"Mám špínu za nehty a zažívám ultimátní pocit svobody." Tramping je o lásce k přírodě

Klára Elšíková Klára Elšíková
29. 6. 2021 6:00
Spaní pod širákem, vaření na ohni, hra na kytaru, toulání se po lese, svoboda a přátelství. To všechno definuje tramping, který se rozhodla poznat i redaktorka Klára Elšíková. Na pět dnů se vydala do České Kanady s Lukášem Kurtinem, který po českých lesích vandruje už pět let.
Foto: Klára Elšíková

Už jako dítě jsem z okna naší chaty šmírovala lidi s bágly, kteří kolem ní procházeli směrem do lesa. Ptala jsem se babičky, kdo to je, a ona mi tehdy řekla, že to jsou trampové, že spí jen tak v lese a že určitě musí hrozně smrdět.

Do lesa jsem začala chodit na výšlapy asi před čtyřmi lety, sama nebo s někým, vždy ale s přespáním v penzionu nebo ve stanu. Na opravdové "čundráctví", s ohněm a spaním pod širákem, jsem si nikdy netroufla, vždy jsem po něm ale tak trochu toužila, zažít opravdovou divočinu.

Když jsem nabídla Lukáši Kurtinovi, aby mi ukázal, o čem tramping je, okamžitě na to kývl. Prý mě vezme do České Kanady, kde byl sám na svém prvním čundru před pěti lety. Když mu volám a ptám se, jestli to nějak naplánujeme, říká, že plánovat nemusíme. Prostě někam dojedeme a uvidíme. 

Foto: Klára Elšíková

V pondělí v pět odpoledne vyjíždíme z Prahy do Jindřichova Hradce. Odtud jedeme autobusem do vesnice Lomy, někde tam bude naše první tábořiště. Ve vlaku i v autobuse vzbuzujeme pobavené a tázavé pohledy, Lukášova usárna je poloviční jak moje krosna, a zatímco on je v typickém trampském zeleném outfitu, já mám sportovní legíny, funkční triko a mikinu na běhání Nike.

Baví mě, jak lidé přemýšlí nad tím, jestli jsme pár a jak nám to klape, když máme každý asi trochu jinou materiální filozofii. "Kam máte namířeno?" ptá se chlápek, který sedí za námi. "Nevíme, někde tady to prochodíme," řekne Lukáš a zní jako král lesa a flegmatismu, já se tiše (a blbě) usmívám jako holka, co si včera koupila krosnu. Z autobusu následně vypadneme za doprovodu písně Petra Muka a Lukáš ukáže, že jdeme doleva. 

Vstupujeme do Kunžackého lesa a hned zažíváme dokonalé tulácké klišé, když naše první kilometry ubíhají po kolejích. "Co když něco pojede? Stresuje mě chodit po kolejích," říkám. "Teď už nic nepojede a nestresuj, k ničemu ti to není," odpovídá Lukáš, přezdívkou Ježíšek, který má kromě usárny a tašky na rameni taky kytaru. Nechápu, jak se někomu může chtít do lesa táhnout kytara. "Ze začátku mi občas vadila, ale pak jsem si na ni zvykl," odpovídá mi a já doufám, že na ni nebude hrát až příliš. 

Foto: Klára Elšíková

"Do lesa jsem začal chodit asi před pěti lety. Moje motivace byly trochu turistické známky, které jsem sbíral. Pak jsem jich ale najednou třeba za jeden čundr nasbíral padesát, což mě vyšlo třeba na tři litry, tak jsem s tím přestal," povídá mi Lukáš na cestě k prvnímu místu noclehu, který máme strávit někde u potoka. Ten je totiž při táboření základ - zdroj vody na jídlo, čaj, umytí obličeje, uhašení ohně. "Ze začátku jsem byl taky tak hloupý, že jsem si ještě nosil stan. Jak ale chodíš čím dál častěji, začneš zjišťovat, co dělat jinak a líp," vzpomíná Lukáš v moment, kdy procházíme kolem bunkru z druhé světové, u kterého si na svém prvním čundru právě před pěti lety dělal fotku ještě se stanem. 

