Uprchlíci si z našeho bohatství nebudou jen brát, to je omyl. Chtějme pestrost, říká Wintonova dcera

Tomáš Maca Tomáš Maca
12. 8. 2018 19:35
Zařekla se nemluvit na ostravském debatním fóru Meltingpot o politice. Během rozhovoru své předsevzetí ale brzy poruší, protože jednou ze zásad, kterou se naučila od svého otce, bylo zajímat se o světové dění. Barbara Wintonová, dcera sira Nicholase Wintona, který krátce před vypuknutím druhé světové války zachránil 669 československých dětí, jejichž rodiče později zahynuli v koncentračních táborech, nese poselství zásadového Brita dál. V současnosti se zasazuje o to, aby Velká Británie přijímala více dětí z uprchlických táborů. „Podobně jako v Československu v roce 1989 je jen na občanské společnosti, aby politikům ukázala, že se mýlí,“ říká.
Její otec zachránil těsně před propuknutím druhé světové války 669 československých dětí. Dcera Barbara popisuje sira Nicholase Wintona jako tvrdohlavého a praktického.
Její otec zachránil těsně před propuknutím druhé světové války 669 československých dětí. Dcera Barbara popisuje sira Nicholase Wintona jako tvrdohlavého a praktického. | Foto: Danica Kovacevic, Meltingpot

Jak byste jako autorka životopisu svého otce popsala jeho charakter v několika slovech?

Můj tatínek byl společenský, zvídavý a problematický.

Problematický v jakém smyslu?

Chtěl si všechno dělat po svém a věřil, že i ostatní musí uvažovat stejně jako on. Byl hodně praktický, a když měl svůj plán, tak si za ním šel. Taky moc nečetl a radši mluvil s těmi, kteří něco zažili na vlastní kůži.

Takže byl tvrdohlavý. Zároveň ale musel být velmi empatický člověk, nebo ne?

Nemyslím si, že dovedl dobře číst pocity druhých. Do ostatních se uměla vcítit spíš moje matka, která ho vždycky usměrňovala. Otec měl obrovský smysl pro humor a občas si lidi rád dobíral. Někdy to byla legrace, ale citlivější lidé to snášeli hůře a tehdy moje máma musela zakročit a říct mu, že už to stačilo.

V době, kdy se setkával s už dospělými dětmi, které na počátku druhé světové války zachránil, měl občas problém pochopit emoce, s nimiž za ním přišly. Pro děti, které přežily, představoval jediné pojítko s rodiči, kteří jim zahynuli během holocaustu. Proto mnoho z nich nedokázalo skrývat dojetí a tatínek někdy neuměl reagovat s patřičnou citlivostí, povídal si s nimi s přehnaným nadhledem a podobně.

I ve své knize píšete, že váš otec nebyl zvyklý dávat své pocity najevo. Bylo pro něj v tomto ohledu velkou výzvou, když ho na konci osmdesátých let pozvali do televizní show a on až do poslední chvíle netušil, že se v živém vysílání střetne s některými ze zachráněných dětí?

Byl to pro něj velmi traumatický zážitek. Já ani má matka jsme ho tenkrát nedoprovázely a všechno jsme sledovaly doma u televizní obrazovky, takže to pro nás znamenalo velký šok. Otec měl tehdy před osmdesátými narozeninami a najednou se měl úplně sám vypořádat s takto intenzivním zážitkem.

S matkou jsme si myslely, že na místě zkolabuje, a proto jsme taky byly na moderátorku pořadu dlouho pěkně naštvané. Ospravedlňovala se tím, že kdyby před tátou celou dobu netajila, co se bude dít, tak by ten okamžik odhalení nebyl ani zdaleka tak silný. S odstupem už to dovedu pochopit, ale co kdyby tehdy dostal infarkt a ona za to musela nést odpovědnost?

