Sídliště se mění, paneláky lákají Ukrajince a Rusy. Sousedé se odcizili, neznají se

Magdaléna Medková Magdaléna Medková
Aktualizováno 1. 9. 2019 14:08
Sídliště už nejsou tím, čím bývala. Panelové domy mají zasklené balkony, zateplené fasády a na místech dřívějšího staveniště vyrostla tráva. První generace, která na sídliště přišla v 60. a později v 80. letech, na tuhle změnu čekala minimálně čtyři dekády. Dnes ze sídlišť pomalu odchází a s nimi i vzpomínky na pevné sousedské vztahy. Bydlení v panelácích je lákadlem pro lidi z postsovětských zemí, Ukrajince a Rusy. Sousedi se odcizují a starší generace už jen nostalgicky vzpomíná na to, jaké to bylo dřív.

Dostihy a sázky hrála do tří hodin do rána, na podzim před domem hrabala listí a když jí do polévky chyběla sůl, zašla pro ni k sousedům. Paní Dagmar žije na pražském Jižním Městě, a přestože od jejího nastěhování uplynulo už 40 let, na své první sousedy si ještě dobře pamatuje.

"Dalo by se říct, že jsme byli přátelé, zatímco děti spaly, my v kuchyni sázeli na naše nejlepší koně," usmívá se rodačka ze severních Čech, která si pro tento článek přála zůstat v anonymitě.

Paní Dagmar přišla do Prahy v roce 1979, kdy její muž získal práci v Metrostavu a k tomu také přidělený byt v tehdy ještě nově vznikající zástavbě podél Centrálního parku. "Bylo to tady hrozné, všude okolo byly hordy jílu, úplné kopce," vzpomíná důchodkyně na svůj první rok života na opatovském sídlišti.

Třináctipatrové domy vznikaly za pochodu, v lokalitě tak chyběly například obchody s potravinami a také telefony. "Byla tu jedna telefonní budka, která byla na druhé straně staveniště. Když se k ní chtěl člověk dostat, musel ty jílové hordy složitě obcházet až přes Háje."

Každé ráno si paní Dagmar dala do tašky čisté boty a do práce vyrazila v holinkách. "Pražáci v centru ale stejně okamžitě poznali, že jsem z vidlákova," říká. Tehdy ještě mladá čtyřčlenná rodina si mohla vybrat mezi nově vznikajícím sídlištěm Opatov a Libuší. Z praktického důvodu nakonec zvolila Jižní Město, jedno z dětí totiž šlo do třetí třídy a lokalita nabízela novou školu.

"Měli jsme radost, že to kluk bude mít za rohem," vzpomíná dáma v důchodu. Právě občanskou vybavenost vnímali manželé jako největší benefit bahnitého staveniště. "Bylo tady hodně mladých lidí s dětmi, a tím pádem tu hned na začátku vznikaly jesle, mateřské a hlavně základní školy."

Ukázka ze seriálu Dnes v jednom domě z roku 1980. | Video: ČSTV

Sídliště Opatov vzniklo koncem 70. let jako družstevní stabilizační zástavba. Za poplatek pětadvaceti tisíc korun československých získal stavební závod byt pro svého zaměstnance. "Byli tu pracovníci z Konstruktivy, pozemních staveb, Metrostavu či Armabetonu, zkrátka lidé ze stavebního průmyslu," shrnuje paní Dagmar.

Právě úzká profilace jednotlivých nájemníků vedla k tomu, že spolu lidé trávili čas i mimo práci. "Víte, on si totiž nikdo neměl co závidět, příjmy byly vesměs stejné a to bydlení koneckonců také."

V navázání vztahů pak hrálo důležitou roli několik věcí. "Když přišel nový nájemník, musel se představit lidem v domě anebo alespoň sousedům pod a nad jeho patrem, aby lidé věděli, na koho si mají přijít stěžovat, když jim ze stropu bude kapat voda," žertuje důchodkyně. O dům se staral přísný předseda, který tvrdě vyžadoval nařízení družstva. "Když se mělo shrabat listí, tak šli všichni, neexistovalo, že by někdo zůstal doma."

