


Raně barokní faru Hoprich v česko-polském pohraničí její majitelé s nadsázkou nazývají „megaromantickou ruinou“. Manželé Anna a Adam Smékalovi jí postupně vracejí život - svépomocnou rekonstrukcí, kulturními akcemi i rezidenčními pobyty pro umělce. „Líbí se nám, když neobnovujete něco přesně tak, jak to bylo, ale vycházíte z toho a přizpůsobujete to současnosti,“ přibližuje Anna.
Když člověk přijede do Martínkovic na Broumovsku, krajina ho okamžitě vtáhne svou atmosférou. Na jedné straně Broumovské stěny, na druhé polské hory - a mezi tím vším historie Sudet. A někde uprostřed kopec Hoprich, kterému Anna přezdívá kouzelný vrch. „Je hodně tajemný. Je to prostor pro taková netradiční setkání,“ přibližuje.
Motiv setkávání se ostatně vine celým naším rozhovorem - ať už jde o setkávání s původními německými obyvateli, o komunitu umělců nebo o místní, kteří mají k místu silnou citovou vazbu. „Je neuvěřitelné, že sem chodí paní, které tu byly jako děti, a říkají vám, pod jakým stromem by chtěly, aby byl jednou rozptýlen jejich popel,“ popisuje Anna. Další místní žena má například pojmenované stromy v okolí.
Právě na tomto místě stojí raně barokní fara, nebo také „megaromantická ruina“, jak ji Anna se smíchem nazývá, které se manželé Anna a Adam Smékalovi rozhodli vdechnout nový život. Když s nimi člověk mluví, je zřejmé, jak silný vztah k místu mají. Nejen k samotné budově, ale i k okolní krajině. „Jsou věci, které jsou pro nás zásadní - třeba prostředí, ve kterém fara stojí. Kulturní i přírodní dědictví je tady neuvěřitelně bohaté,“ říká Anna.
Dokazují to i výhledy z oken fary do krajiny typické pro tuto část Broumovska. „Když stojíte u kostela, vždycky vidíte ještě jeden nebo dva další kostely v dálce,“ dodává Anna. Hned za zdmi fary se pak rozprostírá hřbitov. „Jsou to bezproblémoví sousedé,“ směje se.
Jejich první návštěva fary přitom zní trochu jako osud. Anna místo znala už dřív, protože má v okolí rodinu. Když se sem ale s Adamem přijeli společně podívat na faru, která tehdy byla na prodej, působilo všechno skoro symbolicky. „Byl hrozně krásný den, stromy kolem byly v rozpuku. Objevila se duha a ze stodoly vylétla sova,“ popisuje Anna začátek příběhu, který se vine už od roku 2020.
Pak však přišly praktičtější otázky: finance a hlavně to, jestli je vůbec možné faru opravit. „Například střecha byla sice opravená, ale trámy pod ní byly shnilé. Tak jsme řešili, jestli to vůbec půjde vyměnit,“ přibližuje Anna.
V jedné věci však měli výhodu. Adam, původně biolog, se už několik let věnoval přírodním stavbám. Když kdysi jel do Malajsie jako tlumočník pomáhat kamarádovi, který tam stavěl hliněné domy, k řemeslu přičichl a zůstal u něj. „Ty postupy často vycházejí z tradičních technik, takže jsem věděl, že si nebudeme muset najímat drahou firmu. Že to půjde svépomocí, s místními subdodavateli a brigádníky,“ říká.
Jakmile si ujasnili, že rekonstrukce je možná, rozhodování už netrvalo dlouho. Anna si dodnes pamatuje moment, kdy se o ní definitivně rozhodlo. „Ještě jsme tehdy žili v Olomouci. Seděli jsme na Svatém Kopečku a já jsem se snažila Adamovi vyjmenovat všechny argumenty, proč to nedělat. Ale je pravda, že jsem vždycky chtěla mít sanatorium pro intelektuály,“ dodává se smíchem Anna, která v Česku a ve Francii vystudovala literární komparatistiku.
Romantika ruin má ale své limity. Když Smékalovi do budovy poprvé vstoupili, čekala je realita zničených omítek, v mnoha místnostech rozpadlých podlah a v celém prvním patře chybějících stropů. „Musely se udělat nové rozvody elektřiny a vody, většina oken se vyráběla znovu. V průčelích jsme obnovovali zazděná okna. Ale dispozice jsme měnili jen minimálně,“ popisuje Adam.
Na začátku rekonstrukce se rodina s malým dítětem přestěhovala do Náchoda, aby mohla na faru dojíždět. Během léta pak bydleli přímo na místě - ve stodole. „V jednom rohu jsme měli postel, v druhém kuchyň. A ještě jsme měli ovce, tak s námi chodily vařit,“ směje se Anna.
Většinu prací Adam dělal svépomocí, a pokud možno tradičními postupy. „Kaseinové barvy si míchám sám z vápna, tvarohu a fermeže. Někde z toho vycházím volněji, třeba u truhlářských prací používám stroje, protože ručně bych to dělal strašně dlouho, i když by mi to bylo sympatické,“ usmívá se.
Omítky užívá klasické vápenné, téměř bez cementu. A co nejvíc materiálu je přírodních, kámen a dřevo. „Má to výhodu i pro samotnou funkčnost domu,“ dodává Anna. „Jsou to postupy ověřené staletími, takže víte, že fungují.“ Uvnitř místností vytvořili vestavby, které respektují původní klenby.
I tak ale rekonstrukce přinesla řadu kompromisů. „Třeba podlahy - dnes už vám skoro nikdo neudělá tak široká prkna, jaká by tu byla potřeba. Výzva je, že na tom domě je vlastně všechno nestandardní,“ říká Adam.
Natrvalo se na faru přestěhovali až před dvěma lety, když dokončili první patro. „Bylo to tehdy dost punkové. Neměli jsme třeba dveře. Jenom provizorní závěsy z geotextilie,“ doplňuje Anna.
Rekonstrukce ale přinesla i překvapivé objevy. V jedné z místností se například zachovala nástěnná olejomalba břevnovského kláštera. „Byla schovaná pod obrovskou vrstvou prachu. Jakmile se začalo opravovat, začala se odlupovat,“ vypráví Anna. Restaurátor pak sbíral drobné šupinky malby a podle dobových rytin obraz postupně rekonstruoval.
Dnes už je budova fary Hoprich z velké části opravená - minulý rok za ni Smékalovi dokonce získali ocenění památkové péče v Královéhradeckém kraji Hereditas obligat, Dědictví zavazuje. Vznikly tu také dva rezidenční byty pro hostující umělce, často spisovatele, kteří například dokončují knihu.
Fara ale nežije jen jako dům. Často se tady setkávají kamádi a kamárádky ze sousedství a několikrát ročně se tu konají festivaly, literární procházky, performance, koncerty nebo takzvané aktivistické meditace. Jedním z nejvýznamnějších událostí je dubnový festival Svatojiřská, Järchafest, který se snaží propojovat sousedství - místní i přeshraniční.
„Ať už v prostoru, nebo v čase. Často přijíždějí lidé z Polska nebo další nečesky mluvící komunity. Zkontaktovali jsme se i s krajanským spolkem v Německu a ti sem také začali jezdit. Máme s nimi vždycky debaty, promítání,“ přibližuje Anna.
Na podzim pak faru oživuje Festival of Memory, mezinárodní mezioborový festival, který se věnuje femonému paměti. Vznikla zde také komunitní čítárna a manželé spolupracují s malými nakladatelstvími. „Je to další způsob, jak to místo otevírat lidem,“ uzavírá Anna.
Zdroj: autorský text






