Když mozek zatemní psychóza. Případ Clancyová otevřel tabu o matkách, které zabily své potomky

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Američanka Lindsay Clancyová uškrtila své tři děti v roce 2023. Rubriky světových médií plní její případ v těchto dnech, protože jej oživil soud, který se překvapivě nedokázal shodnout na její vině. Případ následně ovlivnil další vražedkyni vlastního dítěte, Corie Walshovou. Podobné tragédie nejsou vzácností a zná je i Česko, stačí připomenout Široký Důl.

Filicida, vražda dítěte vlastním rodičem, je ve skupině tohoto nejtěžšího zločinu určitou anomálií. Podle statistik páchají 80 až 90 procent vražd muži, ale u filicidy je genderový poměr téměř vyrovnaný. Podle vůbec první velké analýzy filicid v USA provedené v roce 2014 a zahrnující 15 tisíc případů byl otec pachatelem v 57,4 procenta.

O podobných poměrech hovoří i čeští lékaři. Platí přitom, že kojence pravděpodobněji zabije matka, starší dítě spíše otec. Ohroženější jsou obecně mladší děti – téměř tři čtvrtiny dětí zabitých rodičem byly mladší šesti let.

Kam se poděla mateřská láska?

Mateřský pud je v přírodě jedním z nejsilnějších. Jak je tedy možné, že je matka schopná zabít vlastní dítě? „Byla bych opatrná s představou, že filicida dokazuje absenci mateřské lásky,“ říká psycholožka s praxí soudní znalkyně Petra Štarková.

„Filicida je navíc velmi různorodý jev. Nelze vytvořit jeden psychologický profil matky, která zabije své dítě. V některých případech hraje roli závažná duševní porucha, například psychóza nebo těžká deprese. Jindy jde o dlouhodobě nezvládanou zátěž, konfliktní partnerskou situaci, domácí násilí, závislost, osobnostní problémy, chronické vyčerpání nebo kombinace několika takových faktorů,“ dodává.

Psychiatrička Marta Holanová již jako soudní znalkyně za čtyřicet let své praxe poznala tisíce obžalovaných. Je proto také opatrná v soudech a uvádí, že velmi častá příčina zabití vlastních potomků je takzvaná rozšířená sebevražda. Při ní se člověk rozhodne odejít ze života a paradoxně, protože miluje své děti, bere je s sebou. Někdy z obavy, že se o ně nikdo nepostará.

Méně časté jsou případy matek s poruchou osobnosti, což bývají hysterické, sebestředné osobnosti bez citu a soucitu. Ty často zabíjejí ze msty vůči druhému rodiči a také proto, aby na sebe připoutaly pozornost.

Snad nejvíc „pochopení“ má Marta Holanová pro mladé dívky v zoufalé situaci, které se rozhodly zbavit se ihned po porodu novorozence. „Jistěže to je z pohledu zákona vražda, to nikdo nepopírá. Ale ty ženy nevěděly, jak svou situaci řešit, a neměly v okolí nikoho, kdo by jim pomohl. Nechtěly vraždit, jen nepřijaly realitu, že by to nechtěné dítě měly mít. Nám psychiatrům nad tím nepřísluší moralizovat.“

Zdá se, že v dnešní době, kdy se již ženy nebojí hovořit o svém přetížení v domácnosti a o nerovnoměrném rozdělení rolí v péči o rodinu, nacházejí matky, jež přistoupí ke krajnímu řešení, určité porozumění u jiných žen. Petra Štarková však upozorňuje, že mezi běžným rodičovským vyčerpáním a filicidou je obrovská vzdálenost.

Závažnější situace prý nastává, když se kumuluje více problémů: žena je dlouhodobě přetížená, prakticky sama pečuje o děti, nemá dostatek spánku, chybí jí sociální opora, přidají se finanční nebo partnerské problémy a současně například deprese, závislost nebo jiná psychická porucha. Jednotlivé rizikové faktory se potom mohou navzájem zesilovat.

Nejznámější česká vražedkyně dětí

Českou veřejností otřásl případ z roku 2011, kdy v Širokém Dole nedaleko Svitav zabila šestatřicetiletá Romana Zienertová své čtyři děti: dceru Romanu (2 měsíce) z aktuálního vztahu a z předchozích vztahů děti Lukáše (2 roky), Elišku (4 roky) a Davida (8 let). Po činu si podřezala žíly a pokusila se oběsit, ale přivolaná hlídka ji zachránila. U soudu neprojevovala žádné emoce.

