Připomeňme stručně celý případ: Ve fotografické komunitě se dílčí pochybnosti, týkající se inspirace díla Martina Stranky, hromadily už delší dobu. Na veřejnost ale vyvřely až v době Strankovy výstavy v galerii Mánes. Rozbuškou, která uvolnila přetlak, byl facebookový příspěvek Adama Bartase.
A je to pro kauzu podstatné: Adama Bartase těžko může někdo podezírat z toho, že by Stranku takzvaně "trollil" a záviděl mu úspěch. Je to uznávaný reklamní fotograf a retušér, má za sebou mezinárodní ocenění a vyučuje postprodukci a retuš na Univerzitě Tomáš Bati ve Zlíně.
Bartas poukázal třeba na to, že se některé Strankovy práce výrazně podobají dílům špičkových fotografů Gregoryho Crewdsona a Erwina Olafa. To je vcelku nezpochybnitelné, stačí se podívat na příklady, kterými to Bartas dokládá. Velmi blízkou podobnost si můžete ověřit přímo v jednom z Bartasových postů a zároveň si projít diskusi, kterou to vyvolalo:
Martin Stranka se hájil tím, že jde o poctu jeho vzorům a že v případě nejméně jednoho snímku o této inspiraci mluvil v rozhovoru ještě před vypuknutím celé kauzy. (Jeho argumenty si můžete přečíst na jeho blogu). Jenže nejde jen o jeden snímek.
Vzhledem k tomu, že tvorba Martina Stranky bývá označována za uměleckou fotografii, je dobře, že odstartovala diskuse o míře citací jiných autorů v jeho díle. Je také dobře, že už ji okomentovali i kritici umění, kteří se dříve Strankovu dílu spíše vyhýbali s odkazem na to, že nespadá do jejich působnosti.
Kurátoři, kteří se vyjádřili například v precizně zpracovaném článku České televize, příliš pozitivní nebyli. Martin Stranka však může časem přijít s vyjádřením expertů, kteří budou naopak hovořit v jeho prospěch.
Od fotografického popu a influencerství k umění
Vraťme se k faktu, že se skutečná umělecká kritika o Martina Stranku dlouho příliš nezajímala (až na některé výjimky). Je to pochopitelné, on totiž z jejího pohledu hrál na jiném hřišti.
Dá se říci, že byl především představitelem proudu, který by se podle mého názoru dal nazvat třeba jako fotografický pop. Tedy jakási obdoba pop-music, ovšem ve fotografickém světě. Mladší lidé než já by možná řekli, že je něco jako velmi populární fotografický influencer, který dokonale prosazuje svoji vlastní značku.
"Fotopop" - pro zjednodušení tomu tak říkejme - začal masivně sílit s nástupem sociálních sítí, influencerů a zvláště Instagramu. Momentálně je to obrovský celosvětový fenomén, zatím vcelku málo zmapovaný a v Česku má několik globálně sledovaných celebrit.
Vývoj tohoto segmentu sleduji podrobně už více než deset let a řada jeho špičkových představitelů z různých zemí se dokázala dobře uplatnit v komerční fotografii - jsou z nich módní fotografové, lidé, kteří se živí workshopy a prodejem tisků, někteří uspěli v reklamě i ve velkých soutěžích. Mají pro tuto sféru jednu ohromnou výhodu - velice dobře vědí, co se líbí jejich cílové skupině.
Kořeny tohoto proudu leží v tom, že díky masivnímu rozšíření fotomobilů dnes fotografuje skoro každý, a to rodí nové hvězdy - obdivované za to, že umí tvořit obrázky mnohem hezčí než spousta ostatních.
Zrodily se nové celebrity - fotografičtí hitmakeři
Znovu použijme analogii s pop-music. Zrodili se "hitmakeři" s mnoha fanoušky, kteří produkují líbivé fotografické refrény. Tady je potřeba hledat i příčinu, proč mnoha fanouškům nejen nevadí podobnost fotografií Martina Stranky s díly jiných, která teď vyšla najevo, ale ani to nepovažují za nijak důležité. Je to typické pro masivní vlnu populární fotografie, která vzešla ze sociálních sítí nebo se (ať už vědomě, nebo nevědomě) odvozuje z mechanismů jejich fungování a z estetiky, která je na nich oblíbená.
Na Instagramu obvykle nikdo neřeší, že jedna lajky prověřená scéna či záběr se v různých verzích opakuje tisíckrát po sobě, vždy se zaručeným úspěchem. Oceňovaným vítězem je ten, který to umí vyfotit nejpěkněji.
