Otec jí zavolal do Curychu, ať koupí synagogu v Rabí. Z ruiny udělala rodinné bydlení

Inzerát na dům pod hradem Rabí ji zaujal okamžitě. Původní stavba stála na krásném místě a bylo na ní vidět, že má za sebou dlouhý život. Na prohlídku se vydala během vánoční návštěvy rodičů u Plzně a vzala je s sebou. „Okouzlilo to všechny tři,“ vzpomíná Martinovská.

Nakonec se ale nestěhovala ona. O několik měsíců později jí otec zavolal do Curychu s návrhem, který změnil původní plán. „Řekl mi, že se jim ten dům v Rabí líbí, že mají s mámou na důchod něco ušetřeno a že uvažují, že si ho pořídí jako chalupu. A v létě už byl náš,“ říká. S koupí přišla ještě jedna podmínka: rekonstrukci měla navrhnout a vést jejich dcera.

Související

28 fotografiíProhlédnout si 28 fotografií

V Toskánsku nikdy nebyla. Češka riskla nákup domu a pod barvou našla skryté fresky

„Potěšilo mě to hned několikrát – že dům bude v rodině, že se o jeho obnovu můžu postarat sama a že do toho mají rodiče chuť. Nejvíc ale asi to, že ve mě mají takovou důvěru a že jsou naše vztahy natolik dobré, že si na to společně troufneme,“ říká. Tehdy ještě netušili, jak dlouhá a mnohdy komplikovaná cesta je čeká.

Dům skrýval mnohem víc

Že jde o bývalou synagogu a kulturní památku, věděli už při koupi. Památkově chráněný je objekt od roku 1993. Po jeho minulosti ale začali skutečně pátrat až poté, co si nechali zpracovat stavebně-historický průzkum.

Šedesát stran archivních rešerší postupně odhalilo, že historie domu je mnohem složitější. Nejstarší vyobrazení pochází z Willenbergovy veduty Rabí z roku 1602. Tehdy ještě stavba jako synagoga nesloužila. První přímá zmínka o modlitebně v tomto domě pochází až z roku 1743, kdy rabští Židé platili vrchnosti nájem „za školu neboli synagogu“.

Dům se v průběhu staletí měnil a po zániku místní židovské obce na konci 19. století dostal další funkci jako klasický obytný dům. Podle Martinovské nebyla jeho historie jen pestrá, ale také výčtem možných nedostatků. „Když otevřete stavebně-historický průzkum, čtete vlastně pořád jen o tom, jak byl dům ve špatném stavu a jak se nedostávalo peněz na jeho opravu,“ říká.

Její kolega architekt a kamarád Marek Marovič pro něj proto použil označení, které jí zůstalo v hlavě: architektura chudoby. „Má sice zajímavý stavební vývoj, ale všechny její úpravy mají jeden společný jmenovatel – úspornost,“ vysvětluje.

Když dům převzali, stále měl malebný vzhled a řadu původních prvků. Sklepy byly ovšem tmavé a vlhké, suterén ukrýval stopy po černé kuchyni, v přízemí byla kuchyň a ložnice, ale chyběla koupelna i toaleta. Půda sloužila jako sušárna a sklad starého nábytku. A hlavně: tři podlaží spolu pořádně nefungovala.

Poctivé barokní zdivo

Martinovská proto od začátku neřešila jen to, co opravit. Musela vymyslet, jak z původně rozděleného objektu udělat jeden dům, ve kterém se bude moci scházet celá rodina.

„Potřebovali jsme místo, kde se dá být pohromadě, a zároveň dostatek lůžek. Z toho vyplynulo úplně všechno ostatní,“ říká. Největší zásah se odehrál uvnitř. Mezi dvěma sklepy stála barokní zeď, přes kterou se nedalo projít. Právě tady měla vzniknout kuchyně s jídelnou otevřená směrem do dvora.

Architektka dlouho váhala, jestli do původního zdiva zasáhnout. „Přiznávám, že mi té zdi bylo líto. Bylo to poctivé barokní zdivo,“ říká. Nakonec získala souhlas památkářů. Zeď se vybourala, strop se podepřel a nový průchod překlenul ocelový nosník s cihelným pilířem. Ten zůstal přiznaný.

Právě tohle místo dnes považuje Martinovská za srdce domu. Nové schodiště zároveň propojilo suterén s přízemím a další vede do podkroví. Dům se tak znovu spojil v jeden celek, aniž by se jeho minulost snažil skrýt.

Staré trámy vedle nového dřeva

Při rekonstrukci se architektka snažila zachovat především to, co dává domu jeho charakter. V suterénu zůstaly viditelné staré zdi a stopy po černé kuchyni, zachoval se také zazděný vstup do sousedního objektu. Jedním z nejvýraznějších prvků je půlkruhové okno v západní fasádě. Je jediným oknem tohoto tvaru, které přežilo přestavbu po roce 1897, kdy se ze synagogy stal obytný dům.

Podobně pracovali i se střechou. Barokní krov bylo možné zčásti zachránit, poškozené části proto doplnili novým dřevem. Staré a nové ale nesplynulo do jednoho.

„Nechali jsme ho částečně přiznaný a to, co nešlo zachránit, jsme doplnili novým dřevem přiznaným vedle starého, aby bylo pořád vidět, co je z osmnáctého století a co z jednadvacátého,“ říká Martinovská. Také některá okna a dveře nakonec nebylo možné opravit a musely vzniknout jejich repliky. Z původních prvků se alespoň zachovalo kování.

Šest let mezi památkáři, řemeslníky a rodinou

Rekonstrukce začala v roce 2019 a skončila až v roce 2025, kdy dokončili dvůr. Mezitím přišel covid, problémy s dostupností materiálu i hledání řemeslníků v regionu. Pro Martinovskou ale nebyla nejtěžší nějaká konkrétní stavební komplikace. „Náročný byl celý proces. Rekonstrukce historického objektu je dlouhodobý a náročný závazek,“ říká.

Do toho se přidala skutečnost, že investor nebyl anonymní klient, ale její vlastní rodiče. „Učili jsme se oddělit rodinné role od těch pracovních. Bylo potřeba naučit se, kdy mluvíme jako rodina a kdy jako architektka a investoři,“ říká. Sama navíc na projektu pracovala během těhotenství a raného mateřství.

Měla zůstat rodině, je tu místo i pro další

Rodiče dnes dům využívají především jako rodinnou chalupu. Protože v něm ale rodina netráví celý rok, začali přemýšlet, co s prostorem ve chvílích, kdy zůstává prázdný. Rozhodli se ho proto nabídnout také hostům. První léto si provoz vyzkoušeli a zájem je překvapil.

Zobrazit
41 fotografií

Najednou tak bývalá synagoga pod hradem Rabí dostala další kapitolu. Po staletích, kdy měnila svou podobu i využití, už neslouží jako modlitebna ani jako obyčejný dům. Je především místem, kam se rodina vrací – a které může část roku poznávat i někdo další. Martinovská přitom říká, že právě historie domu jí při rekonstrukci připomínala, jak opatrně s ním zacházet. „Znamená to hlavně pokoru,“ říká.

Video: První host Prskavek, Lucie Macháčková, Kateřina Hašková a Alena Doláková vyzvídají pikantnosti Zrádců

Zdroj: autorský text, MAM ateliér