reklama
 
 

Život po rakovině. Tvrdý návrat do každodenní reality

15. 6. 2014 11:00
Člověk po onkologické léčbě naráží na neochotu zaměstnavatelů a na jejich strach.

Praha - Člověk, který prodělá a přemůže těžkou nemoc, ztratí kvůli náročné a dlouhé léčbě pracovní pozici, popř. nemá na dosavadní práci dostatek sil. Radost z překonání život ohrožující nemoci vystřídá pocit nejistoty a strach o budoucnost.

Čeští zaměstnavatelé navíc nebývají příliš nakloněni zkráceným pracovním úvazkům, pružné pracovní době či zaměstnávání lidí s pracovním omezením.

Život s rakovinou poznala i Pavla Tichá. Poté, co prodělala svou první onkologickou léčbu, rozhodla se tuto životní zkušenost zužitkovat založením občanského sdružení Amelie na konci roku 2006. S rakovinou bojuje už deset let, osm let pak pomáhá dalším pacientkám a pacientům s návratem do plnohodnotného života.

Jak žít po nemoci dobrý a naplňující život?

"Rakovina je během na dlouhou trať, který zkouší nemocné i jejich blízké z trpělivosti a odolnosti. Pro mnoho lidí včetně naší zakladatelky ale bývá toto onemocnění i silným impulzem, jak něco ve svém životě změnit, zlepšit, napravit. A mnozí z nich o tom, že onemocněli, mluví v dobrém," říká metodička Michaela Čadková Svejkovská.

Jenže návrat po léčbě do běžného života bývá složitý. Dnešní společnost silně zdůrazňuje nutnost vysokého výkonu, neustálého zvyšování produktivity, klade důraz na úspěch, soutěživost. Pracovní trh vysílá jednoznačné signály, že stojí hlavně o mladé, silné a progresivní jedince.

Lidé oslabení onkologickým onemocnění nemocí a jeho dlouhou a náročnou léčbou se vracejí do prostředí, které je stresující. Procházejí tudíž odbornou psychosociální pomocí a posléze pracovněprávním a sociálním poradenstvím.

Češi si vzali "mustr"v Dánsku a v jeho organizaci Head House, která  pomáhá začlenit se do pracovního procesu lidem po poranění mozku.

"Absolvovala jsem s kolegyní v této organizaci stáž a poté jsme obdobný projekt zpracovali pro občanské sdružení pro lidi po poranění mozku, kde jsem tehdy pracovala. A když jsem se pak později seznámila s lidmi pomáhajícími pacientům po léčbě rakoviny, napadlo mě, že by to mohlo fungovat i v této oblasti," líčí začátky tohoto projektu Tereza Žílová.

Většina vyléčených by svou práci zvládla

Program Návrat do zaměstnání po onkologické nemoci má za cíl posílit u účastníků sebevědomí a kompetence uchazečů o zaměstnání. Účastníci procházejí mimo jiné simulovanými výběrovým řízením.

Možnosti a potřeby lidí po léčbě rakoviny se různí. Jedna skupina lidí se chce vrátit ke své profesi, i když pokud možno za trochu jiných podmínek – zejména si přejí zkrácenou pracovní dobu. Lidé z druhé skupiny naopak už své původní zaměstnání nepovažují za slučitelné se svým současným zdravotním stavem a hledají jinou práci.

"A pak je vlastně ještě třetí skupina lidí, u nichž nemoc zmobilizuje síly a dá silný tvůrčí impuls, a ti vytvoří nějaký svůj projekt, otevřou si živnost, odhodlají se k něčemu, co opravdu chtějí dělat. Často změní profesní dráhu a začnou se věnovat lidem, poskytují služby, které pomáhají žít zdravější život, ať už v souvislosti s výživou, nebo třeba relaxací. V některých případech zakládají neziskové organizace na pomoc lidem s podobným osudem, tak jako to udělala Pavla Tichá," doplňuje Tereza Žílová.

