Našel mrtvého psa v mrazáku, milion a půl korun v hotovosti i byty zamořené šváby. Martin Mojžíš Ondruš z neziskové organizace Břečťan je známý především extrémními úklidy domácností lidí, kteří hromadí věci. V posledním roce ale začal čistit a zvelebovat i pražské ulice. Dvě činnosti, které na první pohled nemají mnoho společného. Ve skutečnosti je však spojuje víc, než by se mohlo zdát.
Když se s Martinem potkáváme, nejdeme na kávu ani do kanceláře. Vyrážíme do ulic. Dnes budeme opravovat jednu z nejhorších děr v silnici u sběrného dvora, kam Ondruš téměř každý den vozí odpad z vyklizených domácností.
„Není nám jedno, v jakém prostředí žijeme. A když nám vadí, že jsou díry v silnicích, kudy jezdíme každý den, tak si je rádi zasypeme a pomůžeme tím i ostatním, kteří tudy projíždějí,“ vysvětluje a ukazuje za roh na několik děr, které takto už opravil.
Martin přijíždí v pracovním oblečení, s asfaltovou směsí, koštětem a dvěma kamarády ze své stěhovací firmy. Na první pohled běžná oprava. Veze s sebou však také vybavení, které by u běžné opravy silnice člověk nečekal. Například brýle se zabudovanou kamerou a dvě 360stupňové kamery.
„Když jsem dal na Instagram první video, byl to úplný boom. Mělo asi půl milionu zhlédnutí,“ říká šestadvacetiletý Ondruš. Svědčí o tom i jeho profil na Instagramu, kde videa ze zvelebování pražských ulic zveřejňuje. Ten sleduje 176 tisíc lidí.
U sběrného dvora už Ondruše znají. Obsluha dvora, paní Věruška, si s ním tyká, žertuje s ním a když Martinovi při práci chybí reflexní vesta, ochotně mu jednu půjčí. Pak už je čas pustit se do práce. S kolegy si navléknou rukavice, zametou okolí díry a začnou ji plnit asfaltovou směsí. Martin místo několikrát zkontroluje a nakonec ho ještě několikrát přejede autem. „Nemáme žábu,“ vysvětluje.
Všechno natáčí. Opravu z dnešního dne totiž neuvidí jen lidé, kteří jezdí kolem. Video se dostane k tisícům dalších. A právě tady se zvelebování Prahy protíná s fungováním neziskové organizace Břečťan – sociální sítě se pro Ondruše stávají jedním z nástrojů, díky kterým by Břečťan do budoucna mohl pokračovat v úklidech domácností hromadičů.
„My uklízíme Prahu a lidé se na to dívají. To vidí firmy a díky tomu můžeme financovat úklidy domácností. Jsme asi jediní v Česku, kdo sociálními sítěmi pomáhá financovat neziskovou organizaci,“ říká s úsměvem.
Začalo to špinavým chodníkem
Díry v silnicích však nejsou to jediné, čemu se Martin věnuje – také čistí chodníky, odstraňuje graffiti, opravuje drobné závady ve veřejném prostoru a pleje záhony. První veřejný úklid přitom vznikl úplnou náhodou. Martin šel se svou ženou kolem hospody v pražských Nuslích. Před podnikem byl silný zápach a špinavý chodník.
„Má manželka tam cítila psí moč. Tak jsem vzal vapku a šel to umýt. A říkal jsem si – když už mám Instagram, tak to tam nahraju,“ vzpomíná.
Video mělo nečekaný úspěch. Lidé reagovali pozitivně, sdíleli ho a začali se ozývat. Martin zjistil, že podobné malé zásahy do okolí mají mnohem větší dopad, než čekal. „Každý den mi přicházejí fotky od lidí, kteří sami něco uklidili nebo vyčistili. Píšou mi, že se začali na veřejný prostor dívat jinak. Že si uvědomili, že nejsou jen diváci a mohou něco změnit,“ říká.
Právě to je pro něj možná největší přidaná hodnota celé věci. „Já nehledám viníka. Lidé, kteří se o čistotu Prahy starají, toho mají obrovské množství, není možné vyčistit každý chodník nebo každý záhon. Tak proč nepomoct tam, kde to jde?“
Z úklidů při stěhování vznikl Břečťan
Aby byl jasný celý kontext, je potřeba vrátit se na úplný začátek. Nezisková organizace Břečťan vznikla původně ze stěhovací firmy Stěhování od Martina. Právě při práci v různých domácnostech začal Martin narážet na situace, které už nebyly jen otázkou stěhování. Viděl byty lidí, kteří se dostali do situace, kdy sami nedokázali svůj prostor zvládnout.
