Aktuálně.cz: Existuje podle vás dokonalý zločin?
Dnešní analytické techniky jsou tak citlivé, že získáme vždy nějaký materiál ke zkoumání. Ne vždy ale může vést k přímému nalezení pachatele. Pokud se budeme bavit o vraždě, nedokážu si představit, co by způsobilo vraždu a následně nebylo dohledatelné. Můžeme se přít o to, zda to byla nešťastná náhoda, nebo úmysl, ale to, co vedlo k úmrtí osoby, by mělo být jasné vždy.
Existovaly teorie, že by se mohla použít střela z ledu, která se rozpustí, tudíž nelze určit zbraň. Minimálně je ale vidět střelné poranění, což nasvědčuje tomu, že by se mohlo jednat o vraždu. Odborníci na balistiku se shodují, že takováto střelba není technicky možná. Led by nevydržel vlastní děj výstřelu. Vzpomínám si na kuriózní případ, kdy se na jedné historické akci střílelo středověkými palnými zbraněmi a došlo k vážnému zranění. Diváka zasáhla ucpávka střelného prachu, vyrobená z toaletního papíru. Nikdo nikoho nechtěl zranit nebo zabít, ucpávka však byla tak kompaktní, že způsobila těžké zranění.
K možnosti dokonalého zločinu jsem ale hodně skeptický. I dnes se vracíme ke starším případům a novými postupy jsme schopni je i po tolika letech vyřešit.
A.cz: Co všechno jste ve své laboratoři schopen zkoumat? Zřejmě to bude pestrá škála materiálů.
To rozhodně. Zabýváme se mikrostopami z poměrně širokého spektra materiálů. Jde o povýstřelové zplodiny, což jsou velice malé částečky o velikosti nejčastěji mezi dvěma až 20 mikrometry vznikající dějem výstřelu, které ulpívají na osobách nebo předmětech. Zkoumáme také povýbuchové zplodiny, fragmenty vláken a textilních materiálů, u nichž určujeme, odkud pocházejí, nebo je ztotožňujeme s oděvem konkrétní osoby. Říkáme tomu kontaktní mikrostopy. Zabýváme se fragmenty skel, zeminami a minerálními fázemi, a to v případě, když prokazujeme, že došlo ke znečištění například oděvu v místě, kde uvádí svědek. To jsou typické příklady znásilnění, vraždy a podobně. Asi nejsložitější úlohou je zjistit, kde se dotyčný člověk či vozidlo pohybovalo. Ale díky pestrému horninovému podloží, které máme v České republice, jsme schopni oblast určit.
A.cz: Existuje možnost, že byste se mohli při analýze zmýlit a ztotožnit tak například nevinného člověka?
U těchto druhů stop neprovádíme takzvanou individuální identifikaci, kterou znáte z molekulární genetiky nebo daktyloskopie, kdy se díky otisku prstu dá s jistotou určit, komu patří. My se zabýváme takzvanou druhovou shodou, kdy můžeme prohlásit, že tento materiál je stejného druhu. Například zkoumání skel je relativně přesné a z provedených experimentů víme, že jsme schopni odlišit sklo z jedné tavby v rámci výroby, které se svým složením nepatrně liší na začátku, uprostřed a na konci tavby. Když by se ale mělo jednat o dvě skla vyrobená bezprostředně po sobě, už je nerozlišíme. Stejně tak neřeknu, že střípek pochází přesně z této skleněné tabule, ale mohu potvrdit, že pochází z tabule stejného typu.
A.cz: Odkud se k vám do laboratoře dostávají vzorky ke zkoumání?
V rámci České republiky existuje určitá struktura znalecké služby. Jednak je tu Kriminalistický ústav Praha jako centrální pracoviště, poté tu máme osm krajských laboratoří v bývalých krajských městech, které mají územní působnost. Co nejsou schopni zpracovat, nebo co přichází od takzvaných útvarů s celostátní působností, zpracovává právě Kriminalistický ústav. Je ale jedno, jestli stopy pocházejí z loupeže nebo třeba z případu vraždy. Pracujeme obecně pro orgány činné v trestním řízení a nerozhoduje, jestli je to vloupání do sklepní kóje, kde vznikla škoda za 500 korun, nebo ukradení automobilu za dva miliony. Musíme ke všem případům přistupovat stejně.
RNDr. Marek Kotrlý
- narodil se v roce 1964 v Praze, na Karlově univerzitě vystudoval Přírodovědeckou fakultu obor mineralogie
- čtyři roky následně na fakultě pracoval
- od roku 1994 nastoupil k Policii České republiky a pracuje v Kriminalistickém ústavu Praha
- nejprve byl vedoucí fyzikálně chemických expertíz a analýz a v současné době zastává funkci náměstka ředitele pro vědu a zahraniční styky
A.cz: Jak jsou specializovaní pracovníci ve vaší laboratoři? Dá se to srovnat s hrdiny kriminálních filmů ze zahraničí?
To, co vidíte v kriminálních seriálech, kdy jeden člověk zodpoví jakékoli otázky vyšetřovatele během několika sekund, je nereálné. U nás i všude jinde ve světě jsou pracovníci poměrně úzce specializováni. Nemáme univerzálního génia, každý dělá svou oblast, které nejvíce rozumí. Pokud je pak u některého předmětu zkoumání potřeba komplexnější analýza, musí se znalci sejít a domluvit se, kdo bude zkoumat první, aby se nezničil nosič stopy. Nelze provádět kroky paralelně, což ve výsledku prodlužuje dobu zkoumání. To je ale realita.
A.cz: Máte i přesto nějaký oblíbený krimi seriál?
Vůbec žádný. Žánr krimi jsem nikdy neměl moc v oblibě. Nevlastním ani televizor, díval jsem se naposledy tak před 15 lety.
A.cz: Zajímáte se o to, jak vaše případy končí?
Přiznám se, že ve většině případů to ani nevíme. Je jich tolik, že je nelze sledovat do konce, obzvláště když končí až za několik let. Pokud se o objasnění případu dozvím z médií, uvědomím si, že zrovna na tomhle jsem před pár lety pracoval. Často ani nevím, že právě tento vzorek souvisí s tímto případem, což je možná i dobře. Ideální by bylo, kdybychom stopy dostávali bez jakékoli souvislosti s konkrétním případem, aby nemohlo dojít i třeba jen k nevědomému ovlivnění znalce. V jistém ohledu je to ale kontraproduktivní, protože někdy souvislosti potřebujeme vědět, abychom zodpověděli otázky vyšetřovatele.
A.cz: Je nějaký případ, který vám utkvěl v paměti a na kterém jste z vědeckého hlediska rád pracoval?
Případy, které nejsou ukončeny pravomocným rozhodnutím soudu, nemůžeme zveřejňovat. Projednávání u soudu trvá mnohdy opravdu dlouho, proto většinou hovoříme o hodně historických kauzách. Zajímavý byl ale případ nazvaný Mrzák. Byla to asi největší série teroristických útoků, která kdy v České republice proběhla. Začalo to výbuchem na poliklinice v Praze-Vysočanech a pokračovalo pokusy o výbuchy na železničních tratích v okolí Prahy.
Pachatel tam umístil výbušniny – některé z nich explodovaly, další se podařilo nalézt. Pokoušel se demontovat a nařezat koleje, aby výbuch provedl co největší škodu. Stál také za výbuchem v hotelu Duo v Praze 9. Byl to zajímavý případ, protože jsme na ústavu zkoumali všechny nástražné výbušné systémy, kde používal různé kombinace látek. Byl to experimentátor. O všem si vedl podrobné zápisky v deníku, který byl posléze také nalezen.
Kromě jiného se pokusil zničit sousoší Olbrama Zoubka pod Petřínem, kde dal výbušninu do ruky jedné ze soch. Výbušnina explodovala a do deníku si napsal, že došlo k excelentnímu výbuchu, který byl slyšet do vzdálenosti 200 metrů. Byl však zklamán, že socha zůstala skoro nedotčena. Často si také stěžoval, že výbuchy neměly řádnou odezvu v tisku.
Byl to nesmírně cílevědomý člověk, což jsme zjistili z vyšetřovacího pokusu, kdy jsme se pokoušeli po jeho vzoru nařezat koleje. Hlavy kolejí jsou tvrzené, jde o speciální slitinu, proto jsme měli pochyby, zda je vůbec možné ruční pilkou na kov kolejnici do hloubky naříznout. Provedli jsme tedy experiment, kdy bylo vybráno několik silných kolegů, kteří se postupně střídali. Za 20 minut byli schopni udělat jen čtyři milimetry hluboký řez, a to v ideálních laboratorních podmínkách. Pachatel to naopak řezal vleže, v běžném provozu vlaků a přesto dokázal kolejnici sám proříznout do dvou třetin.
A.cz: Jaký byl jeho motiv?
Chtěl se mstít svému okolí. Zemřela mu manželka právě ve vysočanské nemocnici a vinil tamní lékaře, že zanedbali péči. Stal se z něj zcela vyšinutý člověk, jehož cílem bylo jen ničit. Naštěstí nedošlo k žádnému smrtelnému zranění. Kdyby ale nebyly výbušniny na kolejích odhaleny včas, docílil by vykolejení rychlíku v plné rychlosti.
Brzy byl vytipován, a když odjížděl na svou další cestu s výbušným systémem v batohu, byl u Teplic nad Metují policií zatčen. Jakmile zpozoroval, že se k němu blíží skupinka osob, vytáhl připravený nůž a stihl si podříznout krk. Po několika dnech v nemocnici zemřel, aniž by mohl být vyslechnut.
Pro nás to přesto byla zajímavá série, která je ojedinělá minimálně v evropském kontextu.
