Ne každý po Ozempicu hubne stejně. Podle nové studie může rozhodovat několik faktorů

Lidé po celém světě berou léky jako Ozempic nebo Wegovy s očekáváním, že budou hubnout dál. Jenže po měsících často přijde bod, kdy se ručička váhy zastaví. Nový výzkum amerických vědců teď ukazuje, proč se to děje – a proč stejné léky fungují u každého jinak. Objev zároveň naznačuje, že by v budoucnu mohlo být možné účinky populárních preparátů prodloužit a prolomit obávaný „hubnoucí strop“.

Vědci z amerického Národního institutu zdraví (NIH) odhalili nové detaily o tom, jak léky typu GLP-1, mezi které patří semaglutid obsažený v přípravcích Ozempic nebo Wegovy, působí na mozkové buňky. Studie založená na pokusech s myšmi přináší hlubší pochopení toho, proč tyto léky nezabírají u všech stejně a proč jejich efekt po čase často slábne.

Dosud bylo známé hlavně to, že GLP-1 agonisté pomáhají tlumit chuť k jídlu a podporují hubnutí. Vědci už také věděli, které části mozku za tento efekt zodpovídají. Mnohem méně ale bylo jasné, co se odehrává přímo uvnitř neuronů, na které léky cílí.

„O tom, co přesně se děje uvnitř neuronů, na které tyto léky působí, víme stále mnohem méně. Když se do těchto mechanismů ponoříme hlouběji, začínáme konečně získávat odpovědi,“ uvedl Andrew Lutas z Národního institutu diabetu, zažívacích a ledvinných onemocnění (NIDDK), který byl jedním z hlavních autorů studie.

Výzkumný tým sledoval pomocí fluorescenčního zobrazování reakce živé mozkové tkáně myší na semaglutid. Vědci postupně blokovali nebo odstraňovali konkrétní signální molekuly uvnitř neuronů, aby zjistili, které buněčné procesy hrají při hubnutí největší roli.

A co na to neurony?

Ukázalo se, že klíčovou úlohu má látka nazývaná cyklický adenosinmonofosfát neboli cAMP v oblasti mozku známé jako area postrema, která souvisí s regulací chuti k jídlu. Reakce jednotlivých neuronů ale nebyla stejná.

„Nebyl to efekt typu všechno, nebo nic. Viděli jsme, že reakce cAMP se mezi jednotlivými buňkami pohybovala na určité škále,“ vysvětlil další z autorů studie Michael Krashes z NIDDK.

Právě rozdílné reakce neuronů by podle vědců mohly vysvětlovat, proč někteří lidé na léčbu reagují výrazněji než jiní. Zatímco některé neurony si zvýšenou hladinu cAMP udržovaly dlouhodobě, jiné reagovaly jen krátce. Autoři studie předpokládají, že některé buňky postupně omezují svou citlivost tím, že receptory GLP-1 „stáhnou“ dovnitř buňky nebo je rozloží.

Vědci zároveň zkoumali, zda je možné účinek těchto signálů prodloužit. Pomocí látky roflumilast, která blokuje enzym PDE4 zodpovědný za rozklad cAMP, dokázali zvýšit počet neuronů s dlouhodobější reakcí na semaglutid.

Objev podle autorů otevírá možnost, že by budoucí generace GLP-1 léků mohly fungovat delší dobu a pacienti by je nemuseli užívat tak často. Teoreticky by podobná úprava buněčných signálů mohla pomoci i lidem, kteří při hubnutí narazili na dlouhodobou stagnaci. Sami vědci ale upozorňují, že jde zatím o raný výzkum a potvrzení těchto možností bude vyžadovat další studie.

Současná práce měla i své limity. Výzkumníci dokázali sledovat signální procesy uvnitř neuronů jen několik hodin. V budoucnu proto chtějí využít nové technologie, které umožní pozorovat vliv GLP-1 léků na mozkové buňky po dobu dní nebo týdnů.