Na hladině se odrážejí skály a lesy Drahanské vrchoviny, někteří návštěvníci se poklidně ovlažují ve vodě, jiní šplhají do strmého svahu ke skluzavce, aby si užili trochu adrenalinu. Ti nejšikovnější sjedou dolů po břichu a elegantně prosviští až ke protějšímu břehu. "Vítejte v Lulči. Vzali jste si plavky? Ne? Tak vám můžu půjčit jedny, které tady nedávno zapomněl herec Miroslav Hanuš," nabízí žertem Ondřej Brunclík, který u zatopeného lomu v obci kousek od Vyškova se svou partnerkou Šárkou Mieglovou provozuje restauraci Panelka.
Je ale pravé poledne, a tak před koupáním dostává přednost oběd. Hosté, z nichž většina přichází v plavkách právě od přilehlého lomu, si od výdejního okénka neodnášejí obligátní hranolky s kečupem, ale speciality, které by v jihomoravské vesnici čekal jen málokdo. Dnes jsou na menu třeba korejská hovězí žebra galbi jjim nebo thajské červené kari s nudlemi udon a mořskými plody.
"Vařím jídla ze zemí, kde mi chutnalo a kam bych se ráda ještě jednou vrátila, ať už je to Thajsko, Mexiko nebo Izrael. Spíš než moderní podle mě naši kuchyni vystihuje slovo mezinárodní. Spousta těch jídel má totiž v zahraničí dlouhou tradici, jen u nás jsou něčím nezvyklým. Jasně že bych zvládla i svíčkovou. Omáčky a knedlíky jsem ale odmala moc nemusela, tak proč bych vařila něco, co mě nebaví? Vaření je pro mě umění, ráda poznávám nové chutě a nechci, aby naše menu bylo monotónní, takže ho několikrát do týdne obměňuju," přibližuje Šárka.
"Sám nejsem žádný gastrofil a starám se tady spíš o pivo, ale když ochutnám jídlo od Šárky, připadám si jako ta myš z pohádky Ratatouille, když vyzkouší, co uvařila, a za hlavou jí vybuchují ohňostroje," chválí místní šéfkuchařku Ondřej. U okýnka si mezitím malá dívenka vyzvedává pikantní polévku tom yum kai s kuřecím masem a pro jistotu si do ní přidává ještě dvě lžičky pálivé chilli omáčky. A z reproduktorů do toho ještě ironicky rapuje Kapitán Demo: "Přišel jsem na kachnu, ale už sem nikdy nepáchnu."
U Stalingradu se bojovalo, v Lulči klouzalo
S plným břichem konečně přichází řada na komentovanou prohlídku přírodního koupaliště a nebyl by to Ondřej, kdyby k tomu návštěvníkům nenabídl vyhlášené slavkovské pivo. "Ještě za první republiky tady naši předkové těžili kámen. Jak ale kutali, narazili na vodu, a protože to byl hodně silný pramen, zůstala jim tam i část techniky. V roce 1938 se zatopeného lomu ujali sokolové a v rámci svých akcí v Lulči postavili koupák, včetně brouzdaliště a ikonických dřevěných šaten. V roce 1942 doplnili ještě skluzavku. Němčouři se zrovna mlátili u Stalingradu a my v protektorátu jsme se mezitím začali klouzat," směje se Ondřej.
V době pražského jara si pak členové místního volejbalového klubu u koupaliště postavili nalejvárnu, aby si po sportu mohli dát pivo. Ta nejdřív vypadala jako klasický dřevěný kiosek, v rámci komunistických akcí Z (neplacená činnost obyvatel, pozn. red.) se ale proměnila do funkcionalistické panelové stavby, která dala název dnešní restauraci. Než Ondřej se Šárkou podnik přebrali a udělali z něj místo, o němž se šušká mezi fanoušky gastronomie, měl sytě oranžovou omítku a sídlila v něm pizzerie U Libuše. Před několika lety by tak návštěvník ve vnitřních prostorách narazil maximálně na ospalou atmosféru, zakouřený vzduch a pár štamgastů u zteplalého piva.
Dnes interiér zdobí pohodlná křesílka a perské koberce sehnané po bazarech. Na stěnách visí plakáty rockových hvězd a kultovních filmů nebo satirické koláže Tomáše Břínka. Omítka je teď bílá, před výdejním okénkem přibyl balkon a do prostoru pod ním noví provozovatelé přidali další zákoutí, kam si příchozí mohou také sednout. Kolem dokola jsou rozvěšené nejrůznější lampionky či žárovičky navozující útulný pocit a nechybí ani drobné dřevěné pódium pro pořádání koncertů nebo divadelních představení. Na boku za Panelkou se pak schovává ještě koutek neřestí pro konzervativnější zákazníky, kteří by snad před vyšší gastronomií dali přednost hot dogům, langošům či vaflím.
