* článek vznikl v rámci [experimentálního facebookového deníku Fakt!](http://www.facebook.com/Fakt.Aktualne), který ve spolupráci s Aktuálně.cz vydávají studenti FSS Masarykovy univerzity
Hradec Králové - Bezdomovec Václav Vindyš se na ulici plahočil deset let. Předloni mu zmrzlo sedm prstů.
Měl štěstí na streetworkera, který zjednal jak rychlou ambutaci, tak azylové bydlení.
Při svém zotavování pomáhal s natíráním stěn. "Malujeme a malujeme, když někdo prohodil, že jsem žlutější než ty stěny," rozesměje se, když v prázdné kapli se vzpomíná na následující nemocniční maraton.
Od žloutenky k rakovině
Nejdřív to vypadalo na žloutenku, jenže tu už jednou měl. Pak to lékaři nazvali "infekční nemocí neznámého původu". A do třetice: ucpané žlučovody. Ve finále šlo o rakovinu slinivky.
"S operací jsem souhlasil, ač to bylo buď - anebo. Buď se probudíš, nebo ne," pronáší bývalý pacient, který se naštěstí po sedmi hodinách operace probudil.
Následné chemoterapii vděčí za doživotní zákaz pití. "Nemocnice s alkoholem nejde dohromady. Platí zásada: když můžeš chlastat, plať si léčbu sám. Jen kouření mi nezatrhli, protože to bych přežít nemusel," doznává s úsměvem. A nebýt hmotné nouze, dlužil by pojišťovně miliony.
S jizvou přes celé břicho si teď chce zařídit důchod a bydlení v ubytovně, jen aby mohl "nějakej ten pátek ještě žít".
Dnes milionář, zítra nula jako já
Nestěžuje si, že se kvůli vlastní naivitě a podvodu německého zaměstnavatele stal bezdomovcem.
"Dneska jsi milionář a zítra můžeš být nula jako já. Stačí dvakrát nezaplatit nájem. Nebo hledat v pětapadesáti práci - oni řeknou: jó, pane, přijďte za týden! A za týden: Milej pane, už je to obsazený."
Na ulici měl partu a svoji lásku - alkohol. Ačkoli v zimě nezbylo než si ustlat na betoně a celou noc doufat, že ho nikdo nepřepadne, nestěžuje si ani na ochranku lázní či sokolů, která mu odpírala možnost se ohřát.
"Nikomu se nelíbí zarostlý, vousatý a ušpiněný vagabundi. Stačí stížnost a vyhodit vás musej - maj paragrafy."
Za komunistů bylo líp
Václav má rád i policisty, byť ho v zimách budili až čtyřikrát za noc, aby zjstili, jestli žije.
"Nikdy nebyli hrubí, mluvili na rovinu. Říkali třeba: běž o barák dál, ať sem nemusíme jezdit za pět minut, to bys nás nasral." V zimě se opíjel i s nadějí, že si zdřímne si do růžova v posteli a teple na záchytce.
Na milost bere i komunisty. Bylo za nich líp, říká: "Sice méně peněz, ale i méně stresu. Kdo nepracoval, mohl jít i na půl roku sedět, a každá firma musela každého vzít."
Dnes mu vadí třeba nezkrotná drogová scéna, nebo když v krimi-zprávách vidí stařenku umlácenou kvůli padesátikoruně.
Nepropásnout šanci
A koho si nemůže vynachválit především, to je zdravotnický personál "od nejvyššího přednosty až po pitomou uklízečku". Žádné "neotravuj" a "nemám čas", totální vstřícnost, pochvaluje si.
O sociálních službách říká, že člověka sice zvednou, ale nechají na něm, zda to přijme, nebo spadne znova.
"Nejhorší je propásnout šanci a svou bídu poznat až příliš pozdě," přemýšlí.
Jakmile ji poznáme, říká, je to zase buď anebo. Buď je vůle vstát, anebo ne - i kdyby tisíc charit chtělo sebevíc. A od čerta k ďáblu do kytek cesta je krátká.
