Malátný: Chinaski začali zavánět továrnou. Hrát jenom pro prachy by mě ale nebavilo

Tomáš Maca Tomáš Maca
22. 5. 2022 17:09
Z pankáčů, kteří hráli na zábavách v okresních kulturácích, se Chinaski za posledních 30 let proměnili v jednu z největších českých kapel. Cesta k úspěchu se ale neobešla bez několika krizí, o kterých muzikanti otevřeně mluví v novém dokumentu Každej ví kulový. Frontman Michal Malátný v rozhovoru vzpomíná na hádky se zesnulým bubeníkem Pavlem Grohmanem i těžké rozhodnutí dát čtyřem členům sbohem.
"Jedna deska Chinaski se měla jmenovat Stali jsme se mega popovou kapelou a je nám to hrozně líto. Když jsme se z klubů dostali do velkých hal, připadalo mi, že tam nepatříme," říká Michal Malátný.
"Jedna deska Chinaski se měla jmenovat Stali jsme se mega popovou kapelou a je nám to hrozně líto. Když jsme se z klubů dostali do velkých hal, připadalo mi, že tam nepatříme," říká Michal Malátný. | Foto: Milan Bureš

Na začátku filmu Každej ví kulový říkáte, že když jste s Pavlem Grohmanem kapelu Chinaski zakládali, nechtěli jste být slavní, protože úspěch v době komunismu znamenal být zadobře s režimem. Držíte se svých mladických ideálů i dnes, nebo jste je v průběhu let přehodnotil?

Bránil jsem se dost sveřepě a přehodnotil jsem je až ke čtyřicítce. Postupně jsem pochopil, že už žijeme v jiném světě, než když jsme v pubertě hráli první koncerty a museli jsme svoje texty posílat ke schválení na okresní kulturní středisko. Uvědomil jsem si, že vystupovat v televizi a v rádiu nebo se fotit na titulky časopisů je důležitá součást mojí práce. Poučil jsem se z vlastních slov a došlo mi, že jaké si to udělám, takové to budu mít. Že je jenom na mně, jestli mě třeba tenhle náš rozhovor bude bavit a jestli tím pádem bude bavit i čtenáře.

Chinaski začínali jako garážová kapela, která se hlásila k punku. Dnes vás hrají komerční rozhlasové stanice a koncertujete ve velkých halách. Neměl jste někdy pocit, že se vaše skupina zaprodala a stal se z ní tak trochu byznys?

Ne, to bych se svou pankáčskou náturou nedopustil. Když se nám začalo komerčně dařit a povedla se nám třeba píseň Klára, tak jsme si s Pavlem Grohmanem řekli, že na další desce musíme přijít s něčím úplně jiným. Nikdy by nás nenapadlo jenom zkopírovat úspěšný model z minula. Někdo samozřejmě Chinaski může vnímat jako zaprodance, protože skládáme popové písničky. Není v tom ale kalkul. Je pravda, že jsme v úplných začátcích hráli punk nebo hard rock a bavilo nás dělat randál. Jenomže tehdy jsme svůj výraz teprve hledali.

Hudební publicista Ondřej Bezr o nás navíc kdysi napsal, že jsme byli popová kapela už v té příslovečné garáži. I když jsme si vyholili hlavy a tvářili se jako děsní tvrďáci, ve skutečnosti už jsme směřovali k popu. My jsme si to přitom dlouho neuvědomovali a vzhlíželi jsme spíš k Sex Pistols než ke Queen. Chtěli jsme hrát ostřejší, naštvanější muziku, ze které je cítit, že opravdu o něco jde, že to není jenom povrchní zábava.

Nakonec jste ale, předpokládám, škatulku popové kapely přijali a přestali jste ji brát jako nadávku.

To víte, že ano. Jedna naše deska se dokonce měla jmenovat Stali jsme se mega popovou kapelou a je nám to hrozně líto. Když jsme se totiž z klubů dostali do velkých hal, tak mi ještě dlouhou dobu připadalo, že tam nepatříme. Najednou nás zvali na předávání Českých slavíků, kde jsme několik let po sobě skončili na čtvrtém místě, a já jsem si říkal, co tam sakra děláme. Zdálo se mi, že vůbec nejsme součástí tohohle světa. Postupně jsem ale pochopil, že jsme, a teď už jsem za to naopak rád.

Sám v dokumentu přiznáváte, že nebýt bubeníka Pavla Grohmana, hráli by Chinaski dodnes na zábavách v okresních kulturácích. Jeho vizionářství si ale vybralo svou daň, protože spolu dva zakládající členové přestali mluvit. Kdy se vaše přátelství začalo drolit?

Drolit se to mezi námi začalo na přelomu tisíciletí. Pavel si tehdy našel práci copywritera v reklamní agentuře, oženil se, založil rodinu a já jsem z něj najednou vycítil, že kromě hudby, které jsme do té doby obětovali všechno, hledá v životě ještě něco jiného. Začal kapelu řídit trochu jako firmu a chovat se k nám trochu jako k zaměstnancům, což mezi mnou a Pavlem vyústilo ve vzájemné rozbroje. Pořád jsme spolu dokázali psát písničky, ale všechno ostatní najednou zmizelo. Pavel měl navíc buldočí povahu, a když se pro něco rozhodl, šel si za tím natolik tvrdě, že s ním nikdo nehnul. Pro kapelu to na jednu stranu bylo přínosné, protože ji Pavel manažersky doslova vydupal ze země, jenomže z čistě lidského hlediska to bylo někdy nesnesitelné.

Pro mě byla sounáležitost lidí v kapele vždycky na prvním místě. Právě proto jsem muziku miloval, a když tenhle kamarádský duch zmizel, objevily se u mě pochybnosti, jestli to chci vůbec ještě dělat. Na dva tři roky jsem upadl do naprosté apatie. Nebavilo mě koncertovat, ztratil jsem chuť psát texty a melodie, nevěděl jsem proč, nevěděl jsem o čem a vlastně mi to bylo jedno. Jako kdyby ve mně tehdy něco zhaslo. Pavlovi se naopak v tu chvíli podařilo napsat hity jako 1970 nebo Tabáček, což mu jen potvrdilo, že to dělá dobře, a narostla mu křídla. Když mezi námi došlo na nějaký konflikt, tak do toho většinou ještě víc šlápnul a já jsem se mu nedovedl bránit.

"Pavel Grohman začal kapelu řídit trochu jako firmu a chovat se k nám trochu jako k zaměstnancům, což mezi námi vyvolalo vzájemné rozbroje," vzpomíná Malátný.
"Pavel Grohman začal kapelu řídit trochu jako firmu a chovat se k nám trochu jako k zaměstnancům, což mezi námi vyvolalo vzájemné rozbroje," vzpomíná Malátný. | Foto: Milan Bureš

Na tomhle bodě mrazu váš vztah zůstal až do Grohmanovy tragické smrti?

Pamatuju si, že jsme spolu na jaře roku 2008 - pár měsíců předtím, než se Pavel zabil na motorce - šli do pražské Lucerny na koncert Monkey Business s britskou kapelou Freak Power, což po předchozích šesti letech bylo jako zjevení. Pavel si tehdy založil vlastní reklamku, která mu dobře fungovala, takže se v kapele trochu uklidnil a začali jsme se spolu zase bavit. Dokonce jsme společně napsali píseň Vakuum a bylo to mezi námi na dobré cestě. O to větší šok pro mě Pavlova smrt byla.

A to si představte, že přesně týden před jeho nehodou jsem si sám na motorce zlomil klíční kost. Přitom jsem na ní nikdy dřív neseděl, a když jsem to jednou udělal, tak jsem ujel jenom padesát metrů a hned jsem se zranil. Dorazil jsem zasádrovaný za kapelou, abychom se domluvili, co budeme dělat. Řekli jsme si, že na dva týdny zrušíme koncerty a potom sice nebudu hrát na kytaru, ale budu aspoň zpívat. To bylo v pátek a další pátek se Pavel na motorce zabil.

Což vás postavilo do těžké situace. Vzpamatovával jste se ze smrti celoživotního kamaráda a do toho jste musel převzít roli kapelníka. Hrozilo tehdy, že by Chinaski skončili?

V den tragédie jsme měli naplánovanou zkoušku, na kterou přišla i naše někdejší manažerka Hana Petřinová a říkala mi: "Michale, kdybys cítil, že kapela dál fungovat nemůže, tak to řekni. Nikdo z nás by ti to nevyčítal." Mě to ale ani na vteřinu nenapadlo. Říkal jsem si totiž, že by v naší situaci bylo nejhorší nic nedělat a jenom se trápit. Že nás práce vytáhne z nejhoršího a trochu nám tu ránu ulehčí. Hodně nám tehdy pomohl David Koller, který s námi jako bubeník odjel první turné po Pavlově smrti. Když se člověk na pódiu otočil a seděl tam váš vzor, byla to velká morální vzpruha.

Ve filmu zmiňujete, že jste od přírody introvert a být frontmanem kapely pro vás není úplně přirozené. Proč vás to tedy táhlo zrovna k profesím hudebníka a herce, které nevyhnutelně vyžadují jistou míru exhibicionismu?

Mockrát jsem nad tím přemýšlel. Odmala jsem byl tiché, zamlklé, stydlivé dítě a těžko jsem si hledal kamarády. Když jsem si ale poprvé zahrál v divadelním představení, zjistil jsem, že se najednou před lidmi tolik nestydím. Uvědomil jsem si, že když na sebe beru nějakou roli a vyjadřuju se prostřednictvím poezie, divadla nebo písniček, umožňuje mi to s okolím snadněji komunikovat. Možná jsem nějaké sklony k exhibici zdědil po svém dědovi, kterému říkali konecchlumský Vlasta Burian. Sám jsem ho bohužel nezažil, ale vím, že na vesnici dělal divadlo a do toho hrál na housle i harmoniku.

Zažíváte i po těch letech na koncertních pódiích a divadelních jevištích trému?

Ano, trému mívám vždycky a velkou. Sám se tomu divím a říkám si: "Do prdele, Michale, proč? Vždyť už jste těch koncertů odehráli tolik!" Naučil jsem se ale s nervozitou pracovat. Vím, že mi stačí dvě tři písničky, abych se dostal do své provozní teploty, a že už si to potom většinou užívám. Proto si vždycky ještě před koncertem vezmu v šatně kytaru, zazpívám si společně s kluky něco od Olympic, Lucie nebo Beatles a snažím se tak trému překonat. V kapele ale přece jenom vystupuju s vlastními písničkami a v divadle je to ještě mnohem horší. Hraju totiž třeba jenom jedno dvě představení do měsíce a před příchodem na jeviště bývám úplně paralyzovaný. Nezbývá mi nic jiného než se pomodlit a věřit, že to nějak dopadne.

"Ne že bych občas neprožíval stavy, kdy jsem úplně dole a mám pocit, že to nezvládnu. Je jich ale mnohem míň a nejsou tak hluboké," přiznává Malátný.
"Ne že bych občas neprožíval stavy, kdy jsem úplně dole a mám pocit, že to nezvládnu. Je jich ale mnohem míň a nejsou tak hluboké," přiznává Malátný. | Foto: Milan Bureš

Název vaší kapely odkazuje k alter egu spisovatele Charlese Bukowského jménem Henry Chinaski, což je chlapík, který se pohybuje na okraji společnosti a holduje alkoholu a hazardu. Vím, že jste si z něj dlouho bral příklad, tak mě napadá, jestli pro vás divočejší životní styl nebyl tak trochu únikem před zakřiknutostí.

No jasně. Když si užíváte bohatýrského života a jste pod vlivem, tak z vás zábrany opadnou. Navíc mám od přírody extrémně nízký krevní tlak, takže mě podpůrné prostředky vždycky nakoply z letargie. V mládí člověk vydržel neskutečné věci a Bukowski nám mluvil z duše, protože zachycoval špínu ulice, ve které šlo vždycky zároveň najít něco něžného. Sice jsme nesázeli na koně, ale zase jsme měli kapelu a žili jsme všichni pohromadě jako hipísáci.

Jak dlouho vám to vydrželo?

Vydrželo to přesně