Kde dřív vařily ovce, tam dnes tvoří spisovatelé. Fara v Sudetech vstala z mrtvých

Na jedné straně Broumovské stěny, na druhé polské hory - a mezi tím vším historie Sudet. A někde uprostřed kopec Hoprich, kterému Anna přezdívá kouzelný vrch.

„Je hodně tajemný. Je to prostor pro taková netradiční setkání,“ přibližuje.

Motiv setkávání se ostatně vine celým naším rozhovorem - ať už jde o setkávání s původními německými obyvateli, o komunitu umělců nebo o místní, kteří mají k místu silnou citovou vazbu.

Právě na tomto místě stojí raně barokní fara, nebo také „megaromantická ruina“, jak ji Anna se smíchem nazývá, které se manželé Anna a Adam Smékalovi rozhodli vdechnout nový život.

Když s nimi člověk mluví, je zřejmé, jak silný vztah k místu mají.

Nejen k samotné budově, ale i k okolní krajině.

„Jsou věci, které jsou pro nás zásadní - třeba prostředí, ve kterém fara stojí. Kulturní i přírodní dědictví je tady neuvěřitelně bohaté,“ říká Anna.

Dokazují to i výhledy z oken fary do krajiny typické pro tuto část Broumovska.

„Když stojíte u kostela, vždycky vidíte ještě jeden nebo dva další kostely v dálce,“ dodává Anna. Hned za zdmi fary se pak rozprostírá hřbitov.

„Jsou to bezproblémoví sousedé,“ směje se.

Jejich první návštěva fary přitom zní trochu jako osud. Anna místo znala už dřív, protože má v okolí rodinu.

Když se sem ale s Adamem přijeli společně podívat na faru, která tehdy byla na prodej, působilo všechno skoro symbolicky.

„Byl hrozně krásný den, stromy kolem byly v rozpuku. Objevila se duha a ze stodoly vylétla sova,“ popisuje Anna začátek příběhu, který se vine už od roku 2020.

Pak však přišly praktičtější otázky: finance a hlavně to, jestli je vůbec možné faru opravit. „Například střecha byla sice opravená, ale trámy pod ní byly shnilé. Tak jsme řešili, jestli to vůbec půjde vyměnit,“ přibližuje Anna.

V jedné věci však měli výhodu. Adam, původně biolog, se už několik let věnoval přírodním stavbám. Když kdysi jel do Malajsie jako tlumočník kamarádovi, který tam stavěl hliněné domy, k řemeslu přičichl a zůstal u něj.

„Ty postupy často vycházejí z tradičních technik, takže jsem věděl, že si nebudeme muset najímat drahou firmu. Že to půjde svépomocí, s místními subdodavateli a brigádníky,“ říká.

Jakmile si ujasnili, že rekonstrukce je možná, rozhodování už netrvalo dlouho. Anna si dodnes pamatuje moment, kdy se o ní definitivně rozhodlo.

Ještě jsme tehdy žili v Olomouci. Seděli jsme na Svatém Kopečku a já jsem se snažila Adamovi vyjmenovat všechny argumenty, proč to nedělat. Ale je pravda, že jsem vždycky chtěla mít sanatorium pro intelektuály,“ dodává se smíchem Anna, která v Čechách a ve Francii vystudovala literární komparatistiku.

Romantika ruin má ale své limity. Když Smékalovi do budovy poprvé vstoupili, čekala je realita zničených omítek, v mnoha místnostech chybějících podlah a v celém prvním patře chybějících stropů.

„Musely se udělat nové rozvody elektřiny a vody, většina oken se vyráběla znovu. V průčelích jsme obnovovali zazděná okna. Ale dispozice jsme měnili jen minimálně,“ popisuje Adam.

Na začátku rekonstrukce se rodina s malým dítětem přestěhovala do Náchoda, aby mohla na faru dojíždět. Během léta pak bydleli přímo na místě - ve stodole. „V jednom rohu jsme měli postel, v druhém kuchyň. A ještě jsme měli ovce, tak s námi chodily vařit,“ směje se Anna.

Většinu prací Adam dělal svépomocí, a pokud možno tradičními postupy.

„Kaseinové barvy si míchám sám z vápna, tvarohu a fermeže. Někde z toho vycházím volněji, třeba u truhlářských prací používám stroje, protože ručně bych to dělal strašně dlouho, i když by mi to bylo sympatické,“ usmívá se.

Omítky užívá klasické vápenné, téměř bez cementu. A co nejvíc materiálu je přírodních, kámen a dřevo. „Má to výhodu i pro samotnou funkčnost domu,“ dodává Anna. „Jsou to postupy ověřené staletími, takže víte, že fungují.“ Uvnitř místností vytvořili vestavby, které respektují původní klenby.