Muzeum v kamenné stodole u lotyšské Dundagy vypadá jako zvláštní sbírka všedních věcí, za každým exponátem je ale kus dějin. Majitel Gunars do ní promítl vlastní rodinný příběh, zkušenost se sovětskou mocí i vášeň pro hudbu, kterou kdysi šířil i jako diskžokej.
Autem to sem z lotyšského hlavního města Rigy trvá dvě hodiny. Cesta je jednotvárná, rovina, březové lesy, občas domek. Při řízení se po chvíli začnete nudit, autobusem s několika přestupy je to dvojnásobek a vlak sem kdysi jezdil, ale trať už dávno neexistuje.
Přesto městečko Dundaga na severozápadě Lotyšska stojí za navštívení. A to nejen kvůli hradu ze 13. století nebo příběhu bývalého obyvatele městečka Arvīdse Blūmentālse, který žil v Austrálii, byl skvělým lovcem krokodýlů (celkem jich měl ulovit asi 10 tisíc) a podle místních sloužil jako prototyp pro herce Paula Hogana ve slavném filmu Krokodýl Dundee.
V Dundaze pořád funguje tradiční lotyšský způsob značení domů: pokud byste sem chtěli poslat dopis či zásilku, musíte znát jeho jméno - čísla domů tady nemají. A naprosto cíleně, místní totiž vědí, jak se čí dům jmenuje.
Jméno má proto i kamenná stodola na okraji městečka. Vecmuiža v překladu znamená staré panství, dostanete se tam jen tak, že projedete přes úzký dřevěný mostek. Ale za ním začíná pravá zábava a důvod, proč se až sem vydat. Ve stodole je muzeum běžných věcí a před ní už čeká její majitel Gunars.
Muž s kloboukem, kterému je 78 let, je plný energie a návštěvu z Česka vítá šmakovkou, tedy něčím, co připomíná naši slivovici. Jenom je silnější, má kolem 60 procent alkoholu a ingredience jsou neznámé. Víc než obsah alkoholu její výrobce nechce prozradit. „Z čeho to je? To vám neřeknu,“ směje se Gunars spiklenecky a dodává, že to je tajemství každého, kdo ji vyrábí.
Sovětská okupace znamenala deportace
Ve svérázném Latgalsku na hranici s Ruskem, odkud pochází, ji doma vyráběl každý. On ale tradici dodržuje i na druhém konci země, kde žije už od roku 1973. Poté co mu tady sovětské školství přidělilo místo učitele fyziky, a to hned po vysoké škole. „Od té doby uteklo už mnoho let, žiju tady v Dundaze padesát tři let, pokud správně počítám,“ začíná svůj příběh.
Po celou dobu svého vyprávění se směje, i když některé jeho části k smíchu moc nejsou. „Velké dějiny“ – v tomto případě trojí sovětská okupace Lotyšska – se i na jeho rodině a jejím příběhu drsně podepsala. „Byli jsme velká rodina, jedenáct dětí. Když jsem otce prosil, aby mi vyprávěl o minulosti a o tom, jak žili, vždycky odpovídal: ,To nemusíte vědět, za to by vás mohli poslat na Sibiř‘,“ říká. Jeho žena Lilita se na Sibiři, v Omské oblasti, dokonce narodila, protože tam její matku v roce 1949 vyhostili.
Deportace z pobaltských zemí
Dvojí násilné připojení pobaltských republik do Sovětského svazu mělo pro jejich obyvatele mimořádně tragický rozměr.
Mnozí byli popraveni, uvězněni či posláni do táborů gulagu, ale největší část obětí tvořili lidé deportovaní ze své domoviny do nehostinných koutů sovětského Ruska.
Válečnými migračními přesuny, represemi během střídajících se okupací a válečnými operacemi ztratily pobaltské státy přes 20 procent obyvatel.
Celkový počet deportovaných se za léta 1944-1952 odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc v Litvě.
zdroj: Gulag.cz
Hlavně nezmeškat startovní výstřel
K vytvoření muzea ho pak přivedla kombinace těchto příběhů a toho, že když odešel do penze, říkal si, že musí něco zanechat svým dětem. Taky aby si historii své rodiny zapamatovali. Dost mu k tomu pomohla inspirace jednou velmi slavnou písní.
„Jsi mladý a život je dlouhý
Je spousta času k promrhání
A jednoho dne si uvědomíš
Že uplynulo dalších deset let
A přitom ti nikdo neřekl, kdy máš vyběhnout
Zmeškal jsi startovní výstřel“
„Nechtěl jsem, abych zmeškal startovní výstřel tak, jak zpívá Gilmour,“ říká, zatímco do pozadí zpívá zmíněný zpěvák v písni Time (Čas) z legendárního alba skupiny Pink Floyd The Dark Side of the Moon z roku 1973. To je ostatně první nahrávka, kterou získal na magnetofonu, se kterým se pojí i jeho přezdívka „diskoděda“. Jenže o tom až později.
„Viděl jsem, jak to chodí – když starý člověk odejde a přijde někdo nový, všechno prostě vyhodí. Jako fyzik jsem vymyslel, že je třeba věci uchovávat a propojovat. Jsou to předměty, které tvoří kulturní historii a pomáhají zachovat paměť,“ vysvětluje s tím, že právě proto si řekl, že když mu někdo něco daruje nebo něco získá, nejdůležitější pro něj bude příběh toho daného předmětu.
„Nejsme tu věčně, a proto vše, co mi lidé vyprávějí, sepíšu, předmět vyfotím a uložím do databáze. Mám už přes dva tisíce takových exponátů a každý má svůj příběh,“ popisuje. „K tomu ještě asi 500 hodinových strojů,“ říká a natahuje přitom ty s kukačkou. Během povídání se (ne)pravidelně ozývá cinkání, jak každé ukazují trochu jiný čas. „Ale někdy je natáhnu tak, aby všechny zazvonily ve stejný čas,“ holedbá se majitel muzea.
Čtyři svatby
Aby zmíněnou „velkou historii“ přenesl do mikropříběhů, exponáty uspořádal a stodolu rozdělil do čtyř různých místností. Ještě předtím, než začal využívat stodolu, měl věci v domě. Manželka mu ale oznámila, že chce, ať se toho „harampádí“ zbaví.
„Vymyslel jsem koncept čtyř svateb, které se zde odehrály. První byla v roce 1895 – Hertz a Klára. Všechny věci z té doby patří do pokoje Hertze a Kláry. Moje tchyně Marta se narodila v roce 1891 a vdávala se tu v roce 1931. V té místnosti jsou věci z její doby,“ ukazuje Gunars.
A znovu se vrací k drsným detailům historie minulého století. „Její manžel Eduard byl v roce 1948 poslán do Vorkuty, kde ho zastřelili. V březnu 1949 zbytek rodiny s dětmi deportovali do Omské oblasti. Marta tam v roce 1955, když jí bylo 44 let, porodila Lilitu v takové polozemljance,“ konstatuje.
Třetí svatba pak patří Martě a Alexandrovi a čtvrtá samotnému Gunarsovi. Ten se s Lilitou bral v roce 1975, už po dvou letech jeho života v Dundaze.
Po krátké odmlce se znovu vrací k tomu, jak vlastně začal tvořit muzeum. „Původně jsem to sbíral jen pro své děti, ale když přišli první návštěvníci, byli nadšení z toho, co všechno se mi podařilo shromáždit. Dnes tu máme tři vnoučata, která skrze tyto exponáty vidí, jak žili jejich předkové. Mohou si představit třeba to, jak fungoval pluh. Ten nástroj má obrovskou historii, sám jsem s ním kdysi za koněm pracoval,“ říká a gesty ukazuje práci s pluhem.
Jeho nejoblíbenější exponát? Prý takový není, každý má něco do sebe. „Velmi si cením například křesla z úzkokolejky, která tudy kdysi vedla a na kterém sedával bývalý přednosta stanice. Když poslouchám Pink Floyd, vezmu si do jedné ruky sklenku vína a sedím na ní,“ znovu naráží na legendární hudební skupinu.
Diskoděda
K hlavním exponátům každopádně patří věci spojené s hudbou, kterou ostatně během návštěvy reportéra Aktuálně.cz neustále přehrává: od slavného lotyšského skladatele Raimonda Paulse, který psal písně i pro sovětskou legendu Allu Pugačovu přes zmíněné Pink Floyd až po Simona a Garfunkela.
Jak se k tomu v dobách hlubokého socialismu v jedné z republik SSSR vlastně dostal?
Gunars se přátelil s námořníky, kteří do tehdejšího Sovětského svazu dokázali propašovat západní hudbu. Díky tomu si vybudoval velkou sbírku, kterou neustále rozšiřuje.
„Už v roce 1970 jsem si koupil album od Simona a Garfunkela Bridge over Troubled Water. Mám tu všechno – od Janis Joplin přes Led Zeppelin až po Deep Purple nebo Black Sabbath. Když sem přijdou dnešní školáci, kteří mají všechno jen v iPhonech, a já jim ukážu tyhle staré stroje a fyzikální zákony, které za nimi stojí, koukají na to s otevřenou pusou,“ popisuje Gunars.
Když nejde elektřina, pouští starý gramofon na kliku. A ukazuje, že funguje a hraje. Kromě něj má ale hromadu vybavení, a než se člověk naděje, sedí na gauči a poslouchá hudbu na pěti různých zařízeních z různého období: kromě gramofonu na kliku také z vinylové desky, z magnetofonu, z CD disku a z YouTube.
Množství hudby a zájem o techniku Gunarse přivedly k tomu, že ji nechtěl jenom poslouchat, ale i reprodukovat. A tak v roce 1973 na místním hradě hrál svou první diskotéku. A podle vlastních slov byl také jedním z prvních v Lotyšsku, kteří začali hrát techno.
„Muslim Mercury“
„V té době platilo pravidlo, že 70 % hudby musela být sovětská produkce a jen 30 % zahraniční. Všechno se přísně kontrolovalo. Jednou ke mně přišla prověrka právě ve chvíli, kdy hrál Freddie Mercury. V seznamu jsem měl ale napsáno, že zpívá Muslim Magomajev (azerbájdžánský a ruský zpěvák populární hudby - pozn. red.). Kontrolor mi tehdy řekl: ,Myslíš si, že jsem hlupák? Já vím, jak zní Magomajev!‘,“ směje se.
Techniku kupoval pokoutně v Rize a světelné efekty si s pomocí svých žáků vyráběl sám. „Ptal jsem se žáků, kdo chce mít z fyziky jedničku nebo dvojku. Všichni zvedli ruce. Tak jsem je poslal do kabinetu zeměpisu, aby vzali glóbusy, polepili je kousky rozbitých zrcadel a přinesli mi je. Učitelka zeměpisu pak nechápala, kam se jí poděly všechny glóbusy,“ vzpomíná.
Kvůli tomu se ale často pohyboval na hraně zákona. „Čekisti mě chtěli neustále zavřít. Měl jsem ale štěstí, že na místních úřadech bylo hodně mých krajanů z Latgalska. Jeden z nich řekl ostatním: ‚Tenhle kluk je náš, musíme ho chránit.‘ Za to jsem jim ale musel dvacet let hrát v sauně jejich oblíbenou hudbu jako ABBA a podobně,“ popisuje Gunars.
Naposledy hrál před několika lety, kdy získal přezdívku „diskoděda“. Sám si ale říkal „banis“ podle zmíněné úzkokolejky a kvůli jeho nekončící energii mu říkali „disko-lokomotiva“. „Před pár lety jsem hrál sedm hodin v kuse na výročí místní školky, přišlo 300 lidí a mí bývalí žáci. Rodiče už padali únavou, ale já jsem byl nezastavitelný,“ tvrdí. A historce je při sledování jeho energie jednoduché uvěřit.
Československá stopa
Mezi jeho dvěma tisíci exponáty jsou také věci československé výroby. „V každé domácnosti byly v době SSSR křišťál a sklo. A nebyl to ledajaký křišťál, byl to slavný český křišťál, který každý znal,“ říká a zamýšlí se nad prvním setkáním s Československem. To se odehrálo ještě v 60. letech, konkrétně v srpnu 1968. Tehdy ještě studoval.
„Učitelé nám vyprávěli o tehdejších událostech u vás. Doufali jsme, že se všechno změní, ale dopadlo to, jak to dopadlo,“ smutně kroutí hlavou. Energie se v něm znovu probouzí o pár okamžiků později, když mluví o následných událostech.
„Když Československo hrálo proti Rusům, strašně jsme vám fandili a řičeli jsme nadšením. I ti agenti KGB museli koukat, jak jsme drželi palce Československu. A vy jste vyhráli! Tehdy jste měli neuvěřitelně silný tým, znal jsem jména všech brankářů i útočníků,“ dumá Gunars.
Rychle ale přechází k dalším skvostům, které jeho muzeum ukrývá. „Mám tady rukavice na motorku. Dřív jsem měl Jawu, jezdil na ní každý. A znáte Čezetu, mladý muži?“ ptá se redaktora a ukazuje přitom fotografie slavného motocyklu československé výroby.
Bandité v politice
Životní příběh muže v klobouku je dost spletitý, po rozpadu Sovětského svazu a obnovení samostatného Lotyšska se v 90. letech rozhodl vstoupit do politiky. Později byl i jedno volební období poslancem parlamentu. Prý hlavně kvůli tomu, aby zachránil místní hrad.
„V roce 1990 byl v hrozném stavu – bez střechy a bez topení. Nechtěl jsem ho prodat soukromníkům, protože bez hradu by Dundaga nebyla nic. Potřebovali jsme velké peníze na opravu, a tak jsem kandidoval,“ vysvětluje. Jenže v 90. letech byla politika podle něj „divočina“ a éře privatizace vládli banditi.
„Pamatuji si, jak ke mně do kanceláře přišel člověk a já cítil, že má pod kabátem samopal. A politika mě znechutila. Viděl jsem tam, jak politici neustále mluví o tom, jak jsou pro lid, ale přitom jen bojují mezi sebou a ani nevědí za co. Jsem rád, že v roce 2017 jsem tuto éru definitivně ukončil,“ popisuje a dodává, že chce, aby si jej lidi raději pamatovali jako „diskodědu“.
Plány do budoucna jsou
Ani po téměř tříhodinové návštěvě 78letému Gunarsovi nedochází síly. Neustále pobíhá a redaktorovi Aktuálně.cz chce ukazovat další a další věci a vyprávět další a další příběhy s nimi spojené - a že jich je. A pouštět další písně z vinylů, magnetofonů a laptopu. Proto se nabízí otázka, jaké jsou jsou jeho další plány.
„Plány mám. Nedaleko je hřbitov, to je můj plán,“ směje se i na závěr vyprávění Gunars. Jeho život je podle něj nyní jako v mládí, když člověku hrozil odvod do armády – jenže teď jde o odvod na hřbitov. Nakonec ale stařík zvážní a očima se obrací směrem nahoru. „Ráno a večer se každý den modlím a děkuji bohu, že mi dovolil prožít den,“ říká.
K tomu navozuje atmosféru další slavnou písní z jeho nekonečné sbírky. „Nechejte mě se s vámi rozloučit, vždyť každý musí zemřít,“ zpívá v písničce Brothers in Arms britská rocková skupina Dire Straits.
A v této atmosféře odhaluje skutečné plány předtím, než na něj přijde řada „k odvodu“.
„Chci realizovat projekty, i ve spolupráci s místním muzeem na hradě. Každý rok na to vyčlením 2–3 tisíce eur (v přepočtu zhruba 50-75 tisíc Kč) ze svých prostředků. Na různé projekty, je třeba digitalizovat velký archiv. Uvidím, kolik mi toho ten nahoře ještě povolí. Chci toho ještě tolik udělat,“ uzavírá Gunars.
Mohlo by vás zajímat: Spotlight se Svjatlanou Cichanouskou, červen 2026
Sdílet
Nejnovější videa
