Od čtrnácti do osmnácti let jste žila v klášteře. Co vede mladou dívku k rozhodnutí stáhnout se z běžného života?
Podepsalo se na tom více věcí. Jedna z nich byla povaha devadesátek a totální porevoluční euforie, kdy se církev opět zpřístupnila veřejnosti. Kláštery se tehdy nekriticky otevřely mladým lidem, což by dnes už nebylo možné. Samozřejmě, motivace čtrnáctiletého dítěte jít do kláštera je vždy velmi podezřelá. U mě konkrétně roli sehrálo i neutěšené domácí prostředí. Určitě jsem nebyla v tomto věku zralá osobnost, která může rozhodovat o svém životě, ale rodiče mě z domu pustili.
V klášteře jste prožila pubertu - tedy dost formativní roky. Jak vás taková zkušenost ovlivnila do dalšího života?
Na začátku jsem si myslela, že klášterní život je především o noření se do hlubin a o objevování duchovního života, což mám asi společné s mojí knižní hrdinkou. Jenže spíše než o modlitbu šlo o práci. Vlastně i modlitba tam byla prací. Nemůžu tak říct, že by mě život v klášteře rozvíjel duchovně nebo že by mi dal nějaký duchovní základ. Spíš mě naučil tvrdě pracovat, jít až za hranu svých možností. Naučil mě přesvědčení, že v práci se nepřestává, dokud nepadnete, což mě zformovalo, až zdeformovalo. Nicméně je to velmi funkční model pro matku samoživitelku, kterou jsem se pak během života stala. (smích)
Přišla jste v klášteře o iluze?
Ano. Hlavní iluze spočívala v přesvědčení, že věřící lidé víc usilují o dobré vztahy, o projevování lásky, jsou svým způsobem charakternější, lepší. Rychle jsem přišla na to, že lidé jsou všude úplně stejní. Specifikem tady byl ještě ženský kolektiv, který byl uzavřený, a tím pádem ještě více nepřirozený. Zatímco v běžné skupině žen dochází k otevřeným konfliktům a nepřátelství, v té klášterní se ve jménu Pána Ježíše všichni "milují" a konflikty probíhají skrytě, což je často mnohem destruktivnější.
Rozhodla jste se kvůli tomu klášterní život opustit? A jaký byl pro vás následný návrat do běžného života?
Z kláštera mě propustili. Až po letech, kdy jsem se při psaní Proměněných snů sešla s jednou, tenkrát už také bývalou sestrou, jsem se dozvěděla proč. Přiznala se mi, že se mi za cosi rozhodla pomstít a přesvědčila představené, že mě viděla s nějakým klukem. Po těch letech jsme se tomu už jen zasmály. Ale myslím, že bych dřív nebo později stejně odešla, protože deziluze ze života mezi sestrami byla veliká. Návrat zpět do běžného života byl komplikovaný v tom, že jsem se vracela do složité rodinné situace, kterou netřeba víc rozebírat. Jinak jsem ale neměla pocit, že by mi za ty čtyři rok svět utekl.
Zůstala ve vás nějaká silná vzpomínka, která se objevuje také v knize?
V knize asi není žádná reálná situace, kterou bych zažila, spíše jsem si tam některé vzpomínky dohrála. Například jsem stejně jako hlavní hrdinka byla svědkyní smrti jedné ze sester, ale už jsem - na rozdíl od ní - mrtvé tělo spolusestry neumývala. Jako čtrnáctiletá jsem tehdy nicméně poprvé stála u umírajícího člověka a cynismus ostatních sester mě zděsil. Vždy si budu pamatovat, jak nevkusně a krutě její umírání komentovaly. Naopak pozitivní vzpomínku mám na jednu o deset let starší sestru, která mě fascinovala. Cítila jsem z ní autentický duchovní život, po němž jsem toužila. Možná právě ona, její příklad, mě v klášteře dlouho držel. Zjistila jsem, že z komunity poměrně nedávno odešla, což není po tolika letech obvyklé. Ráda bych se s ní setkala.
Pěstujete teď nějakým způsobem duchovní život?
Ano, víra je pro mě velmi důležitá a myslím, že spirituální potřebu má každý člověk. Nicméně vůči církvi mám aktuálně dost velký odstup. Integrální součástí víry jsou pro mě totiž tolerance, empatie a lidskost, s čímž se přístup církve v některých aspektech neslučuje. Příkladem je adopce dětí homosexuálním párem. Jak může někdo říct, že je lepší, když děti usínají sami v dětských domovech než v náručí dvou milujících osob? To jsou názory, se kterými se nedokážu ztotožnit.
V Polsku jste v současné době bestsellerová autorka. Nejvíce se prodává váš román Vrány, který popisuje vztah dospívající Báry a její narcistní matky. Čím si kniha získala v Polsku takovou popularitu?
Chytla se jí instagramová generace. Na jednu stranu mám z takového úspěchu radost, na druhou je to strašně smutné, protože se čtenáři v postavě Báry vidí. Teď jsem například na autogramiádě v Poznani od devíti ráno do šesti večer podepisovala Vrány zástupu mladých lidí, kteří mi říkali: "Já jsem ta vrána a moje matka je stejná jako ta v knize." Můžu tak mít radost z prodejů, zároveň ale potkávám spoustu mladých lidí s obrovskou bolestí, traumaty a nemůžu pro ně nic udělat, jen jim podepsat knížku, a když mě o to požádají, tak je obejmout.
Největší paradox je, že když jsem knihu psala, tak jsem nevěděla, že vlastně popisuju dynamiku vztahu narcistních rodičů a jejich dětí. Když jsem teď nedávno seděla s kamarádkou a psychoterapeutkou Terezou Nagy, potvrdila mi, že takových rodin je v naší společnosti mnoho. Bohužel, v našem kulturním prostoru stále utrpení ve spořádaných rodinách popíráme nebo přehlížíme. Na rozdíl od zahraničí se u nás o této problematice ještě dostatečně nemluví.
O jakých dalších tématech se podle vás v naší společnosti nemluví a vy byste je ráda otevřela?
Myslím, že by se mělo víc mluvit o nebezpečných mechanismech v církvi, které vedou k uplatňování moci a zneužívání. Sama jsem si sáhla na to, jak takové chování a jednání vzniká. Jakmile vás oblečou do hábitu, jste pro věřící i často nevěřící okolí najednou člověk jiného typu. Jste svatý a dokonalý, zcela nekriticky vás berou jako autoritu. I když je vám 14 let, 60leté ženy vám pomalu líbají ruce. Takový mechanismus vede ke dvěma věcem - jednak k tomu, že sama víte, že dokonalá a svatá nejste, takže začnete odštěpovat své já a roli, kterou hrajete, abyste v církvi mohla fungovat.
To zní jako něco, co může způsobit řadu velikých vnitřních frustrací…
Ano, je to tak. Druhá věc se pak odehrává směrem ven, kdy maskujete, kdo opravdu jste, protože nesmíte být špatným příkladem pro ostatní. Navíc věřící často chtějí onu "svatou autoritu kněze". Dávají mu bezbřehou důvěru, protože chtějí věřit, že kněz nebo sestra jsou "lepší" lidé. Potlačování a ukrývání nezvládnutých věcí u lidí v církvi se pak ale může proměnit ve vážné problémy nebo i v naprosto fatální selhání. A dlouho trvá, než se odhalí, protože věřící vlivem nekritického přijímání autority kněze nebo i sestry nejsou ochotní nebo schopní problém připustit.
Existuje nějaký způsob, jak takovým situacím zabránit?
Zatímco třeba u dětí máte ve skautu nebo ve škole určitou možnost kontroly, ve zpovědnici být jako rodič s dítětem nemůžete. Dalším faktem je, že k náboženství přirozeně lnou lidé, kteří mají nějakou deprivaci nebo trauma. Na tom není vůbec nic odsouzeníhodného, nicméně do zpovědnice tak přichází byť dospělý, ale často traumatizovaný člověk, který je velmi lehce manipulovatelný.
Máte vy sama konkrétní zkušenost se zneužitím moci v církvi?
Bohužel jsem byla před lety svědkem jedné události, která mě dodnes trápí. Jako autorku Proměněných snů mě oslovila mladá žena s tím, že jí mně známý kněz pouštěl na faře porno. Neuměla jsem situaci tenkrát úplně jasně vyhodnotit ve smyslu postupu, navíc ta žena byla dospělá. Protože jsem kněze znala, zavolala jsem mu a konfrontovala jsem ho. On se přiznal, řekl, že své chování reflektuje a uvědomuje si, že to neměl dělat.
A co se dělo poté?
Bohužel, před dvěma roky jej někdo obvinil ze sexuálního zneužití. Už jsem nedohledala, jestli se jednalo o zmíněnou ženu, nicméně kněz stále slouží, protože skutek byl údajně promlčený. Ale jsou tady i jiné problémy, které nejsou trestným činem a se kterými se lidé v církvi potýkají. Vzpomínám si, jak u nás kdysi vyšel za tragických okolností najevo homosexuální poměr dvou kněží a místní věřící se z toho vůbec nemohli vzpamatovat. Podle mě tato nešťastná událost reflektuje celou problematiku.
Jakým způsobem?
Jednoho z těch kněží jsem znala a působil opravdu dojmem světce. A najednou vyšlo najevo, že tak zdaleka nežil. Je třeba si klást otázku, v jakém utrpení žil, když musel vést dva neslučitelné životy? Jedná se o zmíněné odštěpení role - musím hrát svatého a na druhou stranu žiji skrytý život. Není to nic, co bychom měli soudit, spíš začít otevřeně mluvit o tom, v jakém utrpení a popření sebe sama tito lidé žijí a jaké důsledky to pro ně i pro společnost má.
Jak něčeho takového docílit?
Měli bychom si klást otázky, jak stávající situaci v církvi řešit, protože i zneužití dětí se zdaleka neděje tolik z pedofilních příčin jako z mocenských důvodů, které na nich hluboce frustrovaný člověk poměrně snadno uplatní, snadněji než na dospělém. Řada nastavených mechanismů v církvi jde proti přirozenosti člověka, což způsobuje utrpení jak lidem, kteří v ní slouží, tak následně jejímu okolí.