Největším pojítkem byli psi a hlavně děti. Sousedské vztahy se navazovaly cestou ze školy i venku při stavění sněhuláků. "Po Vánocích si děti sesbíraly vyhozené stromky a posely s nimi celou louku. Když napadl sníh, chodily společně lyžovat. Nemusela jste se bát pustit je ven samotné," povzdychne paní Dagmar a pokračuje: "Dnes už bych se bála."

Po privatizaci lidé odešli do satelitních městeček

V roce 1993, čtyři roky po sametové revoluci, vznikl nový zákon o vlastnictví bytů. Jeho následkem byla privatizace, která lidem umožnila odkoupit svůj nájemní družstevní domov od státu. Podnikové byty byly převedeny na město a poté uvolněny k prodeji.

"Byly to celkem směšné peníze, záleželo, kolik družstvu ještě chybí doplatit. Když zbývala doba deseti let, tak člověk zaplatil třeba 24 tisíc korun," vysvětluje paní Dagmar, která si dnes k penzi přivydělává jako předsedkyně Společenství vlastníků bytových jednotek.

Na porevoluční léta vzpomíná jako na dobu proměny. "Ti, co se zmohli a měli nějaké ušetřené peníze, tak ten byt prodali a koupili si dům v satelitu. Jiní si byty nechali jako investici, začali je pronajímat a přestěhovali se jinam. A pak tu byla ta třetí část, kterým bydlení v paneláku vyhovovalo a dodnes tu bydlí."

Paní Dagmar sama patří mezi starousedlíky, kteří na sídliště nedají dopustit. "Víte, každý se nenarodí se stříbrnou lžičkou v ústech. Myslím si, že oproti tomu, jak to tehdy vypadalo například v karlínských a žižkovských pavlačových domech, kde byl jeden záchod na pět bytů, byly ty králíkárny zlatý. Zaplať pán bůh za ně."

V otázce samotných obyvatel a dnešních sousedských vztahů je paní Dagmar rozpačitá. "Dříve to bylo takové srdečnější, lidé k sobě měli blíž, dnes někteří ani neví, kdo je jejich soused v patře." V investičních bytech se podle ní střídají různí nájemníci, kteří si bytu mnohdy neváží.

Sídliště je zcela normální moderní město, tvrdí sociolog

Podle některých odborníků na sídlištích dochází ke stále větší odcizenosti. Paneláky tím ztrácí na atraktivitě mezi lidmi, pro které byly odjakživa určeny - pro mladé rodiny s dětmi.

Ondřej Špaček je sociolog, který se dlouhodobě zabývá stabilitou a budoucím vývojem panelových sídlišť. Podle něj je odcizenost do sídlišť vtělena neprávem. "Myslím si, že staré vnitřní město je stejně anonymní jako sídliště. Máme představu nějaké romantické malostranské komunity, ale ta už tu dávno není. Se sousedem se neznáte a vlastně ani nechcete, protože jste si ho nevybrali."

První sousedské vztahy, které byly pro mnoho lidí přidanou hodnotou života na sídlišti, popisuje Špaček jako unikátní a silně specifické. "Mladé rodiny s dětmi spolu často sdílely neduhy nedostavěného sídliště, na městské prostředí tam vznikly abnormální vztahy, protože spolu lidé sdíleli nějaký svůj stav. V běžné zástavbě takové vztahy nemáte."

Větší odcizenost začala vznikat s demografickou proměnou sídliště, do bytů se kromě rodin s dětmi ze stejného pracovního prostředí stěhovali i lidé jiného věku, národa a profese. "Po revoluci se pomalu začal vytrácet pocit všedních starostí, lidé toho spolu nesdíleli tolik jako dřív. Nevstupovali spolu do kontaktu." Důležitým bodem zlomu bylo podle Špačka také dospívání dětí, které byly častým tématem k hovoru i prostředníkem mezi sousedy.

