Hodina mezi psem a vlkem nastává mezi třetí a čtvrtou ráno a traduje se, že během ní umělci bývají mimořádně tvůrčí. Máte k téhle době na přelomu noci a dne nějaký osobní vztah?
Hodina mezi psem a vlkem má vztah spíš ke mně než já k ní, a to proto, že se v tu dobu vždycky probudím, musím se jít vyčůrat a pak se zase vracím zpátky do postele.
Žádné záchvěvy kreativity jste v tuhle denní dobu nezažil? Spousta umělců v noci pracuje ráda.
Ne, já jsem v noci ospalý, a ani kdybych v tu dobu tvořit chtěl, stejně bych na to kvůli špatným očím pořádně neviděl. Když jsem něco psal nebo skládal, tak to vždycky bylo v průběhu dne, ideálně okolo oběda.
V posledních letech se potýkáte s tvůrčím blokem a slova svých písní necháváte na jiných autorech. Většinu textů na novou desku vám stejně jako u té minulé napsal Peter Uličný. Přitom se zdá, že vám dokáže mluvit z duše. Bavíte se s Uličným dopředu o tom, nad čím zrovna uvažujete, nebo vám dokáže číst myšlenky?
Většinou mu jenom nadhodím titul písničky, nějaký slogan, který se mi honí hlavou. Třeba se mi vynoří slova Mária Televízia a Peter se toho chytí a napíše na základě toho celý text.
Písnička Mária Televízia vypráví o chlapíkovi, který se válí na pohovce a do zblbnutí sleduje televizní obrazovku. Máte k tomu sám někdy sklony?
Určitě, dělám to velmi rád a často. Jenom zprávám se obzvlášť teď v době koronaviru vyhýbám. Někomu to může připadat absurdní, ale já u obrazovky hledám spíš oddych a momentálně sleduju tenisový turnaj Roland Garros. Někdy si to vysedávání u televize pochopitelně vyčítám, protože je to přece jenom projev lenosti a dalo by se místo toho stihnout spoustu jiných věcí. Letos na jaře v době karantény se mi ale asi za čtyři dny povedlo složit hudbu ke skoro všem písničkám z nového alba, a to si pak člověk zaslouží, aby si užil i klidového módu.
Tvůrčí blok se vám tedy tentokrát podařilo zbourat aspoň při skládání hudby.
Ano, na stojan od not jsem si položil texty, které mi Peter Uličný dal k dispozici, a do ruky jsem si vzal kytaru s autogramem Patti Smith. Říkal jsem si, že s touhle kytarou to skládání bude magické, že se mi určitě bude dařit. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem se při tvorbě nové desky dostával do euforických stavů, a to jsem už delší dobu úplný abstinent.
Jak jste přišel ke kytaře s autogramem Patti Smith?
Nechal jsem si ji podepsat na trenčínském festivalu Pohoda, kde Patti Smith v roce 2009 vystupovala a já jsem tehdy oslovil někoho z jejího managementu, jestli by mi nevěnovala autogram na kytaru. Patti byla neuvěřitelně vstřícná a milá, vzala mě do karavanu své kapely, seznámila mě se všemi svými spoluhráči a nakonec mi popřála všechno dobré. Vůbec na mě nepůsobila jako nějaká nabubřelá rocková ikona.
Tušíte, jestli se tehdy stavila i na vašem koncertu?
Myslím, že my jsme v ten den, kdy Patti na Pohodě byla, zrovna nehráli. Na jednom ročníku festivalu si nás ale přišel poslechnout Václav Havel, to bylo velmi milé. Tehdy jsem ho omylem skoro zašlápl, protože jsme s kapelou odcházeli z pódia, já jsem se snažil rychle dostat pryč a nedopatřením jsem šlápl na nohu člověku, který tam postával za jednou z plachet. Nakonec se ukázalo, že tím chlapíkem byl Václav Havel.
Co bylo impulzem, abyste se na nové desce opět pustil do autorské tvorby?
Teď si budete myslet, že si vymýšlím, ale když mě na začátku roku můj kamarád Mayo Hirc fotil na obálku knihy mých textů, vzal si s sebou do ateliéru takového malého psa. Ve chvíli, kdy jsme už měli snímky do knihy hotové, mě požádal, jestli by mě mohl vyfotit ještě se svým psem. Ta fotka se mi potom tak líbila, že mě inspirovala k nahrání nového alba.
Když už jsme u té psí symboliky, cítíte se v poslední době spíš jako pes, kterého škrtí obojek, jak zpíváte v titulní písni alba, nebo jako divoký, nespoutaný vlk?
Myslím, že jsem pes bez obojku.
Vtipná je písnička Za všetko môže Keith Richards, ve které zpíváte o tom, že svět přišel o poslední z jistot, protože kytarista Rolling Stones přestal kouřit. Překvapilo vás, když Richards tento rok oznámil, že se svého dlouholetého zlozvyku vzdal?
Úplně mě to fascinuje, protože ve všech dokumentech i záznamech koncertů, které jsem s ním viděl, nebyl ani jeden záběr, na němž by Richards neměl v ústech nebo mezi prsty cigaretu. Doufám, že to nebude znít cynicky, protože to tak vůbec nemyslím, ale teď se jenom modlím, aby moje deska vyšla co nejdřív a aby případně nedoprovodila Keitha Richardse do rockového nebe.
Zašel jste se na Rolling Stones podívat, když hráli před dvěma lety naposledy v Praze?
V Praze jsem na nich nebyl, ale v tom samém roce jsem viděl jejich koncerty ve Varšavě a v Paříži.
Já jsem při pražském koncertu žasnul, jak dokážou Rolling Stones i po sedmdesátce a několika bouřlivých dekádách působit dojmem energických kluků. Čím si vysvětlujete, že jim stále nechybí elán?
Nevím, myslím, že se to dá považovat za přírodní úkaz. Když člověk vidí Micka Jaggera a spočítá si, kolik toho během dvouhodinového koncertu naběhá, je to až neuvěřitelné. Jeho spoluhráči jsou oproti němu v podstatě jen sošné sloupy. V případě Keitha Richardse je ta výdrž ale vzhledem k jeho životnímu stylu asi nejpozoruhodnější. Ve svých memoárech tvrdí, že všechny své zdravotní problémy přežil díky tomu, že vždycky bral jenom čistý materiál.
Když pomineme Richardsovo vysazení cigaret, připadá vám dnešní svět v něčem vymknutý z kloubů, jak zazní ve zmiňované písničce, nebo se podle vás ubíráme dobrým směrem?
Nemyslím si, že jdeme správným směrem, a nedovedu se rozhodnout, jestli je nebezpečnější covid-19, nebo internet. Mám pocit, že svět kolem nás je čím dál agresivnější, a je otázka, do jaké míry se tomu dokážeme bránit a jestli nás to nesemele. Velkým problémem je podle mě lidská lhostejnost.
A jak se díváte na vývoj hudební scény? V písničce Narodený v 60., která se objevila na desce 55, jste zpíval, že to šlo od rock’n’rollových šedesátek od desíti k pěti.
Přiznám se, že 60. léta pro mě byla z hudebního hlediska skutečně velmi důležitá, i když jsem 61. ročník, takže jsem všechny ty osobnosti rock’n’rollové scény vnímal až s odstupem času. Při poslechu současných interpretů mívám často takový malátný pocit, už dávno jsem nenarazil na někoho, kdo by mě výrazněji oslovil. Když se zpětně podívám, jak na pódiu působil třeba takový Jimi Hendrix, zdá se mi, že jeho i další jeho současníky dodnes nikdo nepředstihl.
Která z hudebních ikon vás inspirovala, když jste v půlce 80. let, v době svých vysokoškolských studií, zakládal kapelu Banket? Může za to Keith Richards, Jimi Hendrix, Patti Smith, nebo někdo jiný?
Překvapivě za to nepřímo mohou Depeche Mode. Zvuk kapely Banket jsem tehdy postavil na klávesových nástrojích, které jsem doplnil živými bicími. Mnozí nám v té době vyčítali, že se Depeche Mode snažíme napodobovat, což ale nebyla pravda. Dělali jsme úplně normální písničky, které byly jen aranžované pro obsazení s klávesovými nástroji.
Pamatujete si ještě na úplně první koncert, který jste s Banketem odehráli?
Ano, bylo to v 84. roce. Včera jsem na to zrovna vzpomínal, když jsem se svým manažerem procházel kolem kulturáku, dnes už polorozpadlého, ve kterém jsme tehdy vystoupili. V průběhu koncertu se mi tenkrát ani jednou nepodařilo chytit tóninu. Celou dobu jsem zpíval na jedné úrovni, a když jsem si to zpětně poslechl, říkal jsem si, že bych se měl zpěvu co nejdřív vzdát. Nakonec se to ale zlepšilo a dneska se mi už daří chytit i více tónin.
