Pětadvacetiletý David Mareček tvrdí, že určité výhody zpomalení v lockdownu si uvědomil už na jaře loňského roku, kdy došlo k omezení společenského i kulturního vyžití poprvé. Zdůrazňuje hlavně to, že pro něj bylo snazší vyhradit si čas na sebe i své blízké. "Na podzim jsem si pak zvykl se skoro každý den procházet, i kdyby šlo jen o cestu delší oklikou do obchodu na nákup," říká.
Koronavirová pandemie je často spojována se sociální izolací a odloučením od blízkých, Davidovi se ale paradoxně dařilo lépe se propojit s kamarády, s nimiž se dříve tolik nevídal. "Povedlo se mi znovu navázat kontakt s přáteli, se kterými jsme na sebe navzájem neměli tolik času a zároveň jsou pro mě důležití," vysvětluje.
Během loňského jara jej přitom trápily problémy v osobním životě a razantně se pro něj změnila situace také v pracovní sféře. "Kavárna, ve které jsem pracoval a pracuji, byla z ekonomických důvodů nucená zavřít," vypráví. Během pandemie také dospěl k rozhodnutí zanechat studia anglistiky, i když se zpočátku snažil zvládat on-line výuku.
Ukončením studia se mu ulevilo, hovoří o něm tak, že se rozhodl dál se netrápit s věcmi, které nemají smysl. "Našel jsem si tedy práci na poloviční úvazek u neziskovky Fairtrade a nyní ji opět kombinuji s prací v kavárně a hudbou," vyjmenovává David, který se do z Olomouce před pěti lety přestěhoval do Prahy právě kvůli studiu na Univerzitě Karlově.
Pohoda šla stranou, ale nejsme na vypínač
Barista se začal obávat toho, co se bude dít po rozvolnění opatření, už letos v lednu. Zmiňuje, že uplynulý rok pro něj byl dost krutý a začátkem toho nového se konečně dostal do psychicky stabilnějšího stavu. "Bohužel se mi zdá, že jsem měl pravdu. Skáčeme do toho po hlavě, najednou jako kdyby skoro neexistovalo nemít na něco kapacitu, všichni chtějí všechno, a pokud možno hned a hlavně v co největším množství," hodnotí společenskou situaci po rozvolnění protiepidemických opatření. Ještě před několika měsíci opěvovaná pohoda šla podle něj stranou.
Nejen zpoza kavárenského baru vypozoroval, že se lidé snaží dohnat, co v lockdownu zmeškali. Tvrdí, že mnohem více než samotní podnikatelé si chtějí ušlý čas v podnicích vynahradit konzumenti. "Nikdo z nás není na vypínač - před barem ani za barem," říká s tím, že tlak na to "být jako dřív" podle něj visí ve vzduchu. Největší změna pro něj nastala v tom, že nemá čas na rodinu ani na přátele.
Po rozvolnění jsem se cítila nepatřičně
Lucie Dercsényiová vyučuje na katedře tance pražské HAMU a má za sebou také dlouhou kariéru taneční kritičky. V uplynulých semestrech se musela adaptovat na on-line výuku svých posluchačů a během podzimu si uvědomila nemalé výhody přednášek na dálku. "Začala jsem naplno využívat program Microsoft Teams, který mi umožňuje kvalitně komunikovat se studenty nebo nahrávat dokumenty týkající se výuky," vysvětluje. Cítila se být méně ve stresu, na přípravu hodin měla více času a neztrácela jej dojížděním ze svého bydliště za Prahou.
"Najednou jsem měla pocit většího klidu, koncentrace a pozastavení v čase, kdy jsem měla navíc možnost vidět on-line řadu krásných představení," zmiňuje další výhodu. Během lockdownu totiž bylo často možné sledovat inscenaci kteréhokoliv souboru na světě z pohodlí vlastního gauče.
Lucie už se několikrát vydala do divadla, ačkoliv si podle svých slov v prvních týdnech rozvolnění připadala nepatřičně. Sedět v hledišti podle ní není jako dřív a hrozba nové vlny pandemie je stále hmatatelná. "Je to zřejmé již z povinného nošení roušek. Ztratila jsem takovou tu "nesnesitelnou lehkost" společenského kontaktu, kdy přece jenom zvažuji, zda opravdu musím jít do divadla, za kulturou, zda je nutné se scházet a nebylo by lepší si zavolat," popisuje změnu v přemýšlení žena, která letos oslaví kulatou šedesátku.