Ondřej má k lokalitě u zatopeného lomu dost osobní vztah. Pochází totiž z nedalekého Vyškova a v Lulči měli jeho rodiče chatu, takže do vesnice pravidelně jezdil. "Hrál se tu volejbal, nohejbal a badminton, chtěl by tu žít každý, jenom to gastro bylo v devadesátkách úplně v háji. To mě ale ve čtrnácti nezajímalo, jídlo pro mě bylo plnidlo. Nabral jsem energii a pak ji šel spálit na skluzavku. A do toho krásné okolní lesy. Kdyby mě tam někdo ve čtrnácti zavedl a se zavřenýma očima mě osmkrát zatočil, tak najdu cestu domů," chlubí se. "V pětatřiceti už jsi to ale nedal a došli jsme do úplně jiné vesnice," uzemňuje ho Šárka.
Jak se vodák zakoukal do černovlásky
Přestože pro ni kuchařina byla donedávna jenom hobby, v pohostinství se pohybovala už jako dítě. V deseti začala točit pivo, od dvanácti obsluhovala. Vyrůstala sice v Praze, ale její rodina provozovala v Rožmberku na Českokrumlovsku kiosek u vodáckých kempů. "I když jsme dělali smažák nebo pečené kuře, všechno bylo domácí a přepálenému tuku jsme se jako jeden z mála stánků vyhýbali. Letní prázdniny jsem v dospívání prakticky neznala, ale zase jsem si za dva měsíce vydělala tolik, co žádní moji vrstevníci na brigádě nedostali. Maturovala jsem na gymplu, ale představa, že půjdu na výšku, kde se ze mě stane chudý student, mě děsila, takže jsem radši zaplula do gastro byznysu," říká Šárka.
Ondřejova profesní dráha by se naproti tomu dala shrnout slovy práce všeho druhu. "Po gymplu jsem nastoupil do firmy k tátovi, kterého mám moc rád, ale zároveň je to totální cholerik. Vydržel jsem u něj rok, pak mi ruplo v bedně a odjel jsem na Nový Zéland trhat jablka. V Thajsku jsem se potkal s mou bývalou ženou, a když jsem se vrátil do Čech, pracoval jsem nějakou dobu v bance. Potom jsme si s kamarádem založili firmu na rekonstrukci bytových domů a nakonec jsem se dal dohromady se Šárkou, která mě zlákala, abychom si otevřeli restauraci," doplňuje svou ženu Ondřej, zatímco kolem páru sympatických třicátníků pobíhají jejich dvě děti a stále se něčeho dožadují.
Ale zpátky do kempu na jihu Čech, kde Šárka od puberty nalévala alkohol drzým vodákům. Právě tam Ondřej už někdy na konci devadesátých let poprvé zavítal, když s kamarády sjížděl Vltavu. "Začali jsme se tam zastavovat každý rok, protože to byl jediný kiosek, kde dělaly u okýnka čtyři holky. Jinde byli samí chlapi. Když jsem po Šárce začal pokukovat, bylo jí čtrnáct a mně devatenáct. Pamatuju si ale, že v roce 2002, jak byly povodně, si mě už všimla taky. Jenomže mi říkala pádlo a pořád mě odmítala," vzpomíná Ondřej, jak se zakoukal do pohledné černovlásky.
Dlouho se neviděli, než na sebe po deseti letech úplnou náhodou znovu narazili v Praze. "Ondřej tehdy se svou první ženou provozoval cestovku, která vozila Thajce na výlety po Evropě. Já jsem zase se ségrou pomáhala strejdovi rozjíždět hotel v Praze, kde měli být Thajci ubytovaní. Jednoho dne se otevřely dveře a do recepce za mnou přišel Ondřej. Připadali jsme jeden druhému povědomí, tak jsme se dali do řeči. Ondřej si pak s kamarády naplánoval vodu zrovna na termín, kdy jsem měla jet na Vltavu já, a domů k manželce už se nevrátil," vypráví Šárka zbytek love story, která by se klidně mohla stát námětem nějaké romantické komedie.
Ondřej se pak stal "jediným Pražákem, který jezdí na Moravu za prací", protože Šárka chtěla zůstat v hlavním městě a on měl v té době ještě stavební firmu ve Vyškově. O tom, že by se na Vyškovsku mohli usadit oba, začala Šárka uvažovat až v době, kdy se jí narodil syn Hugo, na čtvrt roku se nastěhovala do chalupy Ondřejových rodičů v Lulči a přemýšlela, co bude dělat po mateřské. "Zjistila jsem, že to tady má kouzlo a zpátky do Prahy se mi najednou nechtělo. Rok nato se nám narodila ještě Ságuška, takže jsem se vracet ani nemusela a pak jsme se s Ondřejem dostali k tomuhle," ukazuje Šárka na Panelku.