"Dřív jste se nebála děti pustit ven," říká paní Dagmar.
"Dřív jste se nebála děti pustit ven," říká paní Dagmar. | Foto: Jaromír Čejka

Sídliště začala stavět tehdejší komunistická vláda Československa. První zástavby vznikaly v 50. a 60. letech minulého století. Druhá vlna přišla o dvacet let později v souvislosti s bytovou krizí. "S tím souvisí i proměna populace, zatímco ve starších zástavbách se už obměnili nebo obměňují majitelé, na mladších sídlištích jde první generace teprve do důchodu," vysvětluje Špaček.

Přestože je každé sídliště svým způsobem specifické (záleží, v jaké době bylo postaveno, jestli je součástí města, jakou má populaci i míru zeleně), Špaček si v obecné rovině myslí, že dnešní různorodá společnost má vůči sídlišti překvapivě silné ochranářské tendence: "Na sídlištích jsme prováděli několik výzkumů a zjistili jsme, že lidé, kteří na nich založili rodinu, k nim mají velmi silný vztah, který není založen na lidech, ale na samotném prostředí."

Sídliště jsou pozoruhodným jevem, který v současné době zkoumají architekti, sociologové i developeři. Představy jsou různé, někteří by v lokalitách rádi viděli jinou zástavbu, jiní by tu stávající zahustili novými domy a další by do jejich urbanismu raději vůbec nezasahovali.

"Paneláky nejsou preferovaným bydlením, nikdo vám neřekne, já chci bydlet na sídlišti, většinou je to kompromis - poměr ceny a výkonu. Klíčovou hodnotou je přitom zeleň a příroda, pokud sídliště zahustíme, zničíme jejich největší benefit a pak už se paneláky opravdu stanou jen pouhopouhou ubytovnou," říká Špaček. Velkou otázkou do budoucna bude samotná údržba parků a veřejného prostranství.

Nová společnost podle něj přinese velké výzvy. "Sídliště se vlivem privatizace stala velice zvláštním prostředím, rozsáhlý počet obyvatel začal vlastnit byty, což nebývá zcela obvyklé. Je to nový moment, kdy se 30 i více domácností musí na něčem domluvit. Souvisí to i s vnějším prostředím, lidé by si měli uvědomit, že i o něj musí pečovat. Na to ale nejsou zvyklí, stále u nich často převažuje nájemnická mentalita namísto pečovatelské."

Obyvatelé oceňují hlavně zeleň, která dnes prostupuje celým opatovickým sídlištěm.
Obyvatelé oceňují hlavně zeleň, která dnes prostupuje celým opatovickým sídlištěm. | Foto: Magdaléna Medková

Sídliště nepotřebují zachraňovat

Michal Lehečka se zajímá o formy rozvoje postsocialistického města. Dlouhodobě se věnuje problematice panelových sídlišť a vztahu obyvatel k veřejnému prostoru. "To, co dnes tvoří identitu sídlišť, vychází z kvalit, kvůli kterým lidé na sídlištích bydlí a stěhují se na ně. Jsou to velké zelené plochy, snadná dostupnost, možnost vybrat si, jestli žít komunitně i anonymně, oddělená doprava od zástavby a vyžití pro děti," říká antropolog. 

V současné společnosti ale převládá názor, že se sídlišti je potřeba něco dělat. Podle některých odborníků jsou jejich hlavními neduhy jednak funkce, specifická generační skladba, špatná orientace v prostoru, stagnace ekonomiky a anonymita. Podle Lehečky je to ale spíš otázka perspektivy.

"Tyhle problémy se přenáší spíše zvnějšku. Někteří odborníci uplatňují silně ekonomizovaný pohled, tedy prosazují, že by sídliště měla fungovat velmi podobně jako vnitřní město. Například Praha má jedno centrum růstu a vývoje, to znamená, že sídliště budou s těmito problémy bojovat i do budoucna. Vždy budou mít z určitého pohledu charakter periferie města."

Lehečka v průzkumech společnosti, při kterých zpovídal obyvatele různorodých sídlištních celků i obyvatele tradičního města, zjistil, že negativní názor na paneláky zesílil v 90. letech, kdy se začal razit západní pohled, který se nenápadně odvíjel od zkušeností s modernistickými městy ve Francii, USA a v jiných zemích.

"Tento pohled má tendenci sídliště nějakým způsobem zachraňovat, aby jejich sociální i ekonomický vývoj nekopíroval jejich západní paralely na západě." 

Ze zkušeností a pozorování Lehečky ale na tom česká sídliště nejsou vůbec tak špatně. "Sídliště si pořád drží svébytnost, často se vykrucují z logiky ekonomického růstu. To dělá některým odborníkům dost vrásek, jenže mnoha lidem, kteří na nich bydlí, je právě tohle odlišné společenské nastavení sympatické. I přesto ze strany politiků města a developerů často dochází k přehlížení potřeb a názorů místních obyvatel, zejména dochází k nepochopení, že někdo může být se současným stavem sídlišť v zásadě spokojen a bude souhlasit jen s méně zásadními změnami svého životního prostředí."

S rostoucími menšinami budou radnice muset optimalizovat nabídku sociálních a kulturních služeb. Na Jihozápadním městě například fungují ruské školky.
S rostoucími menšinami budou radnice muset optimalizovat nabídku sociálních a kulturních služeb. Na Jihozápadním městě například fungují ruské školky. | Foto: Magdaléna Medková

Všeobecně lépe jsou na tom slovy antropologa ta sídliště, kde byl při jejich vzniku dodržen princip sociální různorodosti. Byla to hlavně komplexní výstavba, jako je Severní, Jihozápadní a Jižní Město. Mimo Prahu je to například Severní předměstí v Plzni a Petržalka v Bratislavě.

Kdo nahradí odcházející první generaci?

Sídliště dlouhodobě stárnou, otázkou zůstává, kdo nahradí silnou první generaci, která na sídlištích žije víc než 40 let. Podle Lehečky lokality vyhovují především dvěma skupinám - důchodcům a mladým rodinám s dětmi. Na sídliště se stěhují mladé páry, pro které je panelový byt určitým kompromisem. Nezřídka se do nich vrací generace, která na sídlištích vyrostla. Poslední sčítání lidu také ukázalo, že o paneláky mají zájem cizinci, říká Lehečka.

"Jejich zastoupení poměrně razantně roste, jejich počet se na některých sídlištích zvyšuje i v řádech stovek procent za deset let. Například v Nových Butovicích a Hůrce (Jihozápadní Město) byl v roce 2011, tedy při posledním sčítání lidu, poměr 'původních' obyvatel a obyvatel původem ze zahraničí zhruba 60 ku 40 procentům. To je faktor, který nelze ignorovat." 

Demografie sídlišť se proměňuje i kvůli nové zástavbě, kterou některé městské části na sídlištích schválily a podpořily. "Vzhledem k tomu, jak funguje trh s nemovitostmi, tak většinou byty koupili cizinci."

Michal Lehečka teď s napětím čeká, jaké budou výsledky sčítání lidu v roce 2021. Průzkum ukáže, jak se během deseti let vyvinula etnická struktura Prahy a sídlišť. Detailní data jsou víc než osm let stará. Výzkum v terénu ale ukazuje, že sídliště se stávají lákavým domovem především pro Rusy, Ukrajince, Bělorusy a migranty z Kavkazu. Naznačuje to také nedávná demografická studie Institutu plánování a rozvoje.

