„Ona to byla čtyřka, ano?“ Mrazivá slova z kokpitu zpečetila osud letu do Bratislavy

Jedno z nejtragičtějších neštěstí v historii československého letectví se stalo za slunného dopoledne na dohled bratislavského letiště, když se Iljušin Il-18 letící na vnitrostátní lince z Prahy krátce před přistáním zřítil do jezera Zlaté piesky. Ze 79 lidí na palubě stroje Československých aerolinií (ČSA) přežili osudného 28. července 1976 pád jen tři lidé, mnohé z obětí se přitom utopily. A to přímo před zraky rekreantů, kteří se v onu letní středu přišli k oblíbenému jezeru koupat.

Čtyřmotorový vrtulový iljušin se pouhý den před havárií vrátil s poruchou jednoho z motorů na levé straně z libyjského Tripolisu, závadu se ale podařilo přes noc opravit. Díky tomu mohl krátce před devátou ráno stroj s imatrikulací OK-NAB a nesoucí jméno Košice odstartovat na pravidelnou linku mezi dvěma největšími československými městy. Na palubě bylo 69 cestujících, čtyři členové posádky, dvě letušky, jeden letecký mechanik a tři pracovníci Čs. aerolinií, kteří se vraceli domů na Slovensko.

Související

34 fotografiíProhlédnout si 34 fotografií

Tam, kde dnes jezdí cyklisté, bojovali legionáři o život. Rakušané je popravili

Klidný, ani ne hodinu trvající let se zkomplikoval poté, co se plně obsazený Il-18 přiblížil k bratislavskému letišti a posádka, chystající se na přistání, začala pět minut po půl desáté komunikovat s řídící věží. Jak uvádí slovenský novinář David Púchovský, který se katastrofě podrobně věnoval, dispečer se domníval, že letadlo je o patnáct kilometrů dál od letiště a o 300 metrů níže, a proto v okamžiku, kdy stroji povolil klesání, bylo letadlo příliš vysoko.

Strmý sestup a stres na palubě

Zkušený kapitán Svatoslav Rosa, místo aby na chybu upozornil, zahájil strmý sestup, během kterého ovšem letadlo nabralo příliš velkou rychlost. Tu se podařilo snížit vysunutím podvozku a lehkým stoupáním, tím ale stroj opět nabral výšku. Tím začal řetězec chyb, které nakonec vyústily v tragédii. Následné klesání k letišti bylo opět velmi rychlé, iljušin dokonce překročil maximální sestupovou rychlost. Těsně před letištěm to ale vypadalo, že se přistání podaří.

„Ve vzdálenosti 2700 metrů před prahem dráhy mělo letadlo správnou rychlost 260 km/h, bylo mírně od osy dráhy, mírně nad sestupovou rovinou, podvozek vysunutý a vztlakové klapky byly téměř vysunuty,“ napsal odborník na letecké nehody Ladislav Keller.

Posádka poté ale vlivem stresu provedla několik operací, které osud letadla zpečetily. Místo zvýšení výkonu motorů a mírného zrychlení přepnula ovládání motorů do polohy pro pozemní volnoběh. Tehdy se konečně kapitán Rosa rozhodl přistání přerušit, obletět okruh a provést manévr znovu.

Tuto možnost měl podle všeho už na začátku, ovšem nevyužil ji a místo toho přistoupil na pokus s rychlým klesáním k letišti. Kvůli tomu bylo nutné zvýšit výkon motorů, což se ale podařilo jen u tří ze čtyř, motor na pravém křídle blíže trupu se totiž kvůli závadě zastavil.

Osudová chyba v nízké výšce

Ani to nemuselo být fatální, Iljušin Il-18 mohl letět i přistát dokonce bez dvou fungujících motorů. V tu chvíli ale udělal osudovou chybu mechanik, který měl podle manuálu u nefunkčního motoru potvrdit nastavení vrtule do polohy, kdy kladla nejmenší aerodynamický odpor. Místo toho ale omylem vypnul i druhý motor na pravé staně stroje.

Pokus o jeho nastartování ale vedl jen k dalšímu zpomalení letadla, tentokrát už osudnému. Iljušin, který byl pár desítek metrů nad zemí, se začal nekontrolovatelně naklánět na pravou stranu, až se nakonec zřítil do jezera.

„Ona to byla čtyřka, ano?“ zněla poslední zaznamenaná slova z kokpitu, která pronesl asi 20 sekund před pádem palubní mechanik. Letadlo dopadlo na hladinu křídlem a vzápětí se přelomilo, ocas však zůstal celý a trčel z vody.

Přihlížející se rychle snažili připlout na pomoc, mezi záchranáři nechyběli ani svazarmovští potápěči. Když se ale dostali k jezeru, přeživší už byli na břehu. Původně se podařilo zachránit čtyři lidi, jeden ale nakonec také zemřel. „Byli to ti, kteří se v době pádu nacházeli v zadní části letadla a neztratili duchapřítomnost,“ vyprávěl jeden z potápěčů Gustáv Jendek.

Naprostá většina lidí na palubě zemřela bezprostředně po nárazu na následky těžkých zranění. Náraz byl tak silný, že vytrhal sedačky z podlahy a zpřetrhal zapnuté bezpečnostní pásy cestujících. Vyšetřování později ukázalo, že nehodu zavinila série chyb posádky a také vyloučilo, že by s ní měla něco společného předchozí porucha motoru na levé straně.

„Po chybě dispečera následovala celá řada špatných rozhodnutí velitele letadla a hrubých chyb v činnosti všech členů posádky, zejména palubního mechanika,“ uvedl ve své knize o leteckých nehodách Ladislav Keller.

Zdroj: ČTK