"Jeden známý tady vedl zmíněnou restauraci U Libuše a dělal to, jak nejlíp uměl. Bylo na něm ale vidět, že už ho gastro nebaví. Když jsme zjistili, že svůj podnik zavírá a prostory chce pronajmout, domluvili jsme si hned druhý den prohlídku a šli jsme do toho. Táta nám pomohl zaplatit kauci, což dělalo šest měsíčních nájmů, a já jsem do baráku promítl svoje zkušenosti ze stavební firmy. Hromadu věcí jsme si kutali sami nebo s pomocí kamarádů. Na Nový rok 2019 jsme to tu přebrali a 30. dubna na čarodějnice jsme otvírali," informuje Ondřej.
Mladí chtějí venkov měnit a staří to odmítají
Odvážné menu plné pro vesničany naprosto nesrozumitelných názvů zpočátku nevyhnutelně naráželo na nepochopení. "Nejdřív se mě v jednom kuse někdo ptal, jestli máme klobásu nebo pizzu. Postupně se ale ve Vyškově a okolí rozneslo, že konečně někde dostanete pho bo nebo bun bo nam bo, a protože jsme jediní v okrese, začali se sem lidi sjíždět. Byli rádi, že nemusí až do Brna. Teď se u nás denně zastavují třeba i návštěvníci, kteří jedou z Ostravy nebo z Olomouce a doslechli se, že na koupáku v Lulči dělají asijská jídla. V Brně je sice zajímavých podniků víc, ale zasekáte se hodinu na dálnici, kdežto tady jenom sjedete u Vyškova, odpočinete si chvilku v přírodě a u Rousínova najedete zpátky," vyzdvihuje Šárka.
Vedle gastronomie zcestovalí partneři oživili také zatuchlé vody místního kulturního dění. Ještě před dvěma lety podle Ondřeje znamenala kultura na Vyškovsku maximálně vyprodaný koncert Dua Jamaha. Díky Panelce jsou teď v jihomoravském okrese k vidění kapely, které jinak hrají spíš ve větších městech. Letos v létě třeba Luleč navštívili PSH nebo Bert & Friends. Herci Roman Zach a Sandra Nováková tady zase nedávno odehráli představení Program na záchranu mužů. "A na konci října třeba už potřetí pořádáme Dia de los Muertos, což je mexický svátek mrtvých. Na obličej si namalujeme kostlivce, vezmeme si sombrera, nalijeme si tequilu, pozveme kapelu, co hraje mariachi, a k tomu Šárka uvaří vynikající jídlo," láká Ondřej.
Mohl by to být jen další pozitivní příběh podnikavých nadšenců, jenže má zásadní škraloup. Panelka si totiž našla příznivce hlavně mezi přespolními a osadníky z přilehlé chatařské oblasti, zatímco řada místních obyvatel se na ni dívá skrz prsty. Spory vygradovaly během koronavirové krize, kdy restaurace fungovala jen jako výdejní okénko. Zákazníkům se často nechtělo s jídlem táhnout až domů, takže si ho dávali na lavicích rozmístěných kolem. To tehdy podle Ondřeje neuniklo někomu ze sousedů, a tak na místo přivolal policejní hlídku. "Nedorazilo ale jen jedno auto, bylo jich víc a opakovalo se to tolikrát, že jsem si návštěvy policie začal čárkovat. Od loňského jara sem přijelo celkem 96 strážníků," kroutí podnikatel hlavou.
Nad otázkou, proč jeho snažení o zvelebení Lulče není starousedlíkům po chuti, přemýšlí každý den. "Dřív mladí odcházeli z vesnic do měst a staří nadávali, že nemají komu předat grunt. Dneska je ve městech draho, tak se mladí stěhují na venkov, kde je to levnější. Nechtějí se ale na vesnici nudit, nechtějí jíst jenom vepřo knedlo zelo, takže tam zkoušejí rozjíždět věci, na které si zvykli ve městě. Starým zase vadí, že se mladí zaběhlé zvyky snaží měnit ke svému obrazu, takže nastává kolize. Sami jsme kolikrát slyšeli, že když se nám to tu nelíbí, ať se klidně odstěhujeme. Tak snad se ty příkopy jednou zakopou, třeba po volbách," snaží se Ondřej o optimistický závěr.
