„Neprokřupávej to, zničíš si klouby.“ Lékaři vidí tenhle zlozvyk jinak, jedna věc je ale trápí

Stačí jediné křupnutí a lidé v místnosti se rázem rozdělí na dva tábory. Jedni se otřesou, druzí si uleví. Po generace přitom platí, že praskání kloubů ničí ruce a vede k artritidě. Jenže moderní medicína tenhle zakořeněný mýtus boří. Co se při křupnutí skutečně děje – a musíte se opravdu obávat zdravotních následků?

Ticho, soustředění a pak náhlé lupnutí prstů. „Nedělej to, zničíš si klouby,“ ozve se téměř okamžitě. „Ale nezničím,“ přijde klidná odpověď. A právě ta má v moderní vědě oporu.

„Je to podobné jako tvrzení, že když budete šilhat, zůstane vám to. I v tomto případě jde o mýtus,“ říká John Fernandez, ortopedický chirurg se specializací na ruku, zápěstí a loket z Rush University Medical Center v Chicagu. Varování rodičů nebo prarodičů, že křupání kloubů vede k jejich poškození, podle něj nemají oporu v datech.

Odkud se tedy tenhle rozšířený mýtus vzal? Lékař má poměrně přímočaré vysvětlení: nešlo ani tak o medicínu jako o etiketu. „Na veřejnosti je obecně vzato neslušné vydávat jakékoliv tělesné zvuky,“ říká. Stejně jako si většina z nás nepřeje poslouchat říhání nebo jiné projevy těla, i praskání kloubů může být leckomu nepříjemné – i když na rozdíl od jiných zvuků nemá žádný zápach. Přesto připomíná, že naše tělo není jen tichý mechanismus, ale soustava tekutin a plynů v pohybu.

Právě ty stojí za samotným zvukem. Kloub prstu tvoří dvě kosti zakončené chrupavkou, uzavřené v pouzdře vyplněném synoviální tekutinou. Ta funguje jako mazivo – má olejovitou konzistenci a obsahuje rozpuštěné plyny, jako je kyslík, oxid uhličitý nebo dusík. „Je to látka podobná olivovému oleji,“ popisuje Fernandez.

Jako limonáda

Když prsty natáhnete nebo ohnete tak, aby to „křuplo“, zvětší se prostor mezi kostmi. Tím klesne tlak uvnitř kloubu a rozpuštěné plyny se začnou uvolňovat. Vznikne drobná bublina — proces, kterému se říká kavitace. Pomáhá ho vysvětlit fyzikální princip známý jako Henryho zákon: množství plynu rozpuštěného v kapalině závisí na tlaku. Jakmile tlak klesne, plyn uniká ve formě bublinek. Podobně zasyčí limonáda, když otevřete plechovku.

Stejný jev se objevuje i v jiných situacích. Fernandez připomíná například potápění: pokud se potápěč vynoří příliš rychle, může pokles tlaku způsobit vznik dusíkových bublinek v krvi, což je potenciálně nebezpečné. V kloubech jde ale o neškodný a lokalizovaný proces.

Věda má jasno

Zásadní otázka zní: škodí to? Odpověď je překvapivě jednoznačná. „Neexistuje žádný vědecký důkaz, který by podporoval tvrzení, že křupání kloubů vede k osteoartritidě nebo artritidě,“ zdůrazňuje Fernandez. A není to jen jeho názor – jde o závěr, ke kterému dospěly celé generace výzkumníků.

Už studie z roku 1947 popsala, co se v kloubu při křupnutí děje. V roce 1975 pak sledování 28 starších pacientů, kteří si pravidelně křupali klouby, neprokázalo žádnou souvislost s poškozením. Stejný závěr přinesla i souhrnná studie z roku 2018.

Snad nejpůsobivější důkaz ale pochází z poněkud neobvyklého experimentu. Lékař Donald L. Unger si více než šedesát let křupal klouby pouze na levé ruce, zatímco pravou nechal být. Výsledek? Žádný rozdíl. Svá pozorování publikoval v roce 1998 v odborném časopise a o jedenáct let později za ně získal satirickou Ig Nobelovu cenu. Na slavnostním ceremoniálu pak s humorem poznamenal: „Na náhrobku bych chtěl mít napsáno: Tady leží Don Unger, který konečně přestal křupat klouby.“

A co to teda křupe?

Záhadu kolem křupání věda objasnit umí, přesto zůstává i jedna nezodpovězená otázka. Co přesně vydává onen charakteristický zvuk? „Probíhá velká debata o tom, jestli zvuk vzniká ve chvíli, kdy bublina vznikne, nebo až když praskne,“ vysvětluje Fernandez. Některé studie se přiklánějí k první variantě, jiné k druhé. Problém je, že oba děje proběhnou prakticky současně. „Bublina vznikne téměř okamžitě a téměř okamžitě zanikne,“ dodává. Ani moderní zobrazovací metody proto nedokážou přesně určit, kdy přesně zvuk vzniká.

Jedno omezení ale znají všichni, kdo si křupání oblíbili. Stejný kloub nelze „křupnout“ hned znovu. „Musíte počkat zhruba 15 až 20 minut, než se plyn znovu rozpustí v tekutině,“ říká Fernandez. Teprve pak se může proces zopakovat.

U lidí, kteří si křupou často, se může objevit mírné ztluštění tkání kolem kloubu. Prsty pak mohou působit větší nebo „robustnější“. „Vypadá to jako artritický kloub, ale ve skutečnosti je kloub v pořádku,“ vysvětluje. Artritida totiž vzniká poškozením chrupavky – a to křupání nijak neovlivňuje.

Ne každý si ale klouby křupat dokáže. Záleží na anatomii i na naučené technice. Někteří lidé mají pružnější klouby, jiní méně. A pak je tu i praxe. „Je to skoro jako naučit se pískat,“ říká Fernandez. Jakmile člověk přijde na správný způsob – třeba pod jakým úhlem zatáhnout – většinou zvládne alespoň několik prstů.

A tak zbývá poslední otázka: křupat, nebo nekřupat? Z hlediska zdraví je odpověď překvapivě vstřícná. „Kromě toho, že tím můžete štvát svou matku, není křupání kloubů nebezpečné. Není nezdravé,“ uzavírá s úsměvem Fernandez.