Moje postižení mi nevěřila ani vlastní máma, děti se mi smály. Projděte si příběhy neslyšících

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
20. 6. 2018 6:25
Zkuste si někdy dát špunty do uší a vyjít do ulic či na úřady, radí lidé neslyšící, ohluchlí či nedoslýchaví. Ale raději nevycházejte bez doprovodu, do minuty by vás mohlo přejet auto, dodávají. Projděte si příběhy a zkušenosti lidí s neviditelným handicapem, které nasbírala novinářka Veronika Cézová, autorka projektu #JsemJednoUcho. Vytvořila tak platformu, která spojuje dohromady slyšící s neslyšícími a nedoslýchavými. Projekt je součástí letošních oslav 150. výročí Pražského spolku neslyšících, který je pobočným spolkem Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR.
Foto: Shutterstock.com

Vozík, bílá hůlka? Pomáháme jako diví. Ale neslyšící?

Novinářka Veronika Cézová, jež spolupracuje se Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a dělá pro ně projekt #JsemJednoUcho, si zkusila během jediného dne, jaké je to, být na vozíku, nevidomá a neslyšící. Jednoznačně nejhorší zkušenosti měla jako neslyšící.

"Být neslyšící (nedoslýchavý či ohluchlý) je neviditelný handicap. A co většinová společnost nevidí, to ji netrápí (a také neví, jak na to reagovat). Začalo to na Vyšehradě v organizaci Asistence, kde jsem si sedla na dvě hodiny na vozík a asistent se mnou jezdil po Praze. Všichni nám uhýbali, když jsme potřebovali vyjet do schodů na železničním mostu pod Vyšehradem, každý cyklista i chodec hned podal pomocnou ruku.

Pak jsem dvě hodiny byla 'nevidomá', s ředitelem organizace Okamžik jsem chodila po Pankráci, byla jsem s bílou holí na obědě, vybírala jsem si v obchodě tričko, prodavačky se mohly přetrhnout, všechno mi vysvětlovaly, jakou barvu má tričko, všichni kolem mě byli ochotní a věděli, jak mi pomoct.

Den jsem končila dvě hodiny jako neslyšící. A přišel šok."

 

Právě se děje

Další zprávy