Rozhovor - "Rodiče už nevidí ve svém dítěti jenom malého fotbalistu nebo hokejistu, ale snaží se skrze ně žít i svoje herní sny, které třeba oni sami dřív prožít nemohli," tvrdí významná osobnost českého e-sportu Lukáš Vobecký, známý v herním světě jako Jump.

Videohry podle něj ztrácejí negativní nádech a samotní rodiče a učitelé děti v hraní podporují i z toho důvodu, že sedět v práci u počítače je dnes zcela normální. "Mám sedět v kanceláři a datlovat něco do excelu, nebo mám sedět u počítače, dělat, co mě baví, a vydělávat si tím? V tom je to hraní přeci nádherné," popisuje Jump.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz vzpomíná, jak se k hraní dostal, jestli je možné se jím živit a jak náročné je uspořádat středoškolský turnaj ve StarCraftu II, který letos slaví páté výročí.

Autor fotografie: Facebook.com / Lukáš "Jump" Vobecký

Lukáš "Jump" Vobecký

• byl dlouholetým předním českým hráčem StarCraftu: Broodwar, později i StarCraftu II
• nyní už ve hrách nesoutěží, ale stále působí jako nehrající kapitán e-sportovního týmu eSuba
• kromě toho je hlavní admin pro StarCraft a Hearthstone na herním portálu Playzone.cz
• je hlavní pořadatel LanCraftu, největší české herní akce u nás
• provozuje herní podnik "The Nest" (Doupě)

Aktuálně.cz: Od vydání StarCraftu II uběhlo pět let. Vzpomenete si, jak jste se k prvnímu dílu vlastně dostal?

Bylo to na střední škole na počítačovém kroužku. Mě ta hra ze začátku hrozně nebavila, nelíbila se mi, nechápal jsem, proč to všichni hrají. Jenomže jsme se tak jednou hecovali s kamarádem, že ho ve hře porazím. On tvrdil, že je v tom hrozně dobrý, tak jsme se vsadili. Začal jsem trénovat, hrát s lepšími hráči po internetu a postupně se zlepšoval.

Po dvou měsících jsme si šli zahrát, já jsem ho rozdrtil tři nula a nějak už jsem u toho zůstal. Dostal jsem se do prvního týmu a postupně jsem se dostal až tam, kde jsem dnes.

A.cz: Hraní se už moc nevěnujete, zato pořádáte turnaje, soutěže a staráte se o hráčskou komunitu. Jak vypadá česká herní scéna?

Česká herní scéna celkově strašně roste. U StarCraftu to i kvůli náročnosti tolik není, ale v rámci jiných her je ten boom obrovský. League of Legends, nový Counter-Strike, který na sebe po faceliftu strhává velkou pozornost, a Hearthstone? To je kapitola sama pro sebe.

Hodně lidí to ze začátku odsuzovalo, protože je to vlastně karetní hra na počítač, kde je poměrně velký prvek štěstí, ale Hearthstone se neuvěřitelně chytil a jenom u nás jdou počty hráčů do desítek tisíc.

A.cz: A co fanoušci?

I zde je nárůst ohromný. Samotní hráči mají často až tisíce followerů na sociálních sítích a různých streamech. Například nedávno se nám na jednom turnaji stalo, že za jedním jediným hráčem dorazilo 300 fanoušků. To je něco neuvěřitelného, což nás jenom utvrdilo, že ten zájem je ohromně na vzestupu.

I proto jsme letošní ročník Lancraftu, což je největší herní akce u nás, poprvé zaměřili hodně i na fanoušky, kteří budou mít speciální halu a kde počítáme s návštěvou čtyř až pěti tisíc diváků.

A.cz: Dá se hraním v Česku uživit?

Dnes už ano, v posledních měsících se v Česku objevily po dlouhé době profesionální smlouvy hráčů s týmy. Přišel s tím jeden z týmů, který tak přebral ty nejlepší hráče jiným týmům, takže to u nás strhlo takovou menší lavinu, kdy i ostatní týmy začínají své hráče dostávat pod smlouvy. Pořád je to tak, že ve většině případů se s tím neuživíte, ale jsou zde výjimky, které ukazují, že by to i u nás mohlo fungovat.

To však ukáže teprve čas. Důležitá je totiž i disciplína hráčů, protože tím to pro ně končí jako koníček a musí se sžít s faktem, že už vlastně musí hrát. A to může být pro hodně hráčů dilema. Mají totiž od rodičů vtloukáno do hlavy, že musí studovat, že musí pracovat, takový ten zažitý směr života. A teď vlastně dostávají tu možnost mít hru jako práci, ale musí tomu také něco vzdát.

A.cz: Podle vás je v pořádku vzdát se školy a jít hrát hry?

Určitě ne v rámci školy celkově, ale například u vysoké školy ano. Pokud je to činnost, která mě baví a které se chci věnovat z hlediska profese, tak proč trávit čas studiem něčeho, co není mým snem.

