Vozík, bílá hůlka? Pomáháme jako diví. Ale neslyšící?
Novinářka Veronika Cézová, jež spolupracuje se Svazem neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR a dělá pro ně projekt #JsemJednoUcho, si zkusila během jediného dne, jaké je to, být na vozíku, nevidomá a neslyšící. Jednoznačně nejhorší zkušenosti měla jako neslyšící.
"Být neslyšící (nedoslýchavý či ohluchlý) je neviditelný handicap. A co většinová společnost nevidí, to ji netrápí (a také neví, jak na to reagovat). Začalo to na Vyšehradě v organizaci Asistence, kde jsem si sedla na dvě hodiny na vozík a asistent se mnou jezdil po Praze. Všichni nám uhýbali, když jsme potřebovali vyjet do schodů na železničním mostu pod Vyšehradem, každý cyklista i chodec hned podal pomocnou ruku.
Pak jsem dvě hodiny byla 'nevidomá', s ředitelem organizace Okamžik jsem chodila po Pankráci, byla jsem s bílou holí na obědě, vybírala jsem si v obchodě tričko, prodavačky se mohly přetrhnout, všechno mi vysvětlovaly, jakou barvu má tričko, všichni kolem mě byli ochotní a věděli, jak mi pomoct.
Den jsem končila dvě hodiny jako neslyšící. A přišel šok."