To jsou samozřejmě principy výrazně jiné než v umělecké fotografii, kde se hodnotí především umělecká kvalita, síla výpovědi a originalita. Když se o těchto nových fotografických celebritách mluví v médiích, tak většinou ve společenských rubrikách nebo v nejrůznějších magazínech. Tedy tam, kde jsou informace o celebritách vcelku obvyklé. Případně, pokud cena jejich děl roste zároveň s popularitou, mohou se logicky dostat i do hledáčku investorů.
Jen málo představitelů toho proudu však dokáže překročit hranici a etablovat se jako uznávaní umělci. Už jenom kvůli velkému riziku, že přijdou o masy fanoušků, kteří by jim mohli přestat rozumět, a tím také o zakázky od firem, které z jejich popularity těží.
Je na tom, co pro zjednodušení označuji jako "fotopop", něco špatného? Ne zas tolik, pokud se bere takový, jaký je. Tedy jako zábava. Lidé ho milují, baví je, rozumí mu a dokáže rodit celebrity. Ty, stejně jako hvězdy pop-music nebo dnes tolik obdivovaní influenceři, umí perfektně pracovat s marketingem a vydělávat slušné peníze.
Jen pro dokreslení, jedna z amerických hvězd fotografické sítě 500px si po prudkém růstu popularity (a příjmů) koupila ferrari a s gustem to oznámila těm, kdo její fotky označovali za kýč. Protože peníze jsou měřítkem úspěchu (alespoň podle některých).
Horší už je, že mnoho mladých začínajících fotografů, kteří na této instagramové vlně vyrostli, si ani neuvědomuje, že originalita je ve skutečné umělecké fotografii něco zásadně důležitého (nemyslím tím Martina Stranku, ale spíš opravdu začínající autory).
Bolestné období zlomu
Potíž může nastat přesně v té době, kdy se oceňovaný a oslavovaný influencer nebo představitel fotografického popu začne dostávat na pole umělecké fotografie (ať už díky svým schopnostem, nebo díky síle svého marketingu). Musí pak počítat s tím, že ho začnou hodnotit podle jiných kritérií: líbivá a technicky kvalitní fotka už nebude stačit.
Začnou pátrat po tom, jestli je dotyčný spíš tím typem, jako byli v pop-music Beatles, a může se časem řadit vedle velikánů klasické hudby, představovaných třeba Mozartem. Nebo jestli je více podoben kýčovité rodinné kapele Kelly Family (snad je ještě někdo pamatuje), která byla docela úspěšná, měla spousty fanoušků, a pak se na ni po právu zapomnělo, přestože také uměla dobře vydělávat.
Martina Stranku aféra zasáhla v těžké chvíli. Po sérii obrazových hitů z cyklu Našel jsem ticho se rozhodl vložit do své práce něco hlubšího ze svého nitra, zvláště pak prožitky ze složitého období, kdy člověk hledá svoji identitu a orientaci. Říká to tak a není důvod mu nevěřit. Vykročil směrem, který by u umělce dával smysl. Neměl však zároveň být více sám sebou a nekopírovat tolik své vzory?
Navíc postupně překročil hranici, za kterou už neplatí zákonitosti popu. Přispěla k tomu i výstava v galerii Mánes, která v minulosti bývala spojována se špičkovým uměním. Dostal se do situace, kterou si přál a na kterou měl do značné míry zaměřený svůj marketing - začal být skutečně hodnocen jako umělec, ne jako výborný influencer, který vybudoval silnou značku s oblíbeným produktem.
Že je celebrita, je jasné. Ale bude časem hodnocen spíše jako Beatles, nebo jako Kelly Family? O to se teď právě hraje - a začátek partie pro Martina Stranku zatím nevypadá úplně dobře.
Kdo to rozhodne?
Přestože je očividné, že některé jeho fotografie jsou velmi podobné dílům jiných autorů, nikdo teď patrně nevyřkne zcela nezpochybnitelný ortel: Stranka je plagiátor a tvůrce kýče, nebo Stranka není plagiátor, je umělec. Ve složitém světě současného umění existuje spousta naprosto různých pohledů na inspiraci, citace, odkazy a kopírování práce jiných. Jak to je, spolehlivě ukáže čas.
Pokud Martina Stranku nehodnotíme jako oblíbeného influencera, ale jako uměleckého fotografa, i já se přikláním k těm, kterým se odhalená míra kopií v jeho práci nezdá, nebo alespoň není dostatečně dobře vysvětlená.
Dobrou zprávou pro Martina Stranku je, že s každou další novou fotografií může vyvracet pochybnosti, které o něm teď vyvstaly. Ovšem každá další jeho fotografie také může všechno ještě zhoršit.
