Původně mělo na ploše, která bývala polem, vzniknout 12 parcel s rodinnými domy, architekti ale nakonec navrhli 41 staveb. Při plánování vsadili na komunitní místa.
"Obvyklá představa obytné čtvrti nepočítá s tím, že by domy měly být otevřeny do uličního prostoru," objasňuje architektka Alena Korandová. Se svým manželem, rovněž architektem Romanem Korandou, v roce 2006 navrhli rodinný dům s dětskou ordinací v rozrůstající se části středočeského Berouna. Jak sami vzpomínají, dost se v té době vymykal představám obyvatel, jak by měl takový dům vypadat, a tak dřevem obložená obdélníková novostavba, navíc bez plotu, budila pozornost.
"Díky chybějícímu plotu je dům přátelský vůči ulici, sdílí s ní část pozemku před čekárnou ordinace, kde se mohou pacienti potkávat, a rozšiřuje se tak pocitově i uliční veřejné prostranství," říkají architekti, kteří dům navrhli podle přání jeho majitelů, Kláry a Martina Šillerových. Ti potvrzují, že sousedy někdejší novostavba zaskočila. "Tehdy byli v šoku, mysleli si, že stavíme nějaký obchod, pak školu nebo školku," vzpomíná Martin Šiller. Jeho manželka, která se živí jako pediatrička, doplňuje, že domem bez oplocení se inspirovali u příbuzných v Německu. Tehdy ale ještě nikdo nepřemítal nad tím, jaký vliv bude stavba mít na budoucnost celé čtvrti.
Jak oživit ulici? Otočit do ní společné místnosti
Když do nové ordinace začali přicházet lidé z širokého okolí, Martin Šiller, který dříve pracoval v developerské firmě, se rozhodl koupit i pozemky vedle svého domu. Po dlouhém přesvědčování majitelů nakonec získal pole, na kterém podle regulačního plánu mělo do budoucna vzniknout dvanáct parcel s rodinnými domy. Šiller se spolu s dalšími společníky včetně Romana Korandy rozhodl místo využít jinak. Namísto toho tak vznikl plán na celkových 41 řadových domů s vlastními zahrádkami a společným komunitním hřištěm uprostřed pozemku.
Stavby, které manželé Korandovi navrhli, se vymykají standardům kupříkladu v rozmístění vnitřních prostor. "Běžný řadový dům má společenské místnosti jako obývák, kuchyň nebo jídelnu umístěny v zadní části kvůli soukromí. Vepředu má většinou místnosti servisní, zejména toaletu, technickou a hospodářskou místnost. My jsme dispozici navrhli jinak, technické a další menší prostory jsme umístili zhruba do třetiny až poloviny domu. Díky tomu, že jsou společenské pokoje, včetně pracoven, otočené do ulice, vzniká venku bezpečnější a živější prostředí, protože se sousedé vidí přímo z okna," říká Alena Korandová.
Koncept pracoven architekti vyzdvihují především. "Je to i praktické," doplňuje Roman Koranda. "Když přijde pracovní návštěva, jde do pracovny hned z předsíně, a nemusí tedy dál do domu. Pracovny nebo jídelny orientované do ulice jsme až na pár výjimek umístili do všech domů. Tyto místnosti jsou vhodné i jako hostinský pokoj, pro hobby a podobně." Sami Korandovi už Na Homolce bydlí deset let, přičemž čtvrť dnes čítá přes 70 rodinných domů, které manželé navrhli. U každého domu je parkovací místo a většina má do ulice i strom, záhon nebo předzahrádku.
Čtvrť u Berouna není typickým satelitem, které od 90. let vznikají na okrajích měst. Podle odborníků se jedná o finančně neudržitelné oblasti. Jak Aktuálně.cz již dříve popsalo, nízká hustota zalidnění, která je pro satelity typická, se kromě závislosti jejich obyvatel na autech odráží také na výši veřejných investic. Protože v takovýchto oblastech žije mnohem méně lidí než v jiných typech zástavby či městských centrech, neuživí se na jejich území sektory služeb a občanské vybavenosti, jako jsou obchody, školy či lékaři. Rovněž se zde správnímu celku nevyplatí zřídit zastávku MHD a neúnosná se jeví i rutinní správa a údržba ulic.
Někteří odborníci na urbanismus a udržitelnou architekturu se shodují, že řešením by mohlo být zahušťování satelitních čtvrtí, stavba nových typologií domů a zástaveb. Důraz však kladou i na veřejné prostory jako parky či jiná komunitní prostranství, na kterých se mohou obyvatelé setkávat. Naopak sociální geograf Martin Ouředníček je vůči hustotě zastavění skeptičtější, považuje ji za obsesi urbanistů. "Není pravda, že místa s vyšší hustotou mají lepší vybavenost nebo kvalitu života než řídčeji osídlená místa - většinou platí přesný opak," namítá.
