"To je moje ruka," píše fotograf Josef Koudelka na kopii snímku, který nápadně připomíná jeho vlastní ikonickou fotku ze srpna 1968, kdy do někdejšího Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy.
Koudelka tehdy mimo jiné pořídil mrazivý záběr liduprázdného Václavského náměstí, v jehož popředí je předloktí s náramkovými hodinkami. Jejich ručičky ukazují pět minut po dvanácté.
"Spousta lidí si myslela, že ta ruka je moje. Dokonce i slavný francouzský fotograf Cartier-Bresson, který kdysi dělal kurátora jedné mojí americké výstavy," říká Koudelka. "Ve skutečnosti jsem ten světoznámý manekýn na fotce já," směje se jednaosmdesátiletý Milan Jílek po tom, co jen o rok mladšímu fotografovi děkuje za autogram na vlastním obrázku, na němž na oplátku zvěčnil ruku Koudelky.
Jílek patří mezi hrdiny, kteří se díky letošnímu projektu Aktuálně.cz poznali na Koudelkových snímcích z prvních dnů sovětské invaze. Při příležitosti jejího 50. výročí se s fotografem někteří z nich, včetně pana Jílka, v půlce listopadu setkali na vzpomínkové akci ve Veletržním paláci, kde má Koudelka až do 6. ledna 2019 tematickou výstavu.
Jílek se s Koudelkou poprvé potkal na úpatí Václavského náměstí u budovy někdejšího sídla strojírenského podniku ČKD. "Když vidíte kluka v zeleném montgomeráku, co má kromě stejného foťáku jako vy i úplně stejného psa, skamarádíte se s ním raz dva," přibližuje Jílek, jak se s Koudelkou seznámil. Společně pak s fotoaparáty Exakta na krku vylezli po lešení až ke střeše rozestavěného domu, odkud se jim naskytl výhled na zprvu zalidněné náměstí.
"Ve 12 hodin se najednou ozvalo hlášení, že začíná stávka a všichni mají Václavák opustit. Náměstí bylo vmžiku prázdné, tak nás napadlo to zachytit i s našima rukama. On vyfotil moji ruku s hodinkami a já zase tu jeho. Nabízel jsem mu tehdy širokoúhlý objektiv, ale on na to, že ne, že má lepší," vzpomíná Jílek.
Snímky obou mužů brzy zamířily za hranice Sověty okupovaného Československa, které byly v té době ještě otevřené. Na stránky západního tisku ale pronikly jen ty Koudelkovy, přestože u nich zahraniční novináři z pochopitelných důvodů uváděli místo jména jen zkratku P. P. (Prague Photographer). Na západ za svými fotkami pak odešel i Koudelka, když získal dva roky po invazi azyl ve Velké Británii. Později se stal členem slavné fotografické agentury Magnum Photos a přestěhoval se do Francie, kde dlouhá léta žije.
Jílek mezitím prožíval deziluzi z normalizace československé politiky do stavu před Ppražským jarem. "Bylo to hrozné zklamání, ale nevíme, proč naši politici tehdy podepsali Moskevský protokol. Třeba jim Sověti dali nůž na krk. Museli jsme si zvyknout. Nedovedu si představit, že by se v srpnu 1968 naše armáda začala bránit. To bychom dopadli jako v Maďarsku a měli bychom strašné množství mrtvých," zdůrazňuje Jílek.
Když jsem si dal k oku fotoaparát, přestal jsem se bát
Hodinky, které nosil v roce 1968, už nemůže najít. Pravděpodobně je někomu daroval, ale vypjaté okamžiky z této éry má stále živě v paměti.
V době srpnové okupace učil na lékařské fakultě a kromě toho se vášnivě věnoval sportu. Několikrát si připsal i titul mistra republiky v běhu na 800 metrů. Když se 21. srpna ráno probudil doma ve Zruči nad Sázavou, zaslechl z okna sousedku, jak křičí: "Rusové jsou tady! Bude válka!" Na nic nečekal, sebral svou Exaktu, se kterou ve volném čase amatérsky fotil, nasedl na skútr a rozjel se do Prahy.
"Když jsem projížděl kolem Edenu, na křižovatce stál kluk na kole a jeden transportér ho přejel. Voják u řízení asi usnul, protože se dlouho pohyboval mimo pruhy," líčí Jílek hrůzný výjev. Další takový si pamatuje z Vinohradské ulice u budovy Československého rozhlasu, kde se sovětské tanky pokoušely prorazit zátarasy, které jim Pražané postavili do cesty.
"Nejdřív jsem stál zděšeně s otevřenou pusou, ale když jsem si dal k oku fotoaparát, přestal jsem se bát. Tehdy jsem pochopil, jak pracují váleční zpravodajové. Přede mnou hořel tank a hrozilo, že bouchne. Já jsem stál schovaný ve dveřích jednoho z domů, ale měl jsem špatný záběr, strom mi zavazel ve výhledu, a tak jsem vylezl na ulici," vypráví Jílek.
V dětství zažil osvobozování Československa Rudou armádou, takže Rusy vnímal jako přátele a nedokázal pochopit, jak mohli najednou civilistům hrozit tanky. "Na jedné své fotce jsem zachytil vojáka sedícího u kulometu nedaleko Národního muzea. Tehdy k němu přišla starší paní a dobrou ruštinou mu vyčítala, co nám to udělal. ‚Vždyť tvůj tatínek mě zachraňoval z koncentráku!‘ Ten voják jenom brečel," vybavuje si Jílek.
Ne všichni okupanti však situaci prožívali stejně. "Vzpomínám si i na jiného vojáka vyšší šarže, ke kterému přišel mladý kluk a povídal: ‚Co blbnete, vaši tátové sem ve 45. roce přijeli s harmonikou!‘ A ten voják vzal samopal, ukázal na něj a odpověděl mu: ‚Tohle je moje harmonika!‘" doplňuje Jílek.
Koudelkův snímek z Václavského náměstí poprvé spatřil až po sametové revoluci, když vyšel v týdeníku Respekt. "Listoval jsem časopisem a najednou jsem na dvojstránce uviděl svou ruku. Podíval jsem se na jméno autora a sehnal jsem si na něj adresu. Na dopis nejdřív neodpovídal, ale měl jsem kamaráda, který ho znal líp a domluvil mi setkání," popisuje Jílek.
"Že je na fotce skutečně jeho ruka, jsem mu uvěřil, až když mi ukázal svůj snímek s mojí rukou," říká Koudelka. Porevoluční znovushledání dvojice oslavila dobrým vínem, na které si Koudelka coby moravský rodák potrpí. Od té doby se muži, jejichž osudy spojily tragické události, schází zhruba jednou za deset let.
Podívejte se na rozhovor s historikem Jiřím Jindrou, který se také objevil na jedné z Koudelkových fotek ze srpna 1968:
