Odpadky, exkrementy, zkažené jídlo. Tým dobrovolníků zdarma čistí domovy hromadičů

Když si chtěl Martin Mojžíš Ondruš přivydělat na blížící se svatbu stěhováním a vyklízením bytů, netušil, že ho tahle práce nakonec dovede až k bezplatným úklidům v často extrémních podmínkách. Nelituje. „Když motivací jít do práce nejsou peníze, ale možnost někomu změnit život, úplně to změní váš pohled na svět,“ říká Ondruš.

Z přivýdělku se brzy stala malá stěhovací firma, do které přizval i tři kamarády. Jednoho dne jim potom zavolal sociální pracovník s prosbou, zda by uklidili pokoj na ubytovně po psychicky nemocném člověku. Souhlasili. „Byla to pro mě hororová situace. Všude exkrementy. A to se mi dřív dělalo na zvracení i při vynášení bioodpadu,“ vzpomíná Ondruš na první skutečně náročný zásah. Také si však právě tehdy všiml problému, o kterém se téměř nemluvilo. „Najednou jsem vešel do světa, o jehož existenci jsem tušil, ale neuměl jsem si ho představit. Byla to konfrontace s opravdovou lidskou bídou bez jakékoliv cenzury,“ dodává.

Proto když se blížily Vánoce 2024 a Ondruš věděl, že přes svátky bude poptávka po stěhování nižší, zveřejnil na Facebooku nabídku: firma zdarma uklidí lidem, kteří bojují s hromaděním, špatným psychickým zdravím nebo fyzickým omezením. A strhl tím lavinu. Do rána se mu ozvalo přes stovku lidí, že by o službu měli zájem. „Hned první den nám bylo jasné, že to do Vánoc nemáme šanci stihnout,“ vzpomíná Ondruš. Uklízeli proto až do konce ledna. Protože takový provoz ale nebyl dlouhodobě udržitelný, založili letos neziskovou organizaci. „Abychom mohli služby dál poskytovat zdarma, bez toho, aby peníze byly pro lidi překážkou,“ vysvětluje.

Spouštěčem hromadění bývá trauma

Do dneška zdarma uklidili přes stovku bytů. „Ne všechny jsou stejné. Někde stačí odnést odpadky a dát věci do pořádku, jinde pracujeme dva měsíce,“ říká Ondruš.

Klíčový podle něj není jen úklid samotný, ale hlavně důvěra. „Daný člověk musí mít pocit, že drží kormidlo. Jakmile ho nedrží, dostává se do krize a veškeré uklízení se zastaví,“ vysvětluje. To, že přijdou k někomu domů, tak ještě neznamená, že budou uklízet. „Někdy si jen sedneme a bavíme se o tom, proč se to stalo nebo jak se ten člověk cítí. Není to jen o odklízení věcí. Když poznáte příběh člověka, přijde vám pochopitelné, že takhle dopadl,“ dodává.

Nejčastěji chodí do domácností starších lidí, kteří si v životě prošli válkou nebo jinými těžkými obdobími. „Chorobné hromadění nevzniká ze dne na den, je to dlouhý proces. Mladý člověk to takhle nahromadit nestihne,“ popisuje Ondruš. U mladších se spíš setkávají s těžkými depresemi. „Liší se to tím, že člověk s depresí vnímá odpad jako odpad, jen není schopný ho z bytu dostat. Kdežto člověk, který hromadí, ho tam mít chce,“ přibližuje.

Zobrazit
6 fotografií

Spouštěčem bývá podle něj nejčastěji trauma, které člověka přiměje vytvořit si před světem materiální hradbu. „Ať už jde o úmrtí v rodině nebo nějakou velkou životní ránu,“ popisuje. Pak bývá těžké až nemožné to změnit, především když je člověk ve starším věku. „Bývá to tolik věcí, že čtyři profesionální stěhováci na tom dělají čtrnáct dní, dvanáct hodin denně. Pro toho člověka samotného je to fyzicky nemožné,“ říká.

Z jedné domácnosti až 25 tun odpadu

Do některých bytů, kde uklízejí, se kvůli množství věcí téměř nedá vstoupit. „Protáhnete se dovnitř, ale často se v tom bytě ani nedotknete podlahy,“ popisuje Ondruš. V extrémních případech lezou uklízeči doslova po vrstvách odpadků. „Často narazíte na jídlo – třeba vejce, která jsou neporušená, ale prázdná, protože se obsah vypařil přes skořápku. A taky na spoustu shnilých potravin,“ dodává.

Typickým nálezem je něco, co podle Ondruše nelze nazvat jinak než „pelech“. „Není to postel, ale důlek uprostřed hromad věcí, kde člověk spí. Vždycky si představím, jak tam leží sám a je tma, a je mi z toho smutno,“ říká.

Byt obvykle propojuje jediné – naprostý chaos. „Často ani nevíme, v jaké místnosti jsme. Nic nenasvědčuje tomu, jestli jde o kuchyň nebo koupelnu. To zjistíme až časem.“ Z jedné domácnosti dosud odvezli nejvíc pětadvacet tun odpadu, celkem dvanáct velkoobjemových kontejnerů.

Související

Poděkujte své uklízečce, vyzývá iniciativa. Valérie vysvětluje, s čím se musí potýkat

Za svou kariéru narazili na ledacos: starožitnosti, odpadky i třeba sloní kel. Nejpodivnější nález ale podle Ondruše překvapivě pocházel z jeho vlastního života. „Mamka mi kdysi dala bundu, kterou jsem roztrhl, a babička mi na loket našila nevšední záplatu. Později jsem ji ztratil,“ vypráví. O to víc ho zarazilo, když při úklidu jednoho bytu vyklízel vanu plnou oblečení a starožitností a zahlédl povědomý kus látky. „Byla to ta moje bunda. I s tou nášivkou,“ dodává.

Jak moc je podobná pomoc potřeba, ukazují kromě obrovského zájmu i reakce lidí, kterým pomohli. „Často je to velká úleva. Není tam žádný wow efekt, protože ten proces je postupný a člověk je celou dobu u něj. Ale často tam jsou slzy,“ uzavírá Ondruš.