Cizinci v Praze

IPR - cizinci
  • V Praze žije 265 tisíc cizinců, každý sedmý člověk je tedy cizího původu.
  • Mezi zeměmi EU je v Praze nejpočetněji zastoupeno Slovensko s 31,5 tisíci občany.
  • Ze zemí mimo EU je dlouhodobě v čele Ukrajina s více než 51 tisíci občanů, dále Rusko s 24 tisíci.

zdroj: IPR

Ukrajinci a Rusové, kteří mají z cizinců nejpočetnější zastoupení, mají poněkud odlišný sociodemografický profil. Ruská menšina vykazuje, demograficky řečeno, vyšší dosaženou míru vzdělání, je to střední třída, říká Lehečka. "Ukrajinci mají tu křivku více zlomenou, protože jejich migrace do Čech je orientována na jiné sféry pracovního trhu."

Podobné zkušenosti má také Ondřej Špaček, zmíněný dříve v tomto článku. Pro cizince z postsovětských zemí je panelový dům způsob domovského bydlení. "Zásadní je, že oni nemají to sídlištní stigma, které Češi cítí. Začínají vytvářet komunity a další chtějí za nimi, tedy tam, kde si s lidmi vzájemně porozumí," říká.

Měnící se profil lidské populace nabízí další výzvy do budoucna. Městské části by si mohly vzít příklad z Černého Mostu, kde se už několik let střetávají odlišné etnické skupiny. "Je tam poměrně hodně menšin, včetně jedné z posledních romských komunit v Praze. Sídliště má i díky tomu jedinečnou atmosféru, je to takový melting pot všech kultur a názorů, radnice tomu navíc vychází vstříc a má rozsáhlé kulturní, sociální i integrační programy," tvrdí Lehečka.

Černý Most vznikl relativně pozdě. Paneláky stát dostavoval ještě v devadesátých letech, rozdílné etnické složení tam tak nějak bylo od zrodu sídliště, na jiných sídlištích docházelo k proměnám pozvolněji a později, pokračuje Lehečka. "Když jsme prováděli výzkum na Jižním Městě, v zásadě polovina dotazovaných byli lidé přes sedmdesát let. Černý Most má ten demografický profil jiný, sídliště ještě tolik nestárne."

Paneláky v Česku

Sídliště Jižák

Speciál Aktuálně.cz se zaměřuje na život na sídlištích. První díl na příkladu pražských Ďáblic ukázal širší problematiku nové výstavby a lukrativnosti tohoto místa, v druhém jsme popsali proměnu obyvatel a tamní společnosti. Třetí díl popsal proměnu interiéru typického bytu 3+1. V dalších dílech se zaměříme na příklady ze zahraničí, zeleň, parkování, umění a podíváme se i do vyloučených lokalit. 

Antropolog předpokládá, že s rostoucí kulturní rozmanitostí svých obyvatel budou radnice muset stále dynamičtěji optimalizovat nabídku sociálních a kulturních služeb. Na Jihozápadním Městě například fungují ruské školky. "Na sídliště se často stěhují rodiny s dětmi, které chtějí změnit svůj život, pokud jim to stát dovolí. Často volí lokalitu i podle toho, jaké jsou v daném místě služby pro děti," říká Lehečka.

Paní Dagmar, obyvatelka Jižního Města zmíněná na začátku tohoto článku, má s lidmi původem z jiných zemí sama zkušenosti. Nevadí jí. "Řekla bych, že cizinci, kterým ten byt patří, jsou poměrně slušní, i když je jich v tom bytě někdy hodně, ale zase pracují jak mourovatí." 

V celkem 350 bytech, o které paní Dagmar pečuje, od nedávna bydlí také Vietnamci, Rusové a Ukrajinci. "Máme tu jednu paní z Ukrajiny, vysokoškolsky vzdělanou, která v Praze dělá trafikantku. Bude tady raději pracovat za malé peníze, než aby žila na Ukrajině. Víte, tam to není žádná legrace, musíte si platit léky a důchody jsou mizerné," dodává. 

Podívejte se také na video: Praha je jen pro bohatší, původním majitelům se vzdaluje. Sídliště králíkárny nejsou, říká odborník

Často se neřeší zájmy původních obyvatel, cílem úprav bývá vytlačit je někam dál, říká odborník na vývoj měst Michal Lehečka. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy