Když její pronájem vypršel, bylo to emotivní - hlavně senioři byli smutní. Ona však za nimi docházela dál a udržovala kontakt - i když s menšími přestávkami, třeba kvůli pobytu v zahraničí. "Dobrovolničení mi chybí, ale už je to těžké spojit s klasickým pracovním režimem. Večer už by na mě asi nikdo nebyl moc zvědaví," přiznává se smíchem. Hned po konci smlouvy a nájmu ji bylo jasné, že na těch několik let s tímto programem bude navždy vzpomínat a přiznává, že se díky projektu také více začala zajímat a starat o své babičky, u kterých dlouhou dobu tolik nevnímala, že také stárnou.
Foto: archiv Johany Jedličkové