A.cz: Na hry je ale pořád nahlíženo trochu černobílým pohledem. Dětem je pořád připomínáno, že je dobré, aby sportovaly, a špatné, aby seděly hodiny u počítače. 

Já jsem studoval tři vysoké školy a žádná mi nic nedala. Naopak hraní mě dostalo do úžasného světa, kdy jsem se během pár let dostal do kontaktu s hráči z celého světa. Mohl jsem jet kamkoliv po Evropě s tím, že by mě tam někdo ubytoval. Já jsem nebyl jenom zavřený u počítače, ten herní svět mi tak otevřel i ten "normální svět", což předtím žádná škola nedokázala.

A.cz: Kromě jiného pořádáte i středoškolský turnaje ve hře Hearthstone. Jak vás to napadlo?

Já jsem měl tu myšlenku v hlavě dlouho a spíše jsem čekal na správnou příležitost. Už dříve zde byly podobné turnaje, ale podle mě až s Hearthstonem přišla ta správná hra, která se dá pro turnaj použít. Například StarCraft je hardwarově náročná hra, která je navíc hrozně obtížná. Na týmové hry není ve školách často výbava.

Hearthstone je hra, která je zdarma, není hardwarově nijak zvlášť náročná a také je to hra, ve které hraje důležitou roli prvek štěstí, takže je zde dobrá možnost dostat se rychle na nějakou soutěžní úroveň.

A.cz: A jaká byla odezva ředitelů? Nevadilo jim, že se na škole má pořádat turnaj v PC hrách?

Já jsem se toho obával, ale překvapivě jsme se setkali s pozitivní odezvou. Školy tuto možnost uvítaly. Jedním z důvodu je i to, že se na školách odehrávají olympiády v matematice či fyzice, které dávají možnost prosadit se chytrým žákům, jenomže těch je u nás malé procento. Co ten zbytek, který na to nemá?

Turnaj v počítačové hře dává možnost jiným žákům, kteří třeba nemusejí být přímo geniální. Například výherce první sezony turnaje je kluk, kterého by dříve všichni považovali trochu za podivína. Je tichý, spíše se straní kolektivu. No a jemu ta výhra v turnaji otevřela dveře do herního týmu, nové možnosti a prý i mezi spolužáky získal jinou tvář. A to se školám velice líbilo, že mohly dát uplatnění těm "slabším" žákům.

A.cz: Čím si tohle vysvětlujete? Přestali být hráči považováni za jakési podivíny?

Když počítače začínaly, tak já jsem byl jediný ve třídě, kdo ho měl, a byl jsem "divnej". Tehdy jsem místo do hospody šel domů, kde jsem hrál na počítači. A teď je to plně jinak, protože hrají všichni. Na chodbách ve škole mě zastavovali studenti a ptali se, kdy bude turnaj v Counter-Strike nebo LoLku. Ten zájem je zde ohromný.

A.cz: Neukazuje ten zájem hráčů i škol zlom ve vnímání her, kdy už v očích veřejnosti nebudou "ty špatné"?

Veřejnost na to už kouká jinak, některé negativní reakce od rodičů ještě zůstávají, ale i tady se to mění. Například u nás v týmu eSuba jsme měli tehdy ještě třináctiletého kluka, který měl rád hry, ale nechtěl hrát StarCraft. Jeho otec mu ho ke každým narozeninám a Vánocům nabízel, ale on prostě nechtěl. Jednou už se ho ani neptal a hru mu koupil. Kluka to chytlo, teď patří mezi nejlepší hráče u nás, táta ho aktivně podporuje a vozí ho na soutěže.

A.cz: Takže rodiče už neprožívají skrze děti jenom sportovní sny, ale také ty herní?

Přesně tak, rodiče už nevidí ve svém dítěti jenom malého fotbalistu nebo hokejistu, ale snaží se skrze ně žít i svoje herní sny, které třeba oni sami dřív prožít nemohli. Já jsem z toho byl také nejprve hrozně překvapený, ale zároveň musím říct, že je to super.

A.cz: Takže je dobře, aby rodiče podporovali své děti v tom, že jejich snem bude vysedávání u počítače?

Ono to tak není. Profesionální hráči sice tráví velkou část dne u počítače, ovšem mají pevný řád, kdy musí například pravidelně sportovat a cvičit a vykonávat určité mentální cvičení a podobně. Je to profesionální sport a podle toho pak vypadá i ta příprava. Sprinter také jenom neběhá stovky, ale má tu přípravu pestrou.

A s tím vysedáváním u počítače, kdo dnes nesedí celý den u počítače? Mám sedět v kanceláři a datlovat něco do excelu, nebo mám sedět u počítače, dělat, co mě baví, a vydělávat si tím? V tom je to hraní přeci nádherné.