Poté scházíme z kolejí do lesa, prodíráme se mezi stromy, a když přijdeme na menší palouk, Lukáš se mě ptá, jestli je to tady za mě v pohodě. Odpovídám, že nevím, podle čeho se vybírá dobré místo na spaní. "Podle pocitu," reaguje můj průvodce a já si říkám, že si možná budeme rozumět. Na otázky ostatních, jestli se nebojím do lesa s cizím týpkem, jsem totiž ještě před odjezdem odpovídala, že ne. Bála jsem se spíš toho, jak zvládnu vůbec s někým pět dnů v kuse, a navíc na cestě, která nemá žádný konkrétní plán a trasu. 

Foto: Klára Elšíková

Svého lesního průvodce, kterého můj otec po zhlédnutí fotek nazval "lesním manekýnem", jsem potkala před čtyřmi roky na Vyšehradě. Šla jsem se projít, narazila jsem na koncert několika folkařů, začalo pršet a s neznámou partou lidí jsem skončila pod pivním stanem a nakonec v poetickém pajzlu. V té skupině byl taky hudebník Lukáš, se kterým jsme se následně spřátelili na Facebooku. Od té doby - konkrétně čtyři roky - jsme si nic nenapsali, ale pravidelně na mě na Facebooku vypadávaly jeho fotky z vlaku, jak jede s plechovkou Radegastu v lednu na čundr do Krkonoš. Usoudila jsem tak, že by mohl být tím správným vandráckým guru. 

První noc: Les jako trochu jiná ložnice 

Zatímco Lukáš rozdělává oheň, já sbírám dřevo. Baví mě to. Připadám si užitečná a taky trochu jako ve Hře o trůny. Jsem soběstačná, nebojácná a silná Arya Stark. Ten pocit mi vydrží asi tak hodinu a půl. Opečeme špekáčky a já přemýšlím, za kolik nocí už budu spát doma v posteli. Mám před sebou čtyři noci v divočině.

Foto: Klára Elšíková

Začínám se bát spát jen tak pod širákem uprostřed lesa, hozená ve spacáku jako housenka jen tak do prostoru a nechána napospas všemu okolo. "Pamatuju si, jak jsem měl jednou pocit, že kolem mě musí chodit nějaké obrovské zvíře. Přitom si myslím, že to byl jenom malý brouk, ale jak jsem měl nastražené všechny smysly, znělo to jako půlmetrový ježek," popisuje Ježíšek poté, co se u ohně vyděšeně a bleskově ohlédnu za sebe, protože slyším zvuky, jako by za námi - a na nás - někdo šel.

"Bojím se, že na mě v noci stoupne srnka," říkám se smíchem. "To se neboj, všechna zvířata jsou už dávno pryč," uklidňuje mě sedmatřicetiletý Lukáš, který si před třemi roky založil truhlářskou firmu. Předtím vyzkoušel několik zaměstnání, pokládal podlahy nebo pracoval na poště. 

Potok, který teče kolem našeho tábořiště, dělá nepravidelné zvuky a já mám pořád pocit, že se někdo směrem k nám brodí. Určitě někdo, kdo nás chce zabít a zničit jako Ďatlovovu expedici (stále nechci věřit vědeckému vysvětlení). Do ohně ještě přikládáme, prodlužuju moment, kdy si budu muset lehnout do studeného spacáku.

Foto: Klára Elšíková

"Tak já jdu, teď, nebo nikdy," nemělo tohle prohlášení pro mě nikdy silnější význam. Do spacáku si jako správný ignorant všech outdoorových rad o termoregulaci vlezu ve všem oblečení, které na sobě mám. Strach z toho, že mi bude zima, je velký. I proto, že když se dobře nevyspím, je špatně úplně všechno a já nechci svému průvodci říkat: "Můžeme chvíli nemluvit?" hned první den výšlapu.  

