Hermannova mřížka

Klasická optická iluze zřejmě objevená Ludimarem Hermannem v roce 1870 (ačkoli první zmínky o ní pocházejí již z roku 1844 od Davida Brewstera) sestává z bílých čar na černém pozadí tvořících mřížku. V průsečících mřížky se objevují šedivé skvrny, které však mizí, jakmile se na konkrétní průsečík přímo zaměříte. Iluze funguje i v opačné barevné kombinaci - černé čáry na bílém pozadí.

Tradiční vysvětlení připisuje tento jev "laterální inhibici v gangliových buňkách sítnice", kdy receptivní pole těchto buněk reagují rozdílně na průsečíky (kde je více světla z více směrů) než na samotné čáry. Moderní výzkumy však toto vysvětlení zpochybňují, neboť při zakřivení čar iluze mizí, přestože mechanismus laterální inhibice by měl zůstat zachován. Klíčovým faktorem pro vznik iluze je pravděpodobně přímočarost čar a také uspořádání mřížky.