Distanční výuka bývá většinou spojována spíše s negativními dopady na vzdělávací proces, Lucie ale podotýká, že na rozdíl od prezenční výuky byla na on-line hodinách účast vždy téměř stoprocentní. Do budoucna by ráda kombinovala obě varianty. Mimo jiné jí díky distanční výuce během pandemie zůstával čas na účast v supervizích, kde se dělí o své zkušenosti z hodin. "Ráda bych si také uchovala čas na mou milovanou francouzštinu a zlepšování angličtiny," přeje si Lucie a dodává, že během lockdownu naplno využívala výhod on-line konverzací.
Magická hranice 13 měsíců
Brněnský psychoterapeut Michal Mynář vysvětluje, že člověk je nesmírně adaptabilní tvor a co je "normální", pro něj určuje hranice zhruba 13 měsíců. Návrat do stavu před pandemií může být pro mnoho lidí složitý, protože čas strávený buď v lockdownu nebo s různými opatřeními tuto dobu již dávno překročil.
"Alespoň tak to vyplývá z jednoho výzkumu, který zkoumal adaptaci u lidí po výrazně pozitivních událostech, například výhře v loterii, i negativních zvratech v jejich životě, třeba vážné autonehodě s trvalými následky," říká Mynář. "U obou skupin se ukázalo, že v průměru za 13 měsíců už svou situaci nevnímali jako něco mimořádného. S covidem a opatřeními už jsme daleko za touto magickou hranicí. Proto je pro většinu z nás život s různými opatřeními už vlastně normální a "návrat k normálu" není návratem, ale novým adaptačním úkolem," vysvětluje, s čím se společnost momentálně potýká.
Stejně jako Lucie a David i psychoterapeut Mynář zdůrazňuje hlavně zpomalení, které se ukázalo v řadě ohledů jako pozitivní. "Prožitá omezení obchodu, kultury a pohybu ukázala, že se příliš často necháváme strhnout lákadly, která jsou v daném okamžiku příjemná, ale v dlouhodobém horizontu nám nic pozitivního nepřinášejí. Jen uhoněnost a uštvanost. Covid nám pomohl uvědomit si, že bez některých věcí dokážeme žít mnohdy i lépe než s nimi. A pomohl nám ujasnit si priority," shrnuje uplynulé měsíce. Tento vliv se podle něj časem oslabí, ale prozatím ovlivňuje naše rozhodování o budoucnosti.
Mynářovi klienti nyní zvažují, zda se chtějí vracet ke svému starému režimu, nebo zda si vytvoří nějaký nový. "Je otázka, jestli je návrat do úplně stejných kolejí, ze kterých nás covid vykolejil, opravdu výhra," podotýká.
Je to jako jízda na kole. Nezapomenete
Dřívější tempo se prozatím snaží udržet i barista David a taneční pedagožka Lucie. "Chtěl bych, aby mi zůstal ten čas, který nebyl úplně volný, ale dal se snáze upravit. Přál bych si uchovat pravidelné cvičení těla, hlasivek i hudebních dovedností. Chtěl bych si uchovat kapacitu na komunikaci s přáteli a rodinou," říká David, který ve volném čase skládá vlastní hudbu a píše k ní texty. "Moc doufám v to, aby se to po počátečním rozjezdu podařilo vrátit aspoň částečně. Zrovna teď to nejde skoro vůbec a dost mě to štve," stýská si.
Vnímá také, že se v lockdownu naučil větší vnímavosti k potřebám svého těla. "Nejvýraznějšími změnami jsou nižší tolerance k alkoholu, potřeba mít pravidelnější spánkový režim, zdravější stravu, a hlavně si troufnu tvrdit, že mám mnohem větší sebeúctu a lásku k sobě samému," míní.
Lucie se pokouší zbytečně se nepřetěžovat, ačkoliv se již uvolnila téměř všechna opatření. "Snažím se udržet volnější tempo, které jsem zažila během lockdownu, kdy jsem zjistila, že je možné a prospěšně zmírnit pracovní tep a vytíženost a svět se vůbec nebortí," říká.
"Během lockdownu jsme si spolu s mojí rodinou nastavili vnitřní řád, který fungoval. Takže náhlé přehození výhybek do "normálu" bylo zprvu trochu rozpačité. Ale brzy si zvyknete, jako nezapomenete jezdit na kole," uzavírá povzbudivě. A souhlasí s ní i psychoterapeut Mynář, podle něhož je rozladění z velké změny jen dočasné. "Adaptovali jsme se na covidový režim, adaptujeme se zase," říká.