Zahrabu se do hlubin spacáku, abych po chvíli vystrčila hlavu ven a koukala na hvězdy. Cítím studený vzduch na tváři a v břiše mám pocit, jako když jsem jezdila na letní tábor. Odcházela jsem od táboráku jen tak do tmy a bylo mi hrozně smutno po rodičích, zároveň mě zahlcovalo jakési blaho z té nekonečnosti nade mnou, byla jsem úplně sama a přitom spojená se vším. Přemýšlím nad tím, jak paradoxní je, že si doma k lepšímu spánku pouštíme zvuky deště, řeky, lesa, a když v něm pak jsme, tak se bojíme. Uvědomění si tohohle paradoxu mi pomůže se uvolnit. Představím si, že je les vlastně taková moje, trochu jiná, ložnice, kde je mi příjemně a s touto představou usnu. Mysl je mocná. 

"Chceš ty vajíčka na živo, nebo na mrtvo?" ptá se Lukáš. "Na živo, ale je mi to jedno," pochopila jsem, že už mám vstát, a snažím se vystrčit hlavu ze spacáku, ve kterém jsem důkladně zakurtovaná. Je půl desáté ráno a v mém ideálním světě - a v nikdy neutuchající ideální představě o mně samotné - jsem vstala v sedm, procházela se o samotě probouzejícím se lesem, meditovala, dala si pár pozdravů slunce a umyla se v potoku. Teď, s nevyčištěnými zuby a ještě v pyžamu (tedy ve všem svém oblečení), sedím na kládě u ohně, neudělala jsem vůbec nic, nemluvím, jen tak čumím do plamenů a říkám si, jak je divné sedět u ohně ráno. 

Slovníček pojmů

  • potlach - trampský sraz; trampové tak nazývají svá setkání v osadách na Sázavě, Berounce a jinde. 
  • usárna - trampský batoh; původně batoh z výzbroje americké armády. 
  • trampové - počátek trampingu v Česku se datuje do roku 1918; během té doby se měnil jeho charakter, obecně by se dali trampové definovat jako lidé, kteří rádi chodí do přírody, touží po svobodě a volnosti. 
  • Hogan - tradiční obydlí Indiánů z kmene Navahů. Jde o kruhovou trámovou konstrukci s vnitřním ohništěm a kouřovým otvorem.
  • Ernest Thompson Seton - ilustrátor, spisovatel a zakladatel woodcrafterského hnutí. Svou tvorbou ovlivnil český skauting.
  • woodcraft - pestrý životní styl, důležitý je pobyt v přírodě, její znalost, táboření, vlastnoruční vyrábění všeho, co je potřebné pro život v divočině, přátelství, kolektiv.

Lukáš na celý týden připravil jídelníček. Cituji z listu papíru, který mi poslal vyfocený před naším čundrem na Messenger: první den na večeři špekáčky. V úterý na snídani míchaná vajíčka s jarní cibulkou a slaninou, na večeři italské těstoviny s rajčatovou omáčkou. Ve středu na snídani do křupava restovaný tuňák/tofu s bulgurem po indicku, na večeři grilovaný hermelín s vařeným bramborem, ve čtvrtek na snídani mexické fazole, na večeři zeleninový salát s bulgurem a v pátek topinka se zbytky. Nákup potravin jsme si rozdělili na půl a tu půlku každý neseme na zádech. Lukáš má navíc koření a sůl s pepřem v malých pytlíčcích. Už po první snídani je mi jasné, že mě už nikdy na výšlapu neuspokojí polívka ze sáčku a že tento týden zažiju tak trochu trampské gastroporno. 

Foto: Klára Elšíková

Den druhý: Čundr je o přírodě, ne o kilometrech  

"Dřív jsem si taky dělal jídla ze sáčku, ale pak jsem se naučil, že se dá v lese i krásně vařit, tak proč do sebe cpát nějaké hnusy," říká mi Lukáš na cestě z Kunžackého lesa směrem k osadě Klášter II, která tvoří část obce Klášter. Své tipy a triky odkoukal mimo jiné od dalších trampů, které na svých cestách potkává. Občas se k nim přidá, na kus cesty, na noc, sám sebe ale definuje spíš jako tuláka a vandráka než jako trampa. Vysvětlení má jednoduché - nechápe, proč by se měl hlásit k nějaké skupině či subkultuře - i když je mu trampská kultura sympatická, prostě "jen" rád chodí do lesa a nechce být nějak zaškatulkován. Přitom mi zároveň vysvětluje, co to jsou potlachy, kdo to byl Standa Zárybnický alias Houla a proč byli trampové za komunismu nepřáteli státu. 

Vcházíme do vesnice Blato a já se Lukáše ptám, kolik dneska ujdeme kilometrů. "Je to asi nějakých patnáct, ale uvidíme, kam dojdeme a co se nám bude chtít," odpovídá. Já se směju a říkám, že je tohle pro mě úplně jiný přístup. Když chodím sama, mám vždy přesně naplánovanou trasu a počet kilometrů - i kvůli tomu, abych věděla, že stíhám dojít do svého ubytování. "A to je právě ono. Spousta lidí si neuvědomuje, že to má být o přírodě, a ne o kilometrech. Pak tím lesem a vesnicemi jen proběhnou a vůbec si to neužijou. Možná za den dáš třicet kilometrů, ale vůbec tu krajinu, kterou procházíš, nepoznáš." 

Foto: Klára Elšíková

A tak se po pouhé hodině chůze rozhodneme poznat vesnici Blato, když zaťukáme na okno ještě zavřené hospody, která je součástí rodinného domu. Paní domácí nám načepuje dvě piva s instrukcí, ať pak dáme sklo "sem na stůl, babička to uklidí". Hospoda se nachází u pohádkového rybníka, na který rozněžněně koukám a velmi intenzivně si uvědomuju, jak bych chtěla takováto úterní odpoledne zažívat v životě častěji.

Bavíme se o tom, proč rádi chodíme a cestujeme sami. "Jednou jsem takhle přišel do hospody a týpek se mě ptá: 'Hej tuláku, kam jdeš?' Tak říkám, že nevím, a on ať si za ním přisednu. Dnes je to jeden z mých nejlepších kamarádů," vystihuje Lukáš velké a důležité specifikum tuláctví - otevřenost a důvěru, která vede k poznávání nových lidí a zažívání spontánních situací. 

Když odložíme pivo na stolek "pro babičku", pokračujeme dál v cestě, abychom se asi zase za hodinu zastavili v další hospodě. Dávám si malinovku a snickersku a cítím vnitřní neklid, protože můj styl je přece jen víc jít než posedávat. Lukáš si dává kafe s chladičem neboli s rumem a já otvírám knížku a čtu si, snažím se uvolnit a neřešit, asi nám nic neuteče.

Pnutí opadává s dalšími kilometry a u Kláštera II mě neuvěřitelně fascinuje, jak vysoko tento rok narostly pampelišky. Odtud vyrážíme do Klášterského lesa, kde bude naše druhé tábořiště. Rozebíráme, co nám pomáhá, když je nám fakt na nic. "Já se třeba každý den za něco pochválím. Došlo mi totiž, že to za mě nikdo jiný neudělá," svěřuje se Lukáš. Já říkám, že mi pomáhá chodit sama po lese. "Jo, chůzí si nejlíp vyčistíš hlavu. Je to podle mě přirozené lidské tempo, kdy mozek funguje, jak má, a nejlépe vnímáme věci okolo. Když projíždíš lesem na kole nebo běžíš, nemá to stejný účinek. Navíc se mi několikrát stalo, že jsem šel na čundr s rýmou a v lese mě úplně přešla," říká Lukáš. 