Maďarský premiér Viktor Orbán, jehož strana Fidesz po 16 letech u moci utrpěla v nedělních volbách drtivou porážku od opoziční strany Tisza, ve čtvrtek připustil, že maďarská pravice nemůže pokračovat ve své dosavadní podobě, a přislíbil obnovu své strany.



Česko na páteční videkonferenci zástupců čtyřicítky zemí o poválečném uspořádání Hormuzského průlivu předloží konkrétní nabídku, jak pomoci při zajištění jeho bezpečnosti. Premiér Andrej Babiš (ANO) to řekl novinářům po čtvrtečním setkání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem v Praze. Detaily neuvedl.



Setkání zástupců české vlády s delegací Marka Rutteho, generálního tajemníka Severoatlantické aliance, trvalo jen několik desítek minut. Když potom předstoupili před novináře, premiér Andrej Babiš začal o českých výdajích na obranu mluvit úplně jinak než dřív. Oznámil, že obranný rozpočet je jednou z priorit České republiky stejně jako vybudování větší armády.



Čeští hokejisté zdolali v Karlových Varech v úvodním přípravném utkání před květnovým mistrovstvím světa ve Švýcarsku Německo 5:3. Dvěma góly k tomu přispěli kapitán Jakub Flek a další útočník David Tomášek, který si připsal i asistenci. V pátek čeká svěřence trenéra Radima Rulíka s Němci odveta. Hrát se bude opět v Mattoni Aréně od 17:00.



Tak úspěšný vstup do sezony Karolína Muchová v kariéře ještě nezažila. Česká tenistka vyhrála čtrnáct z posledních šestnácti zápasů a zvládla s přehledem i přechod na antuku. V německém Stuttgartu už je ve čtvrtfinále a její umění zformovat na kurtu nevšední až spektakulární momenty je znovu terčem obdivu.