Ne každé zvíře potřebuje zachránit. Lidé na internetu nás mívají za lotry, říká hajný z Makova

Lidé mu nosili stále další zraněná zvířata, a tak Libor Šejna založil v Makově záchrannou stanici.

Nejvíc ho vždycky fascinovali ptáci, hlavně dravci a sovy.

„Bydleli jsme v paneláku a už tam jsem měl malé poštolky, jestřába a všechno možné,“ vzpomíná.

Později začal pracovat jako hajný a na začátku devadesátých let se přestěhoval na hájovnu.

„Lidé věděli, že mám rád dravce, tak když se někde nějací našli, tak si říkali, to je ten blázen, který se o ně stará, a nosili nám je,“ směje se.

Lidé mu nosili stále další zraněná zvířata, a tak Libor Šejna založil v Makově záchrannou stanici. |

Foto: Tereza Šolcová

Už jako dítě choval Libor Šejna v paneláku poštolky a jestřába, později se mu coby hajnému po hájovně procházela srnčata i vydry. Lidé mu nosili stále další zraněná zvířata, a tak v Makově nedaleko Písku založil záchrannou stanici. O handicapovaná a poraněná zvířata se nepřetržitě stará už 35 let – 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. „Lidi, kteří tu pracují, musí být trochu magoři,“ říká s nadsázkou.

Do záchranné stanice živočichů Makov na Písecku se přijíždí typickou jihočeskou krajinou – kolem se rozprostírají louky, lesy a rybník Makov, který dal stanici její jméno. Po okolních loukách se prochází čáp Josef, další shlíží dolů z hnízda. Už po deváté ráno je v Makově živo: hajný Libor Šejna s kolegyní ošetřovatelkou Kristýnou Nohejlovou právě ošetřují drobného ptáka rehka.

„Přilepil se na lepovou pásku na stromě,“ vysvětluje Šejna. Záhy ale přichází další pacient – žena přináší v přepravce na kočky krahujce, který narazil do okna. Takové případy jsou tady každodenní realitou.

„Nejvíc zvířat tu tvoří ptáci,“ přibližuje Šejna. Na stanici ošetřovatelům ročně projde rukama přibližně tisíc zvířat. Některá z nich se podaří vrátit zpátky do přírody, přibližně sto padesát jich ale v Makově našlo trvalý domov: například ochočený krkavec z lidské domácnosti či muflonka se zraněnou nohou.

Poštolky a jestřáb v paneláku

Záchranná stanice Makov pomáhá zvířatům v nouzi už více než pětatřicet let a její vznik je úzce spojený s Liborem Šejnou a jeho láskou ke zvířatům, která ho provází už od dětství. Hajného z Makova vždy fascinovali ptáci, hlavně dravci a sovy. „Bydleli jsme v paneláku a už tam jsem měl malé poštolky, jestřába a všechno možné,“ vzpomíná.

Později začal pracovat jako hajný a na začátku devadesátých let se přestěhoval na hájovnu. „Lidé věděli, že mám rád dravce, a tak když se někde nějací našli, řekli si: ‚To je ten blázen, který se o ně stará‘, a nosili nám je,“ směje se. Postupně ho s kamarádem napadlo, že v Česku chybí místo, které by fungovalo jako nemocnice pro volně žijící zvířata. A tak vznikl základ dnešní stanice.

Začátky přitom byly velmi skromné. „Sehnali jsme pár dřevěných stánků, které kdysi sloužily jako občerstvení. Z nich jsme na zahradě postavili asi pět voliér.“ Zvířata však tehdy končila i u Šejnů doma. Chovali doma vydry, malé sovy, srnčata i ježky. „Prostě všechno možné, protože to nebylo kde mít,“ shrnuje hajný.

Postupně ho s kamarádem napadlo, že v Česku chybí místo, které by fungovalo jako nemocnice pro volně žijící zvířata. A tak vznikl základ dnešní stanice.

„Sehnali jsme pár dřevěných stánků, které kdysi sloužily jako občerstvení. Z nich jsme postavili asi pět voliér na zahradě.“

Zobrazit
32 fotografií

Na pokraji sil

Po letech nepřetržité práce přišla krize. Kolem roku 2010 byli Libor i jeho manželka vyčerpaní a uvažovali, že stanici zavřou. Všechno totiž dělali ve volném čase po práci: sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce. „Už to nešlo zvládat,“ vzpomíná. Nakonec padlo zásadní rozhodnutí.

„Říkali jsme si, že když to zavřeme, stejně nám lidé budou ještě dalších pět let ta zvířata nosit. Protože tady pořád bude ten bláznivý hajný, který se stará o vydry.“ Přihlásili se proto o nově vznikající dotační podporu. Po několika náročných letech stavby a byrokracie tak stanice získala svou současnou podobu.

Práce se ale nezměnila: zůstává stejně intenzivní jako dřív. Ohromnou oporou je mu rodina. „Mám skvělou manželku, která učí biologii v místní malotřídce a vede přírodovědný kroužek. Má ke stanici úplně stejný vztah jako já. Bez toho by to prostě nešlo.“

„Zachraňovat všechny je nesmysl“

Samotná stanice je rozdělena na dvě části. V zadní části stanice se léčí zraněná zvířata a připravují se na návrat do přírody, přední část je otevřená návštěvníkům. Mohou si tu prohlédnout například orla, vydru, výra a další zvířata, která už není možné vypustit zpátky. Ročně stanici navštíví více než třináct tisíc lidí. Velkou část návštěvníků tvoří i školy s různě starými žáky.

Právě v osvětě a vzdělávání vidí Libor Šejna jeden z největších smyslů své práce. „Když přijmeme asi tisíc zvířat ročně, pro ta konkrétní zvířata, která zachráníme, je to skvělé. Ale mnohem důležitější je, aby lidé věděli, co zachraňovat, a co naopak nechat být,“ vysvětluje. „Lidé jsou dnes úplně utržení od reality přírody a chtějí zachraňovat za každou cenu všechno. To je nesmysl,“ dodává.

Člověk by podle něj měl s přírodou žít, pozorovat ji z odstupu a zasahovat jen tehdy, když je to opravdu nutné. „Už několikrát mě potěšilo, když mi někdo volal – třeba maminka, že našli u silnice zajíčka a chtějí ho přivézt. A dcera jí prý říká: ‚Ne, já byla na Makově a tam říkali, že se nikam vozit nemá, že ho stačí jen poponést do příkopu u cesty.‘ A já říkám: ‚Vidíte, dcera to ví líp než vy,‘“ usmívá se.

Podle Šejny lidé často zasahují tam, kde by příroda fungovala sama. Ochranáři se tak setkávají například se situacemi, kdy lidé vyženou lišku od srnčete a přinesou ho na stanici. „Srnče pak stejně uhyne. Nebo třeba lidé vytrhnou krahujci ulovenou hrdličku, protože ji chtějí zachránit. Jenže dravec musí ulovit jinou a ta, kterou přinesou, stejně pravděpodobně také uhyne,“ popisuje.

Podobné příběhy proto zveřejňuje na sociálních sítích. Profil, kde si říká Hajný z Makova, sleduje přes sedmdesát tisíc lidí. Snaží se tam ukazovat nejen šťastné konce, ale především vzdělávat. „Pak tam máme sedmdesát komentářů, že jsme lotři, když chceme nechat krásného zajíčka zemřít v přírodě. Ale i tyhle věci je potřeba ukazovat.“

Jarní „záchrana“, která často škodí

Na stanici je rušno zejména na jaře: lidé totiž začnou nacházet ptačí mláďata. „U ptáků je to tak, že první let z hnízda z devadesáti devíti procent neskončí nahoře na stromě, ale na zemi. Mláďata tam den dva pobíhají a rodiče je učí létat,“ vysvětluje Šejna. „V přírodě je normální, že z deseti mláďat přežijí jedno nebo dvě. Kdyby přežila všechna, nebylo by tu deset milionů kosů, ale sto milionů.“

Velmi časté jsou také případy mláďat zajíců, která lidé najdou schoulená v trávě či na dětských pískovištích. I tady ale většinou není potřeba zasahovat. „Zajíčci se rodí na zemi, bez hnízda, často na úplně šílených místech. Lidé si myslí, že jsou opuštění, ale zaječice k nim chodí jen dvakrát denně, hlavně v noci,“ říká Šejna.

Když už je lidé najdou opravdu na cestě, stačí je přesunout pár metrů do trávy – ideálně přes listí nebo trávu, ne jen holýma rukama. „Vozit je do záchranných stanic je nesmysl. Ti zajíci tam žijí, dospělí se tam museli narodit a přežít. Nemůžeme zachraňovat každé mládě, které potkáme.“

Naopak veverky si staví hnízda z listí vysoko na stromech. Často se ale stane, že přiletí sojka nebo straka, snaží se je ulovit a mláďata při tom z hnízda vypadnou. „U spadlých veverčích mláďat ve velké většině případů platí, že pokud se o ně člověk nepostará, velmi rychle uhynou,“ říká.

Největším predátorem je člověk

Zatímco příroda má podle Šejny vlastní řád, v posledních desetiletích se do něj stále častěji propisují umělé bariéry vytvořené člověkem. Silnice, skleněné fasády budov či elektrická vedení se v krajině stávají neviditelnými pastmi, které každoročně připraví o život ohromné množství volně žijících živočichů. „Typickým příkladem jsou skleněné plochy budov, do kterých ptáci narážejí, často i přes nalepené siluety dravců.“

Další ohromnou hrozbou jsou sloupy elektrického vedení neboli „sloupy smrti“, jak jim Šejna přezdívá. „U velkých ptáků může každé jejich sednutí znamenat smrt. Nemají jinou volbu.“ Pokud se pták s velkým rozpětím křídel dotkne dvou vodičů zároveň, zasáhne ho elektrický výboj. Většinou to končí ztrátou nohy nebo křídla, což pro ptáka znamená konec.

Odchovance sledovali až do Súdánu

Přesto se v Makově vedle smutných osudů odehrávají i příběhy se šťastným koncem. A není jich málo. „Vylíhlo se nám tu a následně odletělo do přírody více než šedesát mláďat čápů. Mnohé z nich jsme vybavili vysílačkami, takže známe jejich příběhy.“

Jedním z nejznámějších příběhů, které se se záchrannou stanicí Makov pojí, je osud čapího hnízda v Rychnově. Samec samici opustil krátce poté, co snesla vejce, a už tehdy bylo zřejmé, že situace se může vyvinout velmi špatně. „Vypadalo to, že to nedopadne. Když zůstane jeden čáp, musí létat za potravou a vejce mezitím prochladnou,“ vysvětluje Libor Šejna.

Nakonec ale zasáhla nečekaná shoda okolností. V Makově měli právě čapí pár, který seděl na neoplozených vejcích. Rozhodli se proto jim mláďata podstrčit. „Už takhle je to velké dilema, jestli do toho vstupovat. Pro přírodu jsme dobře neudělali: kdybychom to nechali na ní, tak by mláďata uhynula,“ přiznává Šejna. Celý příběh sledovaly tisíce lidí prostřednictvím webové kamery. „Řekli jsme si, že vysvětlíme lidem, že v tomto konkrétním případě jsme pro přírodu neudělali dobře, ale zachránili jsme tři čápy.“

Z trojice čápů, kteří dostali vysílačky a odlétli do volné přírody, se každý vydal jinou cestou. Jeden se poranil o elektrické vedení, druhý na následky poranění od elektrického vedení uhynul. Třetí však doletěl až do Súdánu, kde přezimoval, a nyní se vrací přes Izrael zpět. „Pro nás je to neuvěřitelná zpráva. Aspoň jeden tam doletěl a přežil,“ popisuje Šejna.

Kromě monitoringu ptáků také v Makově provozují živé online vysílání: třeba z kamery přímo z ptačího krmítka. Ošetřovatelky tam každé ráno v osm hodin chodí pozdravit děti ze škol a školek, které přenos pravidelně sledují. „A paní učitelky nám pak posílají videa, jak děti mávají zpátky. Má to krásnou odezvu třeba i z nemocnic, z dětských onkologických oddělení, kde naše kamera běží,“ popisuje Šejna.

Ke krmítku ale nepřilétají jen ptáci – v zimě se tu objevují čápi, někdy jeřáb popelavý, srnky nebo divoké veverky. Největší „kazisvěti“ jsou podle ošetřovatelů divoké kachny. „Já to tam celé připravím, aby to bylo hezké, a pak přijdou kachny a všechno zlikvidují,“ popisuje Nohejlová.

Právě online přenos má i svou odvrácenou stranu. Diváci pak často do stanice volají: třeba kvůli převrženému kyblíku nebo zmiňovaným kachnám. „Už jsme je ale odnaučili, aby nám hlásili každý kachní nálet,“ dodává se smíchem hajný.

Loučení bývá náročné

Některá zvířata stráví v záchranné stanici jen pár dní, jiná týdny nebo měsíce. Za tu dobu si k nim ošetřovatelé přirozeně vytvoří vztah, a o to těžší pak loučení bývá. Podobně to vnímá i Kristýna Nohejlová. Jak sama říká, radost z vypuštěného zvířete dokáže vyvážit i celou řadu neúspěchů. „Vynahrazuje mi to pocit zmaru z nepovedených případů. Jedno zvíře, které vypustíme, mi vynahradí deset těch, která lidé přivezou ve špatném stavu,“ popisuje.

„Tím, že jsme záchranná stanice pro zvířata v nouzi, jsou to často jedinci ve velmi špatném stavu, a nemalé procento z nich uhyne,“ dodává Šejna. Když se ale každý jeden takový příběh podaří dovést ke šťastnému konci a zvíře vrátit zpátky do přírody, znovu mu to připomene, proč má jeho práce smysl.

„Při vypouštění zvířat do přírody často myslím na to, že jsem asi poslední, kdo se toho zvířete dotýká. Když vypouštíme čápy, říkám jim: ‚Když budeš mít štěstí, můžeš tady žít třeba dvacet let a už tě nikdo z lidí nebude otravovat. Už na nás budeš koukat jen shora,‘“ uzavírá Libor Šejna.