Foto: Klára Elšíková

Zatímco on staví druhé tábořiště, já si chystám nocleh a jdu pro vodu. K proudu není lehké se dostat, musím najít nejlepší místo a přemýšlet, jak vodu nabrat, abych do něj celá nezahučela. Zažívat tyhle malé pocity schopnosti se o sebe postarat mě baví. A dochází mi, jak je tenhle stav bytí úlevný. Starat se jen o to, kde spát, co jíst, v hlavě není prostor na žádné jiné myšlenky. Když povečeříme, Lukáš hraje na kytaru a já se ho ptám, jestli nechtěl někdy nahrát album. "Jo, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Asi to není moje priorita," vystihuje pro mě svou odpovědí jakousi životní filozofii, kterou začínám v lese cítit čím dál intenzivněji - to, že všechno je vlastně jedno. Do spacáku se už druhou noc nebojím a lezu do něj jen ve spodním prádle. Překvapuje mě, jak rychle jsem se otrkala. Ve dvě ráno sice navlékám další vrstvy, ale aspoň jsem to zkusila. 

Den třetí: Meditace je všude kolem 

"Stačí to takhle?" ptám se, když pokládám čaj na oheň a bojím se ešus jen tak "zarvat" mezi dřevo. "Záleží na tom, jestli ten čaj chceš ještě dnes," odpovídá Lukáš, který má na mě později další poznámku: "Neber to jako buzeraci, ale kdybys položila to nádobí na slunko, tak by už bylo suché," poukazuje lesní manekýn na to, že jsem opravdu nepraktický člověk, který se velmi často učí právě z vlastních chyb. Například to, že bez pokličky do čaje, který se vaří na ohni, nalétá popel nebo že bych se měla s čelovkou na hlavě dívat nejen dopředu, ale taky pod nohy. 

Foto: Klára Elšíková

Zuby si čistím na pařezu a pak se Lukáše ptám, jestli nevadí, když si ještě chvíli posedím na slunci. "Nasávej a nespěchej," odpoví. Sednu si opodál ke stromu, poslouchám šumění stromů, zpěv ptáků, koukám, jak se hýbou větve stromů a dochází mi, jak jednoduchá je meditace v lese. Prázdná hlava a klidná mysl přichází sama od sebe a já si říkám, jak jsem byla hloupá, když jsem chtěla účelně každé ráno meditovat. Meditace a sound healing je všude kolem, stačí si jenom na chvíli sednout. Koukám, jak mi po nohou lozí mravenci. "A divíš se jim, když jim sedíš v obýváku?" komentuje Lukáš, který zatím hraje na kytaru a zpívá: "Budím se ráno s mechem i vřesem, budím se ráno strachem, kde jsem, miliony očí a já jsem lesem," a mně dochází, že les je kámoš, že do něj patřím a jak řekl jeden můj známý: "V životě to není o překročení komfortní zóny, ale o jejím rozšíření."

Z lesa vyrážíme na hrad Landštejn, a zatímco Lukáš zůstává v hospodě Holubník pod hradem (už tam jednou byl), já si to k němu vyšlápnu. "Posílám velký pozdrav z čundru, je to super, ale postel doma je nejlepší," píšu automaticky na pohled babičce a dojde mi, že vlastně lžu. Nechce se mi domů do postele ani do města, kde přírodou - rozuměj parkem plným lidí - procházím tak akorát v šest po práci.

Mám špínu za nehty, barák na zádech, telefon v letovém režimu a zažívám ultimátní pocit svobody, kdy jsem jako malá lítala jen tak na sídlišti s klíči na krku. Nakonec přespíme v Holubníku na zahrádce mezi stoly. Seznámíme se totiž s majiteli hospody Petrem a Hankou, kteří nás celý den obsluhují, vyzkoušíme jejich meruňkovici a taky čurákovici, o které dodnes nevím, z čeho vlastně byla (a možná to už ani nechci vědět).

Foto: Klára Elšíková

Den čtvrtý: Pouť stojí za to, i když je cíl v nedohlednu

"Já jsem asi sobec, ale pro mě je tohle hrozně důležité. Ta svoboda," říká Lukáš při naší cestě z Landštejna přes bizoní farmu do Skalního města, kde bude naše poslední tábořiště. Bavíme se o tom, jak souvisí touha po svobodě s trampingem, tuláctvím, cestováním. Filozofujeme o tom, proč člověk musí lásku ke svobodě vysvětlovat, proč je brán jako nedospělý a možná sobec, který nechce převzít zodpovědnost za druhé. "Prostě je ti v tomhle dobře, tak proč bys dělal něco, v čem ti dobře není," uzavíráme podobně oduševnělým způsobem jako zatím svobodní a bezdětní naši debatu. 

