Přesto Ján Skládanyi nedá na MiG-23 dopustit a říká, že když po listopadu kolegům z NATO ukázali, co dovede, dodatečně je pořádně vyděsili.
Zde je jeho autentické vyprávění o incidentu, zaznamenané magazínem Flying-Revue, který se odehrál před dvaceti lety a nakonec měl šťastný konec:
"V roce 1995 jsem se ocitl jako pilot v Čáslavi a zažil jsem tam to, co bych nikomu nepřál. Každým rokem jsme museli dělat KTP čili kontrolu techniky pilotáže. To se dělalo na úbéčkách (MiG-23 UB, pozn. red.) s dvojím řízením.
V květnu v devadesátém osmém přišel velitel letky Roman Jabůrek a říká: mám poslední úbéčko a končí tam záchranný systém. Padák, všechno. A z Ruska už nám nic nedodají, protože naši nic neobjednali. A já mu říkám: - A už jsi viděl, aby ten záchranný systém někdo na úbéčku použil? Já tedy ne. Kdyby tam byla krabice od bot, tak to vyjde nastejno. Jak jsem se rouhal… Jen o pár dní později mi to zachránilo život.
19. května 1998 kolem půl druhé odpoledne jsme v prostoru od Hlinska na Herálec odstartovali na manévrový vzdušný boj ve dvojici. Já s instruktorem a zástupcem velitele letky Jirkou Karešem, proti nám emelka (MIG 23-ML) s Jirkou Bisem. Rozešli jsme se o devadesát stupňů doleva doprava, nějakých třicet vteřin, a točíme proti. Bisák dělal smluvené obranné manévry, já útočné. Já byl o pět set metrů níž, uviděl jsem ho, zahlásil jsem: Vidím, útočím. On začal obranné manévry, já za ním. Až do té doby, než jsem ho na fotokulomet nafilmoval. A zase jsme šli do skupiny, a zase od sebe a pořád dokola.
Éro začalo divně vrnět. A pak bylo ticho
Při tom druhém rozcházení jsem ale cítil, že mi éro pod zadkem začíná tak zvláštně vrnět. Úhel náběhu, rychlost, všechno bylo správně, ale cítil jsem, že to není ono. Byli jsme na čtyřech géčkách, tak jsem to už netahal dál, ale Karešák (mjr. Jiří Kareš, pozn. red.), což byl zástupce velitele letky a zároveň instruktor, který mě přezkušoval, to lehce dotáhl. Asi dva milimetry, což na zapisovači bylo o dvě desetiny na 4,2 G.
No a tehdy se to stalo. Byli jsme asi ve čtyřech kilometrech a z ničeho nic, bez jakéhokoli zásahu, se éro překlonilo z pravé zatáčky do levé a postavilo se kolmo vzhůru. A najednou ticho. Absolutní. Protože jak neobtéká vzduch kolem kabiny, tak je tam absolutní ticho, motor neslyšíš, ten je vzadu.
A teď se to zastavilo v luftě a věřte nevěřte, já v tom tichu najednou uslyšel dva kamarády, kteří se zabili na den přesně před rokem a půl na skoro stejném místě. Oni v půl třetí, my ve dvě hodiny. Půl hodiny rozdíl.
Jeden hlas: Jdi z toho ven! Jdi z toho ven! A druhý: Počkej, počkej! Přesně takhle probíhal rozhovor těch našich mrtvých kamarádů, protože nám to tehdy pouštěli. To je problém dvoumístných ,spárek´. A přesně takhle to najednou probíhalo i u nás. Ale dobře, říkám si, výška kolem čtyři a půl tisíce, dám Karešákovi deset vteřin a pak vystoupím a ať si dělá, co chce… (záchranný systém aktivuje kdokoli z posádky automaticky pro oba její členy - pozn. red.)
Nemůžu se katapultovat!
Mezitím éro padlo přes čumák a začalo dělat plochou vývrtku, jako na kolotoči. A najednou, zničehonic se to éro zastavilo, sklopilo se a začalo se znovu rozbíhat. A zase samo, bez ničeho. Tak si říkám, ještě že jsi za to nezatáhl, éro by přistálo někde na poli a byl bys za troubu. Jako spolužák Stando Pecho v Malackách. Byl na střelbách, klesly mu otáčky, on to vyhodnotil jako vysazení motoru a vystoupil.
Expedice 100 let - 100 letišť
- Expedice chce připomenout 100 let československého letectví
- Pořádá ji magazín Flying Revue
- Jejím cílem je během letošního roku přistát na stovce letišť v České a Slovenské republice a vytvořit mezi nimi pomyslný letecký most
- Web: 100-let-100-letist.flying-revue.cz/
Jenže éro se chytlo, pokračovalo dál a v klidu a míru sedlo na fotbalovém hřišti. Vyhnulo se topolům za bránou, samo srovnalo a sedlo. A ještě bylo opravitelné. Pak se Stando rok nato stejně zabil. Místo aby v noci v přeháňce letěl na záložní letiště, tak zkoušel doletět podle plánu, a nedoletěl.
Ale než jsem to domyslel, to éro to udělalo znovu. Zničehonic se samo postavilo, jenže už nepadlo do ploché vývrtky, ale do ostré strmé vývrtky. Tak bylo jasno, vystupujeme.
Jenže.
Já se na ten cvičný vzdušný boj pořádně neukurtoval, abych se mohl otáčet a viděl kolem sebe. Protože když se dostanete do zatáčky a nevidíte protivníka, on udělá manévr, a je za vámi. Já si ty popruhy neutáhl, abych viděl za roh, a to se mi málem stalo osudným. Jak jsme se totiž dostali do té strmé vývrtky, tak mě odstředivá síla vytlačila nahoru na kabinu a já nemohl dosáhnout mezi nohy na madla pro vystřelení. Pár centimetrů mi chybělo.
A teď jste jak ve ždímačce. Říkám si, je to v řiti. Ďuro už taky řval: - Jdeme ven! Jdeme ven!, jenže já věděl, že on za to nezatáhne, a já to mám daleko. A už jsme jeli. Co vteřina, to dvě stě metrů. Zahučeli jsme do mraků, je to v háji. Ale pak jsem to nějakou silou, nevím jakou, nakonec nějak chytl za roh kabiny, přitáhl se k tomu madlu, zmáčkl, odjistil a vyrval jsem to.
A teď to byl fofr. Jedno kopnutí od pyropatrony, která vynese sedačku nad kabinu, aby když se zapálí raketový motor, vás to nesežehlo, a druhá rána už nahoře, raketový motor. Buch buch a jste na padáku. Je to strašně rychlé.
Čtyři kilometry přežiju, a zabiju se deset metrů nad zemí?
Kouknu na hodinky, za dvě minuty dvě, říkám, slušný mezičas, na večeři jsem doma. Sáhnu do kapsy, jestli jsem neztratil klíče, jsou tam, dobré. Tak tam visím jak pytel hnoje, madla v ruce, ty nikomu nedám, ale furt v mraku. Do frasa, co je?!
Asi jsem tam chytl nějaký stoupák, protože když jsem pak z mraku vypadl, vidím pod sebou, že Karešák už přistává na poli a já jsem ještě ve dvou tisících. A najednou takový zvláštní periferní pocit. Otočím se a přímo proti mně Bisák s tou emelkou. Takhle. Co teď? Mám se odpojit, nebo co? To nevíš, prostě nevíš.
Tak mi hlavou běží, to je konec, mějte se tu. Naštěstí ten padák měl na sobě oranžové pruhy a Jirka ten oranžový pruh v poslední chvíli zaregistroval, protože jinak koukal na zem, jak nás hledal. Tak za to zarval, ale to vám říkám, tak velkou dvacet trojku jsem v životě neviděl.
A za ní vichr, hnalo mě to do lesa. Kurňa, aspoň do toho průseku, kdybych se trefil. Tak zatáhnu za popruh a padák se v tom větru začal překlápět do horizontu. Vidím, že tudy cesta nevede a nechal jsem toho. A pořád mě to hnalo do toho lesa. Ajaj, to bude bolet, to bude rána…
Udělal jsem se nejmenším človíčkem na celým světě, zabalil se do kuličky a už to začalo. Jak v mlátičce. Bum bum, buch buch, z jednoho stromu na druhý, větev tam, větev sem, takhle si mě to tam popřehazovalo, to byla bolest! Pak to začalo přibržďovat, koukám, kde se chytnu, a než jsem se rozkoukal, visím na smrku deset metrů nad zemí a na další smrk to mám taky deset metrů. Padák se chytl za špičku, ta se ohnula a já visel v luftě.
Tak tam visím, a vtom křup a za chvíli zase křup. Teď se to urve a je po mně. Čtyři kilometry přežiju a zabiju se pádem z deseti metrů? Tak jsem se opatrně rozhoupal a zkoušel se chytat větví kolem. Jedna větvička - malá. Druhá větvička - suchá. Pak jsem chytil teňučkou zelenou větvičku a ta to vydržela. Přitáhl jsem se, odkurtoval, slezl dolů, a už tam na mě čekal hajný s autem. A prý, jestli něco potřebuju. - Padák, povídám. Tak on vytáhl z kufru motorovou pilu a smrk sundal.
Éro si mezitím v poklidu hořelo v lese, naštěstí se nikomu nic nestalo. Vojáci to pak všechno posbírali, odvezli na letiště, tak jim říkám, až to skončíte, já si pro nějaký věci přijdu na památku. Tak mám doma sedačku, kus kabiny a pár plechů. A ty madla, samozřejmě.
Jsem rád, že jsem dostal druhou šanci. A vždycky když jedu kolem Herálce, zajdu k pomníčku kamarádů, protože mi zachránili život.
Pak se roztočil klasický kolotoč, výslechy, ÚLZ, krev, všechno možné. Vyšetřování šlo nakonec do ztracena. Obvinili nás z obecného ohrožení, pak případ prý pro nedostatek důkazů zastavili. Vyčíslená zbytková škoda byla asi sedm a půl milionu. Jen jsem doufal, že mi to nedají k náhradě. Nedali."
Vzpomínky Jana Skladányiho zaznamenal Jan Dvořák z magazínu Flying-Revue, se kterým Aktuálně.cz spolupracuje.
