Na vysněný srub čekala téměř celý život. Dnes říká, že by na něm nezměnila vůbec nic

Jsou domy, které vzniknou během několika měsíců. A pak jsou takové, jejichž příběh začíná desítky let předtím, než se do země položí první základ. Srub v Bělkovickém údolí na Olomoucku patří právě mezi ně.

Pro jeho majitelku Sylvu Sulákovou nebyl jen stavebním projektem, ale splněným snem, který se rodil od dětství. Cesta k němu vedla přes nedostatek peněz, hledání vhodného pozemku, složité vyjednávání s bankou i nekonečné úpravy projektu. Dnes, čtrnáct let po dokončení, říká, že by na domě nezměnila jedinou věc.

Související

22 fotografiíProhlédnout si 22 fotografií

Žádná ruina za euro. Matěj si na Sicílii vybral dům, který má duši, a popsal, co to obnáší

„Vždycky jsme si říkali, že bychom chtěli nějakou chatu, ale nebyly peníze. Později jsme začali jezdit na Slovensko a tam jsem objevila sruby. Strašně se mi líbily, ale byly pro nás finančně nedostupné,“ vzpomíná Sylva Suláková. Zlom nastal ve chvíli, kdy jí rodiče nabídli část svého pozemku v Těšíkově. Sen najednou dostal konkrétní podobu a začalo dlouhé hledání cesty, jak jej proměnit ve skutečnost.

Nechtěla horskou chatu

Samotná realizace zabrala přibližně rok. Přípravy ale trvaly násobně déle. „Příprava trvala asi dvacet pět let. Nejdřív jsem přemýšlela o chatě, pak asi pět let o srubu, rok jsme plánovali, než se vůbec našel někdo, kdo by ho postavil. Následovalo další kreslení, řešení hypotéky a teprve potom přišla samotná stavba,“ popisuje Sylva.

Velkou výhodou bylo, že majitelka už měla zkušenost s prvním srubem a přesně věděla, co od druhého očekává. Nechtěla kopii tradiční horské stavby, ale modernější dům, který bude maximálně propojený s okolní krajinou. Od začátku měla jasno v tom, že hlavní roli bude hrát světlo.

„První srub mám tmavší, tak jak se to dřív stavělo. Druhý jsem chtěla úplně jiný – hodně prosklený, s velkými portálovými okny a otevřeným štítem. A protože je vedle rybník, přímo se nabízelo udělat výhled právě tím směrem.“

Výhled a spousta světla

Právě prosklený štít se stal jedním z nejvýraznějších prvků celé stavby. Architekt Jiří Roubík potvrzuje, že šlo o přání, které zaznělo hned při prvních společných schůzkách. „Právě prosklený štít byl tím nejvýraznějším prvkem, který si paní majitelka přála od první chvíle.“

Tak velká prosklená plocha však přinášela i technické otázky. Nebude se dům v létě přehřívat? Neunikne v zimě příliš tepla? Podle architekta bylo potřeba vyřešit především správnou orientaci a konstrukci domu.

„Štít je orientovaný k západu a částečně chráněný vzrostlou zelení. Prostor za ním je velmi hluboký a otevřený až do krovu, takže má velký objem vzduchu. Pomáhají také materiály schopné akumulovat teplo. Riziko přehřívání je proto minimální. Větší výzvou byly tepelné ztráty, které se podařilo omezit použitím kvalitních oken a správným provedením všech detailů.“

Rodinný život na prvním místě

Přestože dnešní podoba domu působí samozřejmě, cesta k ní byla dlouhá. Nejvíce času zabralo hledání správné dispozice. „Asi tři roky jsem projekt pořád předělávala. Potřebovala jsem, aby vyšly všechny pohledy na světové strany, aby byl dům co nejvíc prosvětlený a zároveň se přizpůsobil pozemku. Byla jsem prostorem hodně omezená,“ vysvětluje majitelka.

Velkou pozornost věnovala také společnému obytnému prostoru. Nešlo jen o architektonický efekt, ale o způsob života celé rodiny. „Mám tři děti a nechtěla jsem být zavřená někde v kuchyni. Chtěla jsem na ně vidět, když vařím, slyšet je a být pořád součástí dění. Proto jsem od začátku chtěla velký otevřený prostor s galerií. Vím, že vytápění není nejúspornější, ale u mě vždycky rozhodoval hlavně vzhled.“

Interiér spojuje masivní jedlové dřevo s přírodní břidlicí, sklem a černými detaily. Kombinace materiálů nevznikla podle aktuálních trendů, ale z dlouhodobého vkusu majitelky. „Nebojím se kombinovat moderní a rustikální věci. Dřevo funguje skoro se vším. Jen bych k němu nedala umělý kámen. Černá byla krásný kontrast a vlastně není potřeba přidávat další výrazné barvy.“

Architekt oceňuje, že investorka nebyla pasivním klientem. Naopak. „Paní majitelka byla při návrhu srubu velmi aktivní. Na finální podobě domu jsme spolupracovali společně, ale řešení interiéru je především její práce. Ve své praxi ji považuji za nejlepší neprofesionální bytovou designérku, kterou jsem poznal.“

Dům, který stále pracuje

Stavba srubu má ale jednu zvláštnost, kterou si mnoho lidí neuvědomuje. Dokončením totiž celý proces nekončí. Dům z čerstvé kulatiny několik let postupně sesedá a projekt s tím musí počítat od samého začátku.

„Dřevo při vysychání mění svůj objem hlavně kolmo na vlákna, kde může úbytek dosáhnout až šesti procent. Dům se proto navrhuje o několik decimetrů vyšší, než bude po letech. Konstrukce musí mít možnost přirozeně sednout, aniž by poškodila okna, dveře nebo rozvody,“ vysvětluje architekt Jiří Roubík.

Proto jsou ve stavbě použity rektifikační šrouby pod sloupy i speciální kluzné lišty, které umožňují jednotlivým částem domu pohybovat se společně s konstrukcí.

Než se jednotlivé kulatiny dostaly na pozemek, vznikl celý srub nejprve ve výrobní hale. Tam si mohla majitelka poprvé projít budoucí interiér v reálné velikosti. „Na papíře si člověk rozměry neumí představit. Když jsem tam přišla, říkala jsem si, že je to úplně šíleně velké. Právě tehdy jsme ještě mohli některé věci upravit – třeba umístění oken nebo dveří.“

Zobrazit
28 fotografií

Po čtrnácti letech bydlení její nadšení nezmizelo. Naopak. Tvrdí, že kdyby se rozhodovala znovu, postupovala by úplně stejně. „Neudělala bych jinak vůbec nic. Dřevo mě pořád strašně baví. Krásně voní, skvěle vypadá a hodí se ke všemu. Srub má čtrnáct let a pokaždé, když vejdu dovnitř, je to pro mě pořád stejné ‚wow‘. Zděná chata může být krásná, ale nikdy nebude mít atmosféru srubu.“

Zdroj: autorský článek