Invalidní důchod je nízký, ale jistější než hledání částečného úvazku

Zdravotní stav lidí po léčbě rakoviny je různý. Většina jich má invalidní důchod prvního, druhého nebo třetího, tedy nejtěžšího stupně. S návratem do zaměstnání posudkový lékař může rozhodnout, že míra poklesu výdělečné schopnosti již není tak vysoká a snížit stupeň invalidity nebo i důchod zcela odebrat. Zkoumá samozřejmě zdravotní stav člověka, ale chuť vrátit se do zaměstnání může být jedním z faktorů, které hodnocení zohledňuje. To ale některé lidi může v hledání práce brzdit.

"Chtěli by pracovat, ale nejsou zcela fit a mají strach, že přijdou o určitou finanční jistotu výměnou za velkou nejistotu pracovního trhu. Zároveň ale jsou invalidní důchody nízké a většinou člověku na živobytí nestačí," vysvětluje Šárka Slavíková, sociální pracovnice projektu.

Někteří posudkoví lékaři situaci lidí, kteří se vracejí po rakovině do práce, nevnímají dostatečně citlivě se řídí se výhradně úředními postupy, aniž by přemýšleli o konkrétní životní situaci člověka, kterého mají před sebou.

S čím pomáhá Amelie

- psychoterapeutická podpora: posilování sebevědomí a víry v to, že to mohou dokázat

- podpora kompetencí: jak se chovat při hledání práce strategicky a profesionálně, jak zapůsobit (často to neumí ani běžní lidé, ale potřebují to o něco méně, nemají handcicap dlouhé nemoci)

- informační podpora: pracovněprávní problematika, kontakt s úřady

- možnost si vše vyzkoušet v simulovaných situacích (v personálních agenturách), dostat zpětnou vazbu

- kontakty na zaměstnavatele: běžný člověk si buduje sociální sítě, které mu pomáhají, o ty často člověk po rakovině přichází

-  práce se skupinovou dynamikou: zvýšení kooperace, zvýšení sebevědomí, otevření se, nová přátelství a kontakty

"Je otázka, jaký je dobrý postup, pokud stát chce optimalizovat výdaje: kolik se dá ušetřit na invalidních důchodech a kolik se naopak dá získat aktivní podporou lidí, aby si našli práci a nebáli se jí hledat," nastiňuje problém Tereza Žílová.

Někdo tedy může návrat do práce odkládat a přitom postupně ztrácet pracovní návyky a často i poslední zbytky sebevědomí, až je pak tento návrat skoro nemožný. Někdo ho zase naopak uspěchá.

"Znám případy, kdy posudkový lékař snížil stupeň invalidity člověku, který začal pracovat jako OSVČ, na jeden den v týdnu. Je otázka, jestli by nebylo rozumnější s tím počkat třeba rok, až bude pracovat delší dobu, bude si schopný na sebe vydělat a smaže handicap, který dlouhou nemocí vznikl,“ říká Šárka Slavíková, sociální pracovnice projektu.

Zdravotní omezení malá, předsudky stále velké

Zdravotní omezení lidí po onkologické léčbě jsou různá. "Někdy v podstatě žádná, někdy větší únava, otékání nebo snížená hybnost paže, třeba po odoperování uzlin v podpaží po rakovině prsu. V tom případě může být problém psát dlouhé hodiny na počítači," vysvětluje Šárka Slavíková.

V zásadě se dá říct, že omezení nejsou většinou taková, aby bránila lidem vrátit se k jejich profesi, tedy pokud se nejedná o manuálně pracujícího člověka.

Potíž je však v pracovním režimu. Třeba zmíněný nedostatek míst se zkrácenou pracovní dobou. Česko je v EU podle statistik Eurostatu v nabídce částečných úvazků na třetím místě od konce. Zatím není společensky samozřejmé, že takové místo pro člověka po nemoci, který se chce vrátit do práce, vznikne, třeba u bývalého zaměstnavatele.

Zkušenosti účastníků programu Amelie potvrzují i to, že zaměstnavatelé nejsou moc ochotni řešit u přijímacích řízení nestandardní případy.

"Jako by u přijímacích řízení nebyl čas ani kapacita řešit cokoli navíc, co vypadává z očekávaného rámce. Jako kdyby zdravotní postižení byla příliš velká komplikace a ohledy na někoho by mohly mít na firmu či organizaci příliš negativní dopad, takže si je zaměstnavatel nemůže dovolit. Samozřejmě to neplatí všeobecně, ale takové rysy v české společnosti jsou," konstatuje Denisa Niederlová, koordinátorka zaměstnávání v týmu Amelie.

Nemoc pomine, diskriminace ne

Tato praxe vede k tomu, že mnoho uchazečů o práci své zdravotní omezení raději tají, alespoň tedy v první fázi náboru. Pokud jsou ale vybráni, při přijímacím procesu se invalidní důchod zapřít nedá.

"Uchazeč není povinen o svém zdravotním stavu informovat, pokud existuje oprávněná domněnka, že ho to může poškodit a pokud si je jistý, že práci zvládne a zaměstnavatele nijak neobelhává. Ideální situace by samozřejmě byla, aby to lidé tajit nemuseli, protože i to je pro ně velká zátěž," říká Denisa Niederlová.

Mají-li zaměstnavatelé více než 25 zaměstnanců, musí ze zákona zaměstnávat čtyři procenta lidí se zdravotním postižením a občas je tedy shánějí. Ovšem většinou nikoli ve standardním výběrovém řízení. 

V zaměstnavatelích stále panuje obava z přijmutí člověka, jenž zcela nezapadá do stereotypní představy ideálního pracovníka. U lidí po léčbě rakoviny se obávají větší nemocnosti, častých kontrol u lékaře nebo i toho, jak člověk po nemoci zapadne do týmu zdravých kolegů. Vzácněji může ale člověk narazit i na pravý opak.

Pracovnice projektu vyprávějí, jak jeden jejich klient našel po dlouhé době hledání práci v bance, přesně takovou, jakou chtěl. "Snažili jsme se zjistit, proč to zrovna tady vyšlo. Rozdíl byl v tom, že ho přijímal Němec. Postižení ho nijak nevyvedlo z míry a vlastně ani moc nezajímalo, zaměřoval se na kompetence a oceňoval entuziasmus a temperament uchazeče. Domníváme se, že měl víc v krvi to, že na základě prodělané nemoci nemůže lidi diskriminovat. Tak budou muset postupovat i čeští zaměstnavatelé, s tím, jak lidí s chronickými nemocemi a zvláště s rakovinou přibývá," konstatují.

V zajetí stereotypů

Hana Potměšilová, ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, dokládá stereotypní představu o zdravotně postižených konkrétním příkladem. Zná ředitelku malé pobočky jedné banky. Ta má v týmu také dva pětatřicetileté zaměstnance, kteří jsou každý rok měsíc pryč.

"Ten jeden proto, že má revmatickou artritidu a jezdí se léčit do lázní, ten druhý má jako koníčka horolezectví a jezdí do Himalájí. Ten nemocný během svého pobytu má u sebe počítač a v omezeném režimu i pracuje, ač je v pracovní neschopnosti, ten zdravý se v té době práci nevěnuje.  Ale celý tým mu fandí, prožívá s ním jeho dobrodružství a těší se na jeho vyprávění.

Nikomu nevadí, že měsíc musejí dělat jeho práci. Toho nemocného si naopak dobírají a vtipkují o tom, že on se jede flákat, zatímco oni budou pracovat za něj. Je to hodně o tom, jak se vyrovnáváme s nemocemi, vlastními i jiných, jak je dokážeme přijmout," uzavírá.

autor: Zuzana Hronová | 15. 6. 2014 11:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama