Temná kapitola Jizerských hor: na oběti krvavých Velikonoc 1946 se mělo zapomenout

Patnáctiletá Ilse Jesenská se z domu naproti klášterní zahradě vydala na domluvenou schůzku se svojí sestřenicí Doris krátce po velikonočním obědě. Jaro už v tu dobu pomalu měnilo tvář Jizerských hor. Na břízách rašily první listy, louky ještě místy zůstávaly po zimě hnědé, ale ve vzduchu už bylo cítit teplo. Rodina Jesenských žila tehdy ve Frýdlantském výběžku už dlouhých pět generací. Předek obou dívek František Jesenský přišel do Hejnic kolem roku 1855. Pocházel z Rožďalovic u Jičína a byl vyučeným obuvníkem.

Obě dívky byly domluvené ještě s dalšími dvěma chlapci, Waltrem Schildem a Heraldem Seidlem, že se společně projdou směrem k Bílému Potoku a dál k lesům pod horami.

Byl to obyčejný sváteční den. Čtveřice mladých lidí procházela krajinou, která působila téměř idylicky. Nad údolím se zvedaly hřebeny hor a bukové stráně nad Hejnicemi se pomalu začínaly zelenat. Listy nejdříve vyrašily na stromech blíže k údolí. Těm, které rostly výš v kopcích, to kvůli chladnějšímu vzduchu trvalo vždy o něco déle. Němci tomuto úkazu říkali, že „hajný jde do hor“. Pod vší tou krásou však stále ležela nervozita prvních poválečných měsíců.

Hejnice tehdy nebyly poklidným podhorským městečkem. Válka sice samotné město nijak výrazně nezasáhla, chaos po jejím konci však ano. Po příchodu Revolučních gard ze Skutče začalo podle amatérského historika a rodáka z Ferdinandova Jiřího Růžičky období násilí, ponižování a divokého odsunu německého obyvatelstva.

Lidé mizeli beze stopy, byli vězněni v bývalé továrně nebo odváděni do lesů a nuceni ke kopání vlastních hrobů. Podle některých odhadů mohly na Hejnicku po válce zemřít až dvě stovky lidí. Tisíce dalších čekalo vystěhování z kraje, ve kterém jejich rodiny žily po generace. Často jen proto, že mluvili jiným jazykem.

„Byli to Sudeťané“

„Neříkal bych tomu ani německý problém. Byli to Sudeťané, podobně jako jsou třeba Moravané. Mnoho z nich byli naši vlastní lidé, jen mluvili jiným jazykem nebo nářečím,“ vysvětluje Růžička. Podle něj byly vztahy mezi místními často mnohem přirozenější, než jak je později vykreslila politika. „Lidé se mezi sebou brali, žili spolu. Ty rozdíly vytvářela hlavně tehdejší politická scéna.“

Zatímco Ilse, Doris, Walter a Herald pokračovali směrem k opuštěným pískovnám, v Hejnicích se u kolejí sešlo několik českých chlapců z nové poválečné osidlovací vlny. Nejstaršímu Vladimíru Žižkovi bylo osmnáct. Ve skupině byli také patnáctiletý Zdeněk Mach, jedenáctiletý Čestmír Reisner a třináctiletí Otomar Čáp a Jindřich Řehák.

Skupinka u sebe měla hned tři pistole. „Mach si všiml, že s sebou má Žižka pistoli, a tak se sám pochlubil svojí vlastní. Do třetice se přidal i Reisner s tím, že prý nemá náboje. Žižka měl oproti tomu plný zásobník a Mach jen tři náboje,“ popisuje Růžička.

Pistole si prohlíželi a vymýšleli, kde by si mohli vystřelit. V tu chvíli zpozorovali hlouček čtyř lidí na cestě k lesu. To, co následovalo, působí i po téměř osmdesáti letech absurdně a děsivě zároveň. Skupina mladíků začala čtveřici sledovat až k opuštěné boudě u malé selské pískovny. Tam je se zbraněmi v rukou obklíčili. Podle dobových výpovědí a materiálů z vyšetřovacích spisů SNB padaly návrhy na vraždu i znásilnění.

Zobrazit
27 fotografií

„Přivedli je před boudu a všechny čtyři vyhnali na cestu, kde je postavili do půlkruhu. Nejmladší Reisner na ně neustále mířil pistolí a ještě stačil jednu z dívek udeřit do tváře, aby u nich i on vzbudil respekt. Žižka se s Machem začali dohadovat, co s nimi udělají. Padlo řešení, že každý zastřelí jednoho Němce, ale Němci byli čtyři a Čechů pět. Na někoho by se tedy nedostalo. Mach se proto rozhodl, že všechny postřílí sám. Měl však pouze tři náboje a Němci byli čtyři. Řekl si tedy Žižkovi o jeho plně nabitou zbraň. Jak si pistoli předávali, vyšla nečekaná rána. To se už Mach dostal do naprostého transu a vypálil několik ran do stojící skupinky,“ stojí na informační ceduli u pomníčku nad městem.

Chladnokrevná vražda

Doris zemřela téměř okamžitě. Ilse byla těžce raněná, ale první salvu přežila a prosila útočníky, aby ji odvedli domů. Walter a Herald byli postřeleni, Heraldovi se však podařilo utéct. Walter se později doplazil ke statku v nedaleké Libverdě, odkud přivolal doktora a hejnický Sbor národní bezpečnosti. Útočníci se po prvotním zmatku postupně začali na místo činu vracet. Ilse, která byla stále naživu, zavraždil podle vyšetřování ranou do týla navrátivší se Mach. Poté se chlapci rozutekli zpátky do města.

Ještě téhož večera začalo zatýkání pachatelů. Zdeněk Mach spáchal při příchodu SNB sebevraždu. Vyšetřování pak podle dochovaných materiálů postupně většinu odpovědnosti za smrt obou dívek přeneslo právě na něj. „Žižka byl odsouzen pouze za omezování lidské svobody k jednomu roku s podmíněným odkladem na pět let. Ve vazbě strávil deset měsíců. Střelba na Waltra Schilda mu u soudu nebyla prokázána. Reisner, Čáp a Řehák byli posláni do polepšovny,“ píše badatel Růžička.

Československé úřady a místní samospráva podle něj dělaly vše pro to, aby se případ veřejně nerozpitvával. „Pohřeb dívek musel proběhnout jen v nejužším rodinném kruhu, aby nedošlo k demonstracím ze strany německého obyvatelstva. Místní samospráva se rozhodla tohoto případu i rodin Jesenských urychleně zbavit.“ Tomu odpovídá i zápis z kroniky města Hejnice, který má redakce k dispozici.

„Proti překrucování historie je potřeba bojovat“

„Do událostí jinak běžných a tichých ve druhém roce svobody zapadla znovu nad Hejnicemi v lesíku u Liberdy smutná událost, při které vyšlo několik revolverových ran a zničen byl také lidský život německého občana a poté život českého chlapce. Stalo se tak pomatenou a fanatickou rukou žáka IV. třídy zdejší měšťanské školy, Macha. Tento žák, jsa pomaten, dal se poštvati někým ze svých spolužáků a začal bezohledně stříleti do přítomných německých mladých lidí, kteří byli právě v lesíku. Sám pak v noci ukončil svůj nešťastný život, snad touže zbraní. Vinou nedávného válečného běsu a nezralého, pomateného lidského rozumu došlo tak již v době mírové ke zlému činu,“ stojí v kronice.

Rodiny zavražděných dívek dostaly krátce po pohřbu příkaz k odsunu. Musely odevzdat klíče od domů, sbalit si třicet kilogramů osobních věcí a nastoupit do transportu. Spolu s nimi zmizela z Hejnic i historie rodu Jesenských. „Otec Ilse Ernst zemřel v roce 2003 v úctyhodném věku pětadevadesáti let v jihozápadním Německu ve městě Augsburg,“ doplňuje Růžička.

Dnes vede k pomníku vraždy úzký singltrek mezi stromy a pastvinami. Na loukách se pasou krávy, bukové lesy znovu získávají svou jarní světle zelenou barvu a krajina působí téměř smířeně. Hajný jde znovu do hor. Jiří Růžička říká, že podobné příběhy je potřeba vyprávět přesně a bez překrucování. „Je to příběh o konkrétních lidech, měl by proto zůstat pravdivý tak, jak se skutečně stal. Proti překrucování historie je potřeba bojovat,“ uzavírá badatel.

Zdroj: autorský text