Kreativně nejplodnějším obdobím jste si prošel ve druhé polovině 90. let, už jako sólový zpěvák. Tehdy jste spolupracoval se skladatelem Jaroslavem Filipem a během pár dnů jste dokázal napsat tolik textů, že jste měl materiál na celou desku. Jak si vysvětlujete, odkud k vám takhle výjimečný příval kreativity přicházel? Přemýšlel jste někdy o tom, že je váš talent něco mezi nebem a zemí?
Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Upřímně musím říct, že pro mě byla neuvěřitelně inspirativní ta zelená rostlina, kterou mnozí z nás vyzkoušeli.
Spousta lidí, kteří marihuanu kouří, ale pod jejím vlivem nikdy nic kloudného nevytvoří.
Na každého působí jinak. Mě na mojí cestě dlouho provázela pozitivně, ale později bohužel nastalo i zlé období, které mě přimělo z tohohle směru vystoupit.
Richard Müller (59)
- Studoval filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na Vysoké škole múzických umění. Během studií působil jako publicista pro hudební časopisy Populár a Gramorevue.
- Ve druhém ročníku vysoké školy založil spolu s Martinem Karvašem kapelu Banket, která vydala čtyři alba, na nichž se objevily mimo jiné hity jako Po schodoch nebo Tlaková níž.
- Po rozpadu Banketu se v roce 1992 vydal na sólovou dráhu a v 90. letech vydal v tvůrčím tandemu se skladatelem Jaroslavem Filipem oceňované desky 33, LSD, Nočná optika a Koniec světa.
- Na přelomu milénia vydal česky zpívanou desku Richard Müller a hosté s texty Michala Horáčka, s nímž poprvé spolupracoval už na konci 80. let. Vzešly z ní hity Srdce jako kníže Rohan nebo Baroko.
Na pódiu jste vždycky dovedl působit jako velký showman, ale v mnoha rozhovorech říkáte, že ve skutečnosti milujete i chvíle, kdy jste jen sám, třeba se sluchátky na uších. Toužil jste vůbec na začátku kariéry po slávě a obdivu?
Svým způsobem mě to vždycky lákalo a přestalo mě to lákat až ve chvíli, kdy jsem to zažil. Postupně jsem si uvědomil, že je sice skvělé, když na váš koncert přijdou stovky nebo tisíce lidí, kteří vám dodávají energii, ale že je zároveň nesmírně důležité zachovat si svou intimitu a soukromí.
Zraňovalo vás, co o vás v divokých letech na přelomu tisíciletí psal bulvár, nebo jste to dokázal brát s chladnou hlavou?
Zraňovalo, i když jsem si objektivně musel přiznat, že jsem sám bulvárním novinářům zavdal mnoho příčin, aby o mně psali. Myslím, že i většina mých kolegů by vám potvrdila, že pokud o vás bulvární novináři píšou nepříjemné věci, a mnohdy dokonce věci, které nejsou pravda, je těžké to jen tak přejít. Dneska už se s tím dovedu vyrovnat lépe, ale v době, kdy to přišlo poprvé, jsem to nesl těžce.
Vydání vaší nové desky předznamenal na jaře už velmi osobní singl Anomália, jehož text si mnozí posluchači spojili s maniodepresivní psychózou, se kterou bojujete. Jak byste neinformovanému člověku vysvětlil úskalí života s bipolární poruchou?
Důležité je si uvědomit, že ani jedna z fází maniodeprese není pozitivní. Když se člověk s touto diagnózou dostane z depky a přejde do mánie, má často pocit, že se mu všechno daří, že všechno skvěle šlape. To ale není pravda, protože se v té chvíli pouští do věcí, které mu mohou zlomit vaz. Stav deprese, jakkoli je nepříjemný, vás před tím paradoxně může chránit.
V komentářích k videoklipu Anomália na serveru YouTube fanoušci oceňují statečnost, s jakou nemoc nesete, a někteří se svěřují s vlastními psychickými problémy. Vyjadřují vám lidé podporu a účast i osobně?
Ano, relativně často se mi stává, že mě někde na ulici nebo třeba v obchodě osloví lidé, kteří mají potřebu povědět mi svůj příběh, protože cítí, že jsme na tom stejně. V takových chvílích se jim snažím načrtnout nějakou cestu, která by jim pomohla psychické problémy alespoň úspěšně obcházet, pokud se jich nemohou úplně zbavit. Každý člověk ale v podobné situaci potřebuje individuální přístup.