"Kam máte namířeno?" zavolá na nás nějaký chlap v montérkách, když procházíme vesnicí Stálkov. Odpovídáme, že jdeme tábořit do Skalního města. "Pojďte se mnou, já vám ukážu, kde můžete přespat a udělat si oheň," říká chlápek, ze kterého se vyklube sedmašedesátiletý tramp Jiří Bob Kněžíček, který nás vezme k sobě domů. Na zahradě má dvě ohniště, dřevěný domek i indiánské bydlení hogan s otevřeným ohněm, které vlastnoručně postavil a kde také strávíme poslední noc. 

Foto: Klára Elšíková

Bob je velkým fanouškem Ernesta Thompsona Setona a u otevřeného ohně, zatímco do sebe cpu grilovaný hermelín, cituje jeho lesní zákon o lásce a respektu k přírodě. Pak nám vypráví, jak jeho a ostatní trampy z osady kousek od Stálkova vyháněli komunisti, jak se u něj na zahradě jednou sešlo 160 kamarádů a jak se s manželkou vzali, protože by ji jinak její matka nepustila s Bobem na čundr.

"Mám oblíbený citát z filmu o Gándhím - Pouť vždy stojí za to, i když je cíl v nedohlednu. Každé táboření má smysl, nemusíte si dávat velké cíle. Já jsem si například vymyslel, že postupně obespím všech 38 sedmistovek pod širým nebem, které tady v okolí jsou," říká Bob, který jich má 32 a předvádí nám, jak umí rozdělat oheň třením dřev pomocí luku a křesáním pomocí ocílky a pazourku. 

Když si pak čtu ve spacáku u ohně v hoganu, vlastně se nemůžu ani na čtení soustředit. Myslím jen na to, jak mě nikdy nepřestane dojímat na jakékoliv menší i větší cestě právě otevřenost a důvěra lidí, a to, co všechno může člověk zažít a vidět, když on sám je takový. V hlavně mi zní, jak Bob vykládal, že je strašně bohatý tím, jaké lidi kolem sebe má. Přitom on sám nikdy nebyl jen svobodná duše, vychoval čtyři děti, postavil dům, celý život pracoval, teď i v důchodu vede zámečnictví a před několika měsíci se vyléčil z rakoviny prostaty. Ať už to bude znít jakkoliv pateticky, nějak intenzivně tady cítím život. A chci vyrazit ještě dál, zůstat v pohybu, fyzicky cítit, že sílím a rostu. Je hezké, jak se psychologické pojmy po pár dnech v lese stávají reálným prožitkem. 

Foto: Klára Elšíková

Zpátky: Za krásami údolí, za výškami hor

O týden později sedím na patníku na zastávce v centru Prahy a čekám po práci na tramvaj. Zažívám těžkou podovolenkovou kocovinu, je mi totálně na nic, je mi smutno, jako Tarzan si chci rozervat triko a utéct zpátky do divočiny. Sebemrskačsky se začnu dívat na fotky z čundru a narazím na fotku básně, kterou napsal Bobův syn a vydal ji v trampské sbírce básní:

Být malým poutníkem, jdouc tiše krajinou. 
Jít, kam se mi zachce - každý den za jinou…

Za jinou dívkou, či jinou cestou.
Za krajinou bílou - za svou nevěstou!
Za krásami údolí, za výškami hor. 
Za voláním dálek až kams za obzor. 
Za hučením řek a zpěvem ptáků, 
v mysli s nimi létat až do oblaků. 
Toť po čemž prahne poutníkova duše: 
žít svobodně, volně a jednoduše. 

A pak si všimnu, že mi po nohou lozí mravenci. Je mi líp, všechno je totiž jedno.  

 

Právě se děje

Další zprávy