nemůžeme s jistotou říct, že jde o obdobu lidských jmen.

Zvířecí komunikace je velmi odlišná a zatím nemáme způsob, jak porozumět celému jejich komunikačnímu záměru,“ říká Christine Dahlinová.

Zvířata, která vydávají zvuky sloužící k rozpoznání nebo oslovení konkrétního jedince, ostatně nejsou v přírodě ničím výjimečným a věda je zkoumá dlouho.

O chování papoušků, včetně těch krotkých, vznikly i u nás různé studie. „Papoušci se určitě naučí pojmenovávat lidi nebo situace, dokonce se ví, že umí tvořit vlastní věty kombinací už známých slov,“ říká Antonín Vaidl.

Ten zároveň zmiňuje, že ptáci svůj hlasový repertoár obecně používají třeba k zaujmutí samiček.

„Je to pozorovatelné i třeba u našich špačků. Mláďata se učí repertoár od svých otců, přidávají k tomu vlastní naučené zvuky, třeba auto. Svůj hlas tak vyvíjí, aby následně mohli prokázat svoji výjimečnost při námluvách.

Hlasový záběr se může lišit i podle toho, kde pták žije. „Naše pěnkavy mají trochu jiný hlas než třeba pěnkavy v Británii,“ doplňuje Vaidl.

Co papoušek přesně zamýšlí, když vysloví jméno, se možná nikdy nedozvíme. Jisté je, že ten zvuk často míří na jednu konkrétní bytost. A že ta u toho nemusí být, aby o ní byla řeč.