Zlatá éra benzinek. Fotky z doby, kdy se benzin pumpoval ručně jako ze studny

Zlatá éra benzinek. Fotky z doby, kdy se benzin pumpoval ručně jako ze studny
Součástí benzinové pumpy byl také kompresor skrytý v dřevěné nebo kovové bedně. Na snímku je Stanislav Čunderle, pumpař firmy Kralupol, která svou prostějovskou stanici provozovala na náměstí Edmunda Husserla.
Josef Gočár, čerpací stanice Fanto v Moravské Ostravě, rok 1936.
Distributoři začali oslovovat více či méně známé architekty, s nimiž spolupracovali buď sporadicky, anebo systematicky. Na snímku je František Albert Libra (vpravo) před čerpací stanicí Pragolea v Poděbradech-Kluku.
Od konce 30. let se pumpy staví před obcemi nebo na křižovatkách v jejich blízkosti, kde je místo ke stavbě velkých pavilonových stanic s krytým stáním. Vlevo: Ladislav Machoň, typová čerpací stanice BZ v Praze-Hlubočepech (pod Barrandovem), vpravo: neznámý autor, čerpací stanice BZ v Dolních Štěpanicích, druhá polovina 30. let.
Foto: Repro: Jaroslav Patera, Reklama v prostoru, Praha 1934
Magdaléna Medková Jakub Potůček, Magdaléna Medková
27. 5. 2021 6:00
Vznik první benzinové pumpy v Československu se datuje do roku 1922. Stála na pražském náměstí Republiky a podle historika Jakuba Potůčka patřila pravděpodobně společnosti Naftaspol. Zpočátku se v ulicích stavěly jednoduché ruční pumpy se zásobou benzinu, od 30. let minulého století je postupně nahrazovaly menší dynamické stavby, které navrhovali architekti, jako byl Machoň, Havlíček nebo Gočár.

Autorem textu je historik architektury Jakub Potůček:

Pomineme-li lékárníky a drogisty, u kterých vůbec poprvé "tankoval" továrník Theodor von Liebieg, a garáže a servisy, kde se benzin v dřevních časech motorismu obvykle čerpal, pak se první pouliční benzinová pumpa u nás objevila až závěrem roku 1922 nebo následujícího jara. Stála na pražském náměstí Republiky, přímo před Josefskými kasárnami.

Kdo za ní stál, není zcela jasné. Prvenství bývá automaticky připisováno společnosti Bratří Zikmundové, dnes už ale víme, že karlínská společnost pumpu nezřídila, nýbrž odkoupila od jiné firmy. Údajně od Naftaspolu, což by mělo svou logiku. Společnost, za kterou stála Banka československých legií, měla už na přelomu let 1920 a 1921 propracovanou síť prodejců, díky níž byla ještě v roce 1926 dominantním prodejcem benzinu. Pumpa na náměstí Republiky navíc měla identický typ kiosku, jaký Naftaspol později užíval pro své další pumpy. 

Avšak ani v tomto si nemůžeme být stoprocentně jisti, a tak není vyloučeno, že tu první československou pumpu uvedla do provozu společnost Elka, která její spuštění avizovala v novinách dne 6. dubna 1923. Elka patřila mezi největší prodejce automobilových dílů a vybavení pro autoservisy a je možné, že na její stavbě spolupracovala s Technospolem, který v ČSR zastupoval americkou firmu S. F. Bowser, která patřila ke klíčovým světovým výrobcům benzinových pump. Bez systému Bowser se první stanice neobešly, a byl proto i součástí už zmíněného kiosku Bratří Zikmundů na náměstí Republiky.

Pumpaři benzin tlakovali ručně, stejně jako vodu ze studny

Nejen Bowser, ale také další systémy, které se časem přestaly do kiosků instalovat, byly vybaveny dvojicí pětilitrových skleněných válců. Pumpař do nich načerpal požadované množství benzinu (později i lihobenzinové směsi Dynalkol a nafty), zákazník si okem ověřil, že benzin je nezávadný (tedy čirý), a teprve potom ho samospádem pustil do nádrže automobilu. 

Součástí benzinové pumpy byl také kompresor skrytý v dřevěné nebo kovové bedně. Na snímku je Stanislav Čunderle, pumpař firmy Kralupol.
Součástí benzinové pumpy byl také kompresor skrytý v dřevěné nebo kovové bedně. Na snímku je Stanislav Čunderle, pumpař firmy Kralupol. | Foto: Jakub Potůček (archiv)

Poněvadž se benzin do válců čerpal pákou, stejně jako u klasické studny, začalo se zařízení říkat benzinová pumpa. Ačkoliv se benzin už dávno nepumpuje a z čerpacích stanic se staly velké objekty s mnoha službami, označení benzinová pumpa je stále živé, protože sousloví  "benzinová čerpací stanice" je pro hovorovou řeč příliš dlouhé. Jak vypadalo, když se benzin ručně pumpoval a později elektricky čerpal, je vidět například ve filmu Ženy u benzinu z roku 1939

Poměrně složité bylo také zásobování jednotlivých stanic. Dnes na benzinku přijede cisterna, která palivo přečerpá do podzemních tanků. Koncem 20. let už sice cisternové vozy existovaly, města je ale vnímala poměrně negativně. Noviny se v té době hemžily zprávami o požárech a náhlých detonacích, a tak některé radnice odmítaly pumpy stavět v centru města. Například olomoucký magistrát v roce 1925 zakázal stavbu několika stanic společností BZ a American Petroleum Company.  

Benzin se po Československu rozvážel v cisternách po železnici. Zaměstnanci firem ho na nádražích přečerpali do barelů, naložili na náklaďáky a následně rozvezli k jednotlivým prodejcům. Majitelé pump si z barelů přečerpali benzin do podzemních tanků, přičemž pár barelů si nechali volně jako rezervu pro výdejní stojany, které stávaly vedle stacionárních stanic nebo tam, kde byl malý provoz.

Typ kombinované čerpací stanice provozovala firma Baťa na náměstí 3. května v Otrokovicích.
Typ kombinované čerpací stanice provozovala firma Baťa na náměstí 3. května v Otrokovicích. | Foto: Jakub Potůček (archiv)

Pumpy stály před kostely, u kašen i v parcích

Kromě nouzových kolonií, kde vinou hospodářské krize v 30. letech žilo jenom v Praze na 25 tisíc lidí, byly pumpy úplně všude. Dokonce i v místech, která jsou z dnešního pohledu jen těžko akceptovatelná. Stávaly třeba u gotických kostelů a barokních kašen, v blízkosti vodních zdrojů, v parcích nebo byly instalovány ve výkladních skříních. 

Zprvu se budovaly jen v největších městech, ovšem do malých měst a vesnic se rychle rozšířily. K určení optimálního místa stacionární stanice, jejíž výstavba v roce 1924 stála mezi 30 a 40 tisíci korunami, se používala osvědčená metoda. Na vytipované místo se postavil mobilní (barelový) výdejní stojan, po určitém čase se spočítalo množství prodaného paliva, a pokud bylo malé, pumpa se přemístila jinam. A tak se to opakovalo až do chvíle, než byl prodejce spokojen. Pak stačilo získat souhlas obce nebo státních orgánů a stavební povolení a pustit se do práce.

Před katedrálou Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedleci pod Kaňkem stávala stanice firmy Jakl a Štěřík Kolín.
Před katedrálou Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedleci pod Kaňkem stávala stanice firmy Jakl a Štěřík Kolín. | Foto: archiv Jakub Potůček

O tom, že benzinových pump (počítány byly výdejní stojany) bylo obrovské množství, svědčí poválečné statistiky. Jestliže v únoru 1926 bylo v provozu 204 pump různých společností, monopolní firma Benzinol jich o dvacet let později převzala 5800, včetně mobilních čerpadel.  

V roce 1930 mělo Československo téměř 14 milionů obyvatel a rok předtím tu bylo evidováno okolo 41 tisíc osobních aut a téměř 33 tisíc motocyklů. Když k tomu připočteme ještě autobusy a nákladní automobily, kterých bylo asi 27 tisíc, máme celkem přes sto tisíc motorových vozidel. 

Nebylo to mnoho (v početně menším Švédsku jezdilo ve stejném roce 99 tisíc osobních aut) ani málo, protože v sousedním Polsku evidovali 26 tisíc a v Rakousku ani ne 20 tisíc automobilů. V počtu samozřejmě vedly Spojené státy americké, kde bylo před vypuknutím hospodářské krize evidováno více než 26 milionů automobilů. 

Drobné stavby od architektů zrcadlily firemní kulturu 

Projektanti se navrhováním prvních stanic začali zabývat až ve chvíli, kdy se pumpy začaly stavět u silnic mimo městské ulice. Vesměs ale šlo pouze o různé terénní úpravy, vybudování odstavných pruhů, ochranných svodidel a podobně. Architekti se začali uplatňovat až koncem 20. let, spíše však až v polovině další dekády, kdy se pumpy díky zřizování kiosků a zastřešených tankovacích stání začaly podobat těm současným.

Od konce 30. let se pumpy staví před obcemi nebo na křižovatkách v jejich blízkosti, kde je místo ke stavbě velkých pavilonových stanic s krytým stáním.
Od konce 30. let se pumpy staví před obcemi nebo na křižovatkách v jejich blízkosti, kde je místo ke stavbě velkých pavilonových stanic s krytým stáním. | Foto: Repro: Architektura II, 1940

Teprve až v tuto chvíli největší distributoři pohonných hmot, hlavně Fanto, BZ, Vacuum Oil Company, Naftaspol a Kralupol, pochopili, že kvalitní architektonické řešení nejenže zrcadlí firemní kulturu, ale poskytuje také konkurenční výhodu. Jinými slovy řečeno to znamenalo odlákat zákazníky od dříve zřízených stanic. A tak začali oslovovat více či méně známé architekty, s nimiž spolupracovali buď sporadicky, anebo systematicky.

První případ se týkal například Zdeňka Pešánka, který s využitím neonových reklam vypracoval v roce 1935 návrh krásné stanice pro Kutnou Horu, olomouckého architekta a žáka Loosovy školy architektury Jacquese Groaga či Oldřicha Tyla (spoluautor Veletržního paláce), který před své garáže v Praze na Slovanech postavil elegantní krytou stanici. Mnoho dalších autorů nám zůstává neznámých. Týká se to hlavně projektantů, kteří je navrhovali v  kancelářích už zmíněných firem a později i ve státním Benzinolu a jeho nástupci, Benzině.

Stálým spolupracovníkem Vacuum Oil Company a Bratří Zikmundů byl například Ladislav Machoň a František Albert Libra, který pracoval i pro Kralupol a možná pro firmu Pragolea. Josef Havlíček (spoluautor prvního mrakodrapu v ČSR) a Josef Gočár zase navrhli celou řadu stanic pro Fanto. Na Gočára se vedení firmy obrátilo v roce 1934, v jeho případě je ovšem otázkou, zdali všechny pumpy skutečně sám navrhoval. Nepatřil mezi velké automobilové nadšence, a navíc prací často pověřoval své kolegy, kteří se rekrutovali z řad jeho žáků z pražské akademie. 

Inspirace pro první zastřešené stanice přišla ze západu

První pavilonové pumpy s krytým tankovacím stáním se podobaly západním, hlavně amerických vzorům, což má svou logiku. Pouliční benzinová pumpa se zrodila v USA a Vacuum Oil Company byla americká nadnárodní společnost. Později ale začaly převládat německé vzory, a to díky říšským dálnicím.

Velkokapacitní čtyřproudá čerpací stanice BZ v Praze na Pankráci, byla naší první stanicí inspirovanou německými dálničními pumpami.
Velkokapacitní čtyřproudá čerpací stanice BZ v Praze na Pankráci, byla naší první stanicí inspirovanou německými dálničními pumpami. | Foto: Repro: Auto XXIII, 1941

Německé pumpy byly jako stvořené pro osvěžení a rychlé natankování. První z nich (typ Frankfurt), která se stala jak vzorem pro další dálniční stanice, tak prototypem moderní benzinové pumpy, byla otevřena 1. května 1936 u Darmstadtu. Jejím autorem byl architekt Carl August Bembé a jeho stanici najdeme v mnoha variantách po celém Německu.

Některé z nich jsou dnes památkově chráněné, jiné, například na dálnici Berlín-Vratislav, jsou ještě v provozu. Svému účelu slouží i nejznámější pumpa světa, ikonické Texaco postavené v Kodani roku 1938 podle projektu architekta Arneho Jacobsena. Je pravděpodobné, že se jí inspiroval Josef Havlíček, protože stanice s hřibovou konstrukcí pro Fanto jsou jí nápadně podobné. Ostatně čerpací stanice Texaco byla díky časopisu Architekt SIA dobře známá.

Říšskými dálničními pumpami se inspirovala pouze společnost BZ. Ta někdy v letech 1939 až 1940 postavila v Praze na Pankráci (zhruba v dnešní Pikrtově ulici) první prototyp. Stál blízko lokality, kudy měl vést v budoucnu pražský dálniční okruh a na něj navazující dálnice Praha-Brno. Byla to oboustranná čtyřproudá pumpa vybavená hydraulickým zvedákem a velkým kioskem. Z dnešního pohledu to byl jakýsi experiment s dálničním typem čerpací stanice, který měl firmu připravit na novou éru automobilové dopravy. Ta nakonec přišla, ale až v 70. letech.

O proměně pump v typizované čerpací stanice bude Jakub Potůček psát v dalším díle seriálu.

 

Právě se děje

Další zprávy