Psycholožka vyhodnotila obžalovanou jako osobnost podprůměrně inteligentní, nevyzrálou, naivní a nepřizpůsobivou, psychickou chorobu však žádnou nezjistila. Obžalovaná po celou dobu tvrdila, že trpí ztrátou paměti a na čin si nevzpomíná. To jí soud ani znalci neuvěřili. V roce 2012 byla Zienertová odsouzena na doživotí. Vzhledem ke své obhajobě poněkud nečekaně odsouzená uvedla, že napíše paměti – pokud se jí ovšem paměť vrátí.

„Důležité je také to, že člověk v extrémní psychické zátěži postupně ztrácí schopnost vidět alternativy,“ dodává Štarková. „Zdravému člověku připadá samozřejmé: požádám někoho o pomoc, odejdu, zavolám lékaře, sociální službu, krizovou linku. Člověk v těžké depresi nebo jiném závažném psychickém stavu ale může skutečně nabýt přesvědčení, že žádné řešení neexistuje. Právě takové ‚tunelové vidění‘ může být velmi nebezpečné.“

Ona za to nemůže!

Globálně sledovaný proces s Lindsay Clancyovou rozdělil soudní porotu i veřejnost. Obžaloba musí prokázat, že matka uškrtila své děti záměrně a vědomě, což se ovšem ani po šest týdnů trvajícím procesu nepodařilo. Snad ještě více překvapila celý svět vlna podpory, které se Clancyové také dostalo.

Je zřejmé, že jiné ženy v této tragédii zároveň viděly symbol témat, která jsou často bagatelizovaná a společensky i legislativně nedostatečně řešená.

Jedním z nich je problematika poporodní psychózy, tedy stavu, kdy žena může ztratit kontakt s realitou a mít i bludy. Zažijí ji až dvě ženy z tisíce. Pro svou výjimečnost může být tato dočasná porucha znevažovaná, nebo se z ní naopak může vyrobit strašák. Vždyť i slavný román a filmový horor Rosemary má děťátko bývá vykládán jako metafora právě poporodní psychózy.

U Clancyové to ale úplně nesedí, protože tato porucha se objevuje v prvních týdnech po porodu a trvá nejčastěji do 12 týdnů po porodu. Nejmladší dítě Clancyové, syn Callan, bylo ale staré již osm měsíců.

Případ Clancyové lze také vykládat jako smutné vysvědčení pro americké zdravotnictví. Clancyová si byla svých psychických problémů vědoma; psychiatra navštívila čtrnáctkrát, volala i na krizové linky a vyzkoušela třináct různých léků, které ji měly pomoci.

Před soudní budovou, kde se konal proces s Clancyovou, se shromáždil dav několika set žen, které jí přišly vyjádřit podporu. Mnohé z nich měly za sebou psychické problémy spojené s těhotenstvím a mateřstvím. „Tento případ vrhá nelichotivé světlo na náš obor, ale je to potřeba,“ nechala se slyšet jedna z návštěvnic v soudní budově, psycholožka Joni Villemez-Comeauxová.

„Nevinné“ vražedkyně

Ani tak hrozná událost, jako bylo zabití tří dětí Clancyové, nepatří v USA k výjimečným. V roce 2001 utopila Andrea Yatesová svých pět dětí ve vaně. Jako důvod svého činu uvedla, že chtěla „zabránit tomu, aby její děti přišly do pekla“. Sama mít tolik dětí nechtěla, ale do mateřství ji nutil manžel i víra. Corie Walshová oběsila letos 1. září ve sklepě svého dvouletého syna Barretta. Když se jí vyšetřovatelé ptali na motiv, vypověděla, že její syn byl „ďábel“ a „Antikrist“.

Důležitým detailem je také to, že Walshová před svým činem pozorně sledovala široce medializovaný proces s Clancyovou. Ještě tři hodiny před hrůzným aktem o trojnásobné vraždě debatovala se svými přáteli.

„Mohou nastat situace, kdy rodič v těžce narušeném psychickém stavu může paradoxně své jednání vnímat jako způsob, jak dítě ‚ochránit‘ před něčím, co on sám považuje za nesnesitelné,“ říká Petra Štarková. „Zvenčí je taková úvaha samozřejmě zcela iracionální, ale pro člověka například v psychotickém nebo těžce depresivním stavu může v dané chvíli působit jako logická.“ Totéž potvrzuje Marta Holanová: „V takové psychóze ta matka opravdu vnímá své dítě třeba jako Antikrista a má pocit, že musí ochránit ostatní lidi.“

Znalci se shodují, že v době, kdy se k takovým situacím schyluje, je důležitá pozornost okolí. Je důležité vnímat varovné příznaky i třeba nejasně formulovaná „volání o pomoc“.