Co děti? Mají si kde hrát…
Ve čtvrti Na Homolce zatím model funguje. "Původně mohly zahrady končit až tady, ale zkrátili jsme je, abychom vedle nich vytvořili společný prostor. Bydlení tu tak má velkou přidanou hodnotu, protože se zde obyvatelé setkávají, mohou si tady hrát i děti," vysvětluje Alena Korandová a ukazuje na mohutné kameny posázené kolem betonových lavic. Do lomu je zajeli vybrat osobně. "Lidé společný prostor vzali za svůj a starají se o něj," doplňuje ji její manžel.
Mnohem větší společný prostor pak mají obyvatelé zmíněných řadovek z první etapy výstavby. Většina domů má menší zahradu, toto "uskromnění" ale vynahrazuje velké prostranství uprostřed celého komplexu. Nechybí lavičky, pískoviště, pingpongový stůl, trampolína ani volejbalová síť. Zpoza keřů vyčnívají i prolézačky pro děti. Koranda překvapeně pokyvuje, přiznává, že zde již dlouho nebyl: "Hezky to tady zarostlo, je z toho až vesnický dvorek, koukám."
"Je úžasný," pochvaluje si Alexandra Jedličková vnitroblok. "Naše zahrada není sice velká, ale naprosto stačí, je tu místo jak pro život, tak i pro setkávání se sousedy a ti jsou skvělí. Navíc s nimi pořádáme i různé akce," říká Jedličková, která se do Homolky nastěhovala už v roce 2008, kdy první etapa čtvrti vznikla. Stejně jako jiní její sousedé má i ona možnost párkrát do týdne pracovat z domova. "Není nic lepšího než si o pauze jít sednout tady na lavičku a potkat se spontánně s ostatními." Na nákupy chodí Alexandra Jedličková zpravidla pěšky, v docházkové vzdálenosti se od čtvrti nachází supermarket. Nedaleko je navíc okraj rozlehlého lesa.
Od roku 2011 Na Homolce bydlí i Lenka Kom. "Bydleli jsme tu teprve týden, když jsme seděli na terase, tráva na naší zahradě byla tak vysoká, že přes ni nešlo skoro vidět. Tehdy jsme fascinovaně zírali na děti, které na hřišti hrály fotbal. Hned jsme věděli, že to tady bude skvělé. Naše předchozí bydlení na sídlišti totiž bylo anonymní, s dětmi je to tady fantastické, máme o nich přehled," říká matka dvou malých dětí.
Jak ale obě přiznávají, prostor, který vlastní čtyři desítky majitelů, občas přináší i skřípání zuby, zvláště v případě financování a údržby. "Jednou za pár let musíme obejít sousedy, aby přispěli na udržování vnitrobloku. My, kteří máme děti, to vnímáme jako prioritu, a v několika rodinách prostranství udržujeme. Někteří bezdětní nám navíc děkují, že se o vnitroblok někdo stará, jiní s příspěvkem však mají větší problém. Je ale třeba si uvědomit, že komunitní prostor zhodnocuje cenu okolních nemovitostí. Každá mince má holt dvě strany, pozitiva ale rozhodně převyšují negativa," zhodnocuje Alexandra Jedličková.
Čtvrť čekají nadějné i doslovné vyhlídky
Jak se čtvrť stavěla v jednotlivých etapách, architekti Korandovi při navrhování experimentovali s mnohými prvky. Co ve výsledku fungovalo, se rozhodli instalovat do novějších návrhů. Poslední etapu domů proto považují za tu nejefektivnější. "Jsou nejlépe zateplené, mají rekuperaci vzduchu, solární ohřev, přípravu pro fotovoltaické panely, nádrže na dešťovou vodu a další technologie," vysvětluje Korandová.
Sociální geograf Martin Ouředníček projektem oslněn není. Komunitní prvky čtvrti sice kvituje, poukazuje ale i na nedostatky. Je podle něj lepší, když novousedlíci sdílejí veřejná prostranství s původními obyvateli. "Pokud se plánují pouze pro nové obyvatele, vede to spíše k segregaci," upozorňuje. V obecné rovině taky varuje před hodnocením projektu podle dosud neuskutečněných plánů. "V mnoha projektech se právě veřejné plochy, hřiště nebo komunitní prvky nakonec nerealizují, proto bych hodnotil spíše stávající stav," říká.
Autoři projektu věří, že se jejich cíle naplnit podaří. Čtvrť se má rozrůst o zelenou plochu, kterou bude moci využívat široká veřejnost. "Má to být oficiálně park, ale chceme to pojmout spíše jako ovocný sad, kontrast vůči domům s až zámeckými zahradami," nastiňují architekti. Součástí chystaného veřejného prostranství by mělo být hřiště, venkovní posilovna i vyhlídkové místo na kopečku Homolka. Architekti ale neopomíjejí ani chystanou budovu vedle parku, kde mají být byty a v přízemí restaurace. "V ní se pak všichni setkáme," těší se Alena Korandová.
Jak architektka doplňuje, jedná se o investici města Beroun, nikoliv o developerský projekt. "Park je rozfázovaný do etap, první už získala stavební povolení. Peníze na výstavbu parku už jsou navíc součástí rozpočtu, je tu velká vůle pro to, aby vznikl," dodává Korandová.