Barbara Wintonová (1953)
Autor fotografie: Lukáš Bíba

Barbara Wintonová (1953)

  • Dcera Grete Wintonové a sira Nicholase Wintona, který krátce před propuknutím 2. světové války zachránil 669 československých dětí zejména židovského původu.
  • Nejen o záchranné misi napsala v biografii svého otce nazvané Není-li to nemožné, která vyšla v roce 2014, několik měsíců před jeho smrtí.
  • Živí se alternativní terapií a homeoterapií a kromě toho se věnuje také neziskové činnosti na podporu přijímání uprchlíků.

Měl sir Nicholas z mediální pozornosti, která se kolem něj po zveřejnění příběhu o záchranné misi strhla, vůbec radost?

Rozhodně ho nebavily všechny ty rozhovory, kdy za ním novináři z různých periodik každý rok přicházeli a říkali mu: "Tak nám povězte svůj příběh." Když si o něm něco načetli, aby pochopili, co udělal a prožil, a pak mu kladli inteligentní otázky, bylo to úplně v pořádku, ale takových novinářů bylo méně.

Všechen ten mediální humbuk ale otci přinesl i něco, z čeho měl radost. Poznal díky tomu spoustu zachráněných dětí a zjistil, jaký život po záchranné misi vedly. Pomohlo mu to si uvědomit, že i když měl pocit, že mise nebyla úspěšná, protože jich zachránil jen velmi málo, pro ty, kteří přežili, úspěšná byla.

Ve své knize vyvracíte, že sir Nicholas příběh záchranné mise po padesát let skrýval. Proč si ho média všimla tak pozdě, přestože váš otec o událostech mluvil?

Řekla bych, že to má co dělat s traumatickým charakterem těch událostí. Prvních deset nebo dvacet let po konci války se o holocaust nikdo příliš nezajímal. Dokonce ani ti, co ho přežili. Pozornosti se mu dostalo až v osmdesátých letech, kdy se jím začalo zabývat mnoho výzkumníků, a tehdy si můj otec řekl, že někoho z nich by mohl jeho sešit se záznamy o záchranné misi československých dětí zajímat. Pokud by své poznámky nabídl historikům dříve, nesetkal by se pravděpodobně s takovým úspěchem.

Čím si vysvětlujete, že váš otec dokázal předvídat Hitlerovy další kroky v době, kdy značná část britských politiků podporovala politiku appeasementu a snažila se být s Německem za každou cenu zadobře?

Tatínek byl jedním z lidí, kteří si přečetli Mein Kampf, kde Hitler černé na bílém napsal přesně to, co se chystá provést. Když na začátku roku 1938 přišel anšlus a k říši se připojilo Rakousko, jen si potvrdil, že se svého plánu drží. Pro spoustu těch, kteří knihu četli také, bylo ovšem příliš těžké připustit si, že by Hitler všechny ty věci mohl myslet vážně.

Navíc na filmových záběrech viděli, že ten chlapík působí jako naprostý pomatenec horující za rasismus a pochybovali, že by někdo takový mohl oslovit davy. Přiznejme si ale, že stejný fenomén se vrací i v současnosti. Podívejme se například, co se děje na západ od nás za Atlantským oceánem.

Před začátkem války sir Nicholas pracoval jako burzovní makléř. Jak se z člověka pracujícího v tak kapitalistickém prostředí stal levičák, který v pozdějších letech podporoval labouristy?

Otec chodil na velmi progresivní střední školu, kde ho od začátku učili, jak důležité je pomáhat jiným lidem. Ředitel prohlašoval, že chce z chlapců vychovat muže, kteří budou nedocenitelní při ztroskotání lodi. Díky tomu si táta vybudoval velmi silné vědomí společenské odpovědnosti. Jeho rodiče navíc měli židovské kořeny, takže si zvykl být tak trochu outsider, který úplně nezapadá mezi ostatní.

Ve třicátých letech se stal svědkem velké hospodářské krize, která přinesla vysokou nezaměstnanost. V mladém věku tak viděl lidi trpět a díky výchově s nimi cítil sounáležitost. V té době se také spřátelil s mnoha levicovými politiky, diskutoval s nimi a jejich argumenty o potřebě větší společenské rovnosti se mu zdály velmi přesvědčivé.

Bývalý český prezident Václav Havel udělil v roce 1998 siru Nicholasovi řád T. G. Masaryka a o čtyři roky později ho královna Alžběta povýšila do šlechtického stavu. Pomohly mu tato vyznamenání k tomu, aby mu politici více naslouchali?

Díky podobným oceněním měl určitě možnost více veřejně promlouvat, což si pochopitelně užíval. Politici se častěji ptali na jeho názor, ale jestli to nějak ovlivnilo i jejich činy, zůstává otázkou. Dokonce ti, kteří ho zásobovali různými oceněními, totiž mnohdy jednali stejně jako doposud. Myslím, že jeho vliv lze nejvíce pozorovat u mladých lidí, kteří se s jeho příběhem ztotožnili. Když o záchranné misi slyšeli, mohli si lépe představit, jaké asi je opustit svůj domov a rodiče a začít nový život v úplně cizí zemi. A taky pochopili, co znamená změnit svůj přístup k životu a začít pomáhat někomu, kdo to potřebuje.

Doufám, že pokud nepřesvědčil politiky, tak aspoň zapůsobil na tyto mladé lidi, kteří začali dělat něco pro dobro ostatních, přestože neměli jistotu, že to přinese nějaké výsledky. Ani můj otec si koneckonců nebyl jistý, že něco změní, a přesto do toho šel. Sílu jeho odkazu dnes vidím třeba u lidí, kteří jedou pomáhat do míst, která čelí uprchlické krizi. Vidí, že někde chybí pracovníci neziskových organizací, tak tam klidně vyrazí sami v malých skupinách.

Myslíte, že kdyby váš otec stále žil, byl mladý a plný sil, také by dnes pomáhal jako dobrovolník uprchlíkům z Blízkého východu?

Těžko říct. Vždycky pro mě bylo těžké uhodnout, co si můj otec o něčem myslí nebo jak by se v určitou chvíli zachoval. Jsem si ale jistá, že by určitě něco dělal.

Takže pro vás byl vždycky tak trochu nepředvídatelný?

Vždycky říkal, že lidé nedělají individuální rozhodnutí, ale reagují na události, které se stanou. V pozdním věku pracoval pro charitu pomáhající starým lidem najít cenově dostupné bydlení a dostal se k tomu tak, že někdo z klubu Rotariánů, jehož byl členem, přišel s tímto projektem a nemohl najít nikoho, kdo by se ho ujal. A podobná situace nastala i s misí na záchranu dětí.

Otec se sám nerozhodl, že pojede do Československa, ale přijal pozvání svého kamaráda Martina, který už v zemi jako dobrovolník pracoval. Takže se k misi připletl, protože byl ochotný a měl prostředky, aby v dané situaci pomohl. Vždycky říkal, že abyste dostali cenu za to, že jste zachránili tonoucího, musíte se procházet poblíž řeky a musíte umět plavat. Ze svého pohledu tak táta v Československu kráčel podél řeky a uměl plavat, což znamenalo, že měl díky praxi v obchodu s cennými papíry organizační schopnosti, aby dal celý projekt dohromady.

Představa, že uprchlíci si z našeho bohatství budou jen brát, se mi zdá úplně pomýlená. Lidé pocházející z různých koutů světa mohou naší společnosti dodat pestrost, kterou podle mě potřebuje. Vezměte si Ameriku. Klíčová světová velmoc na uprchlících stojí.

Jaký byl sir Nicholas jako otec?

Když jsem se narodila, bylo mu už kolem čtyřiceti a byl docela přísný. Taky měl vždycky spoustu práce, takže mě vychovávala hlavně matka. Každopádně mně i mému bratrovi vštěpoval své hodnoty a doma jsme si často povídali o tom, co se děje ve světě, což tátu vždycky zajímalo a tento zájem přenesl i na nás. Ukázal nám, že je třeba být se světem propojený, stát se součástí větší komunity.

Vzhlížela jste k němu vždycky jako k autoritě, nebo jste se v době dospívání bouřila?

Oba mí rodiče byli dost staromódní a já jsem dospívala v šedesátých letech se vším, co k tomu patřilo. Dlouho jsem se vůči nim snažila vymezit, ale když jsem byla starší, zjistila jsem, že hodnotový žebříček, který jsem si vytvořila, je až nápadně podobný tomu, co vyznávali mí rodiče. Zdědila jsem po nich důraz na pravdu, slušnost, úctu a soucit s druhými.

Když se podíváte na projekty, kterým se sama věnujete, v čem poznáváte vliv svého otce?

Vedu kampaň za to, aby Velká Británie přijímala více dětských uprchlíků. Doufám, že by stejně jako já chápal, že pomáhat dětem, které utekly před násilím, aby žily v táborech nebo v evropských ulicích, kde se jim nedostává potřebné péče, je správná věc.

Daří se vám přesvědčovat britské politiky, aby dali na vaše slova?

Spíše ne. Můj otec dovedl být ve správnou chvíli diplomat, a tak se sama snažím pochopit, že politici musí jednat tak, aby se zavděčili mnoha protichůdným názorům, které se ve společnosti objevují. Uvědomuji si, že to není snadné, ale zároveň si myslím, že když už jednou máte v rukou moc, měli byste ji využít k tomu, abyste konali dobro.

Takže pokud jste politik a neřídíte se svým vlastním názorem, abyste pomohli potřebným, vaše šance zůstává promarněna. Proto se pokouším politikům připomenout, že pokud se kdysi tvářili, že oceňují činy mého otce, měli by si z nich vzít příklad a zopakovat je v dnešní době místo toho, aby jen vedli hezké řeči. Tatínek byl muž činu a vážil si toho, co děláte, spíš než toho, co říkáte.

Politici musí brát v úvahu mínění občanů, kteří přijímání uprchlíků nejsou nakloněni, a například v Česku byste takových lidí našla dost. Rozumíte jejich postoji?

Chápu je, ale pořád si myslím, že to je obrovská škoda. Dětští uprchlíci, které můj otec v roce 1939 přivedl do Británie, v drtivé většině velkým dílem přispěli k rozvoji země, v níž nakonec skončili. Ať už pak žili v Británii, nebo ve Spojených státech či v Izraeli. Našli se mezi nimi pozdější držitelé Nobelovy ceny, učitelé, vědci i politici. Pokud najednou ztratíte všechno, k čemu jste byli vázáni, máte velkou motivaci to postavit znovu a přinést světu něco významného.

Představa, že uprchlíci si z našeho bohatství budou jen brát, se mi zdá úplně pomýlená. Lidé pocházející z různých koutů světa mohou naší společnosti dodat pestrost, kterou podle mě potřebuje. Vezměte si Ameriku. Klíčová světová velmoc na uprchlících stojí. Proto mi přijde hrozně smutné, že ani společenské atmosféře v USA se nevyhnul tento krok zpět, který zažíváme v Evropě.

Myslíte, že úspěch Donalda Trumpa nebo brexit jsou krokem zpět?

Nedávno jsem o tom diskutovala se svým sousedem, i když nevím, jestli diskuze je v tomto případě vhodné slovo. On v referendu volil odchod a já jsem chtěla, aby Británie v Evropské unii zůstala. Řekl mi, že bychom se měli vrátit do čtyřicátých nebo padesátých let 20. století, kdy věci fungovaly lépe. Přitom tu dobu sám ani nezažil, protože se narodil daleko později.

Přesto s dalšími podporovateli odchodu sdílel představu jakési zlaté éry, kdy bylo všechno skvělé. Tahle éra nikdy neexistovala, ale někteří lidé si ji vysnili a nechtějí se toho vzdát. Měli by si ale uvědomit, že cesta zpět už není možná a jít můžeme jen dopředu. K čemu potom chceme směřovat? Je to život v izolaci, nebo život v pospolitosti? Život ve strachu, nebo v naději?

Video: Podívejte se na rozhovor s jedním z Wintonových dětí

Na cestu vlakem si vůbec nepamatuju, ale kamáradka mi vyprávěla, že jsme si říkaly, že nebudeme brečet, říká Milena Grenfell Bainesová | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy