"Je jednodušší stavět nové domy na volném poli či zelené louce než na pozemcích uprostřed města," komentuje současný stav Kateřina Eklová z organizace na podporu udržitelné architektury Rethink Architecture. Sídelní kaše, v originále urban sprawl, podle ní vzniká snadno. Postavit satelitní čtvrť je rychlejší a levnější, projekty uvnitř města narážejí na složitější vlastnické poměry a zdlouhavé povolování. "Dokud města ve svých plánech umožní zastavování volné krajiny, satelity porostou i nadále," upozorňuje Eklová.
Její kolegyně Eliška Pomyjová zmiňuje i sociologická hlediska. "V Česku je stále patrná snaha po vlastním bydlení, ve společnosti převládá sdílený sen o vlastním domě se zahrádkou." Fakt, že jsou Češi zvyklí bydlet ve vlastním, vyplývá i z dat Eurostatu. Téměř 80 procent domácností dnes bydlí ve své nemovitosti. Průměr v rámci Evropské unie pak činí 70 procent, v Německu až polovina domácností bydlí v podnájmu. Naproti tomu třeba na Slovensku bydlí ve vlastním 92 procent obyvatel.
Podstatný činitel jménem hustota zalidnění
První "moderní" sídelní kaše začaly vznikat s nástupem průmyslové revoluce. Města, do kterých se za prací začaly stěhovat davy lidí z venkova, ale nebyla na takovou změnu připravena. Z toho důvodu se začali bohatší obyvatelé stěhovat do nových domů "za městem", zatímco dělníci zůstali v jejich centrech. Pobyt v nich byl proto nehostinný, společnost se dlouho dívala na města jako na znečištěná místa.
"Města v Británii a později i v Americe měla tu výhodu, že se jako první industrializovala a jako první taky postavila železnice, aby se lidé mohli dostat z center do zelených periferií," vysvětlil na přednášce pořádané Rethink Architecture Peter Bednár, urbanista a architekt z ateliéru Jakub Cigler Architekti.
Jak dále Bednár na akci konané v Centru architektury a městského plánování v Praze upozornil, sídelní kaše především vytvářejí problémy mimo svá území. Tím hlavním je závislost obyvatel těchto oblastí na autech. "Lidé se do nich stěhují kvůli hluku a znečištění ve městech, jenomže pak se do měst opět vracejí kvůli všemu ostatnímu. Je to naprosto legitimní důvod, jenomže tímto unikají něčemu, co sami vytvářejí," říká.
Podstatnou roli hraje v rozvoji měst i jejich předměstí hustota zalidnění. Na jednom hektaru dnes v Praze žije průměrně 26 obyvatel, v některých jejích částech, jako jsou Vinohrady, pak bydlí zhruba 300 obyvatel na jednom hektaru. Ve srovnání s jinými městy je to však mnohem méně. Ve Vídni žije pro srovnání v průměru 46 lidí na jednom hektaru, ve Varšavě to je zase 36 a v italském Miláně bydlí na hektaru 76 obyvatel.
"Je důležité zmínit, že ideální hustota zalidnění ve své podstatě neexistuje, naopak je problém, když se ji snažíme ovlivnit do budoucna. To ale bohužel dělá současné územní plánování, které se snaží ovlivnit funkce města a jeho zahušťování na desítky let dopředu. Při zakládání měst nikdo netušil, do jakých velikostí vyrostou, a nedovedeme to odhadnout ani dnes, jaká je budoucí správná hustota zalidnění," připomíná Bednár, který studoval a pracoval 12 let ve Spojených státech, Nizozemsku a Číně.
Jak dále doplňuje, vždy záleží, jak města se svou hustotou pracují. Podle dat zaměřených na Prahu se optimální hustota zalidnění rovná 100 lidem na jednom hektaru, aby správně fungovala návratnost veřejných investic. "Aby alespoň fungovala veřejná doprava, mluví se o 50 obyvatelích na jednom hektaru," říká.
Finančně neudržitelné "noclehárny"
Fenomén sídelní kaše však dnes ohrožuje prakticky všechna města, zvláště pak ta největší a významná krajská. "U nás se to týká Prahy a celého Středočeského kraje, ale i okolí Brna, Plzně či Hradce Králové," podotýká Kateřina Eklová a doplňuje, že výstavbě satelitů nahrává i rovný terén a rozlehlá pole okolo těchto měst. Vznikají však i kolem nově zbudovaných okruhů měst a kolem dálnic, oblast se totiž ihned stane atraktivní díky blízké dostupnosti všech potřebných vybaveností.
Protože se pak celá oblast skládá z domů pro bydlení, snižuje se zároveň i její samostatnost. "Její existence je závislá na okolních sídlech, které nabízí práci i vybavenost, která uvnitř satelitových čtvrtí chybí. Namísto sídla, ve kterém je možné naplnit většinu potřeb, se satelity stávají 'noclehárnami', ke kterým jejich obyvatelé nemají vztah," upozorňuje Eliška Pomyjová.
Nižší hustota obyvatel v sídelní kaši se pak výrazně odráží ve veřejných investicích. Na rozdíl od jiných typů zástavby a městských center je řídčeji zahuštěná, proto se na jejím území neuživí sektory služeb a občanské vybavenosti, jako jsou obchody, školy či lékaři. Rovněž se zde správnímu celku nevyplatí zřídit zastávku MHD a neúnosná se jeví i rutinní správa a údržba ulic, městské rozpočty se totiž odvozují od počtu obyvatel. "Považuji proto za velmi nešťastné divoké rozrůstání obcí, hlavně těch v okolí velkých center, které svůj rozvoj podrobně neplánovaly," dodává Pomyjová
Praha si před čtyřmi lety nechala vypracovat rozsáhlou analýzu, ze které je patrné, že správa ulic v zástavbě rodinných domů je až pětinásobně dražší než bloková výstavba v centru města.
Jaká jsou řešení? Kompaktnost a pestrost
Ačkoliv je fenomén satelitních čtvrtí starý několik století a v Česku se takto rozrůstal především v 90. letech, stále je živým tématem. "Jak to řešit?" opakuje řečnicky Peter Bednár. "Můžeme se poučit, a to tak, že by naše územní plány neměly vůbec dovolit výstavbu takovýchto čtvrtí. Je naprosto pochopitelné chtít bydlet na periferiích měst v rodinném domě, to se dá udělat mnoha způsoby - satelity jsou ale za mě tím nejhorším z nich." Důležité je podle něj řešit i dopady dojíždějících lidí do měst na jejich obyvatele.
Jedno z řešení by mohlo představovat i zavedení mýtného nebo hůře dostupného parkování v centrech měst. "Je pochopitelné, že chce někdo bydlet v rodinném domě třicet kilometrů za Prahou, ale daně z takovýchto nemovitostí by dle mého měly odpovídat veřejným investicím, které jsou potřeba na údržbu jejich okolí."
Podle urbanisty je jednou z cest zachovat cenu, ale zvýšit kvalitu. Ze svých zkušeností z amerického prostředí zmiňuje například možnost přidat ke katalogovým domům verandy. "Zajistí to spojení s okolím, které je velmi důležité, čtvrť tak bude živá, přehledná i bezpečná. Navíc každý dům bude mít alespoň jednu hezkou čelní fasádu, nebudou to jednotvárné domy jako doposud," dodává s tím, že dalšími možnostmi, jak trend zvrátit, je právě navrhování nových typologií staveb a kompaktnost takovýchto čtvrtí.
"Je nutné rozšiřovat veřejná prostranství jako parky a ztracené místo kvůli parkům pak nahradit více budovami s více patry, bytovkami, řadovými domy. Nebo ještě lépe kombinovat typologii všech takových budov. Jakmile totiž získáme dostatečnou hustotu zalidnění, můžeme se začít bavit o veřejné dopravě, která se v místě najednou vyplatí zřídit."
Podobně vidí situaci i oslovené architektky. "U sídlišť je adaptace na nové potřeby komplikovaná i z důvodu, že nabízí jen malý prostor pro změnu. Města by si při svém plánování měla stanovit hranice, za které se už nebudou rozpínat, a co nejlépe definovat, jak má zástavba vypadat," říká Eliška Pomyjová.
Začít se podle Kateřiny Eklové může zdánlivě malými kroky, které pomůžou obyvatelům se více seznamovat a potkávat. "Sama obec může podpořit výstavbu dětských hřišť, komunitních grilovacích míst a sportovišť," říká s tím, že v následném stavebním rozvoji už může obec myslet i na vytvoření malého náměstí s obchodem a kavárnou či do ulic vysázet stromy. "Když budeme na desítky let dopředu vědět, co se bude v satelitních čtvrtích odehrávat, nikdy nebudou mít šanci na změnu," dodává Peter Bednár.