„Viděli jsme, jak může vypadat život člověka, který je úplně na dně. A řekli jsme si, že o Vánocích v roce 2024 začneme jeden měsíc zdarma uklízet lidem doma,“ říká. Jenže z původního vánočního projektu se stal dlouhodobý závazek. „Trošku se nám to zvrtlo. Děláme to doteď,“ směje se.
Břečťan dnes funguje jako nezisková organizace, která pomáhá lidem nejen uklidit byt, ale především znovu získat kontrolu nad místem, kde žijí. Zdarma. „Když má člověk nějaký psychický problém, často se to promítne i do jeho prostoru. A pak ho ten prostor začne ovlivňovat zpátky. Člověk se může dostat do kruhu, ze kterého už sám neumí ven,“ vysvětluje.
Třicet tun věcí a milion ve skříních
Za dobu své existence už Břečťan uklidil téměř stovku domácností. A případům, které Martin popisuje, člověk jen těžko věří. Z jednoho bytu odvezli kolem třiceti tun odpadu a věcí. Uklízeli domácnosti zamořené šváby, kde pod vrstvami předmětů vylézali stále další. Našli psa v mrazáku. V jiném bytě milion a půl korun v hotovosti ukrytých na různých místech.
„Ale tyhle extrémní věci nejsou to hlavní, co si z té práce člověk odnese,“ říká Martin. Mnohem silnější jsou podle něj momenty, které nejsou na první pohled vidět. „Co vidím nejčastěji a co je asi nejsmutnější, je vzorec, kdy si člověk dokáže zvyknout opravdu na všechno. Dokáže si zvyknout, že už nechodí do určité místnosti, že už nepoužívá koupelnu, že už k němu nikdo nechodí na návštěvu.“
U lidí, kteří hromadí, se Martin často setkává s jedním zjednodušeným pohledem. „Hodně lidí si myslí, že je to lenost. Že někdo prostě neuklízí, protože se mu nechce. Ale tak to vůbec není,“ dodává.
Podle něj je problém mnohem složitější. Někteří lidé si vytvářejí silnou vazbu k věcem, jiní se postupně dostanou do situace, kdy už množství věcí přeroste jejich schopnosti ji zvládnout. „Když někdo dokáže vyskládat metr a půl věcí až ke stropu, tak rozhodně není líný. Ten problém pramení někde jinde,“ vysvětluje.
Právě proto podle něj není možné přijít do bytu, všechno vyhodit a odejít. „Nejdůležitější je přistupovat k tomu člověku jako k sobě rovnému. Jeho slovo má hodnotu. Musí být součástí toho procesu, protože je to jeho domov,“ přibližuje.
Pokud je to možné, snaží se Břečťan spolupracovat i s dalšími sociálními službami, aby úklidem pomoc nekončila. „Jinak se člověk může po čase dostat do stejného problému znovu.“
Luxus, který bereme jako samozřejmost
Práce Břečťanu ale zatím naráží na své limity – především na kapacitu a financování. Úklidy poskytuje organizace lidem zdarma, náklady proto Martin zatím pokrývá hlavně z vlastní stěhovací firmy a z veřejných sbírek. Dotace se mu zatím získat nepodařilo.
Zájem o pomoc je přitom veliký. „V současnosti máme kolem osmdesáti až devadesáti žádostí. A pak je to vlastně taková Sofiina volba, komu pomoci dřív, protože těch možností zatím nemáme nekonečně,“ říká.
Do budoucna by proto chtěl, aby se podobná pomoc stala součástí širšího systému sociálních služeb a nestála pouze na dobrovolnících. Právě dobrovolnický model podle něj není dlouhodobě udržitelný. „Dobrovolnictví je skvělá věc, ale problém je, že pro lidi, kteří ho dělají, to často není priorita,“ vysvětluje.
Samotné úklidy navíc nejsou levnou záležitostí. Jeden zásah může stát patnáct tisíc korun, jiný klidně sto padesát tisíc. V ceně jsou kontejnery, doprava, technika i čisticí prostředky. I proto Martin hledá nové způsoby, jak Břečťan financovat – například právě prostřednictvím videí z veřejného prostoru, která přitahují pozornost lidí i firem.
Protože nakonec nejde o samotný úklid. „Nejhezčí moment je potom, když se ten člověk najednou uvědomí, že může chodit doma v ponožkách. Že si může pozvat kamarády. Že má prostor, kde se cítí dobře. To je vlastně takový luxus, který většina z nás bere jako samozřejmost,“ uzavírá.
Zdroj: autorský text
Sdílet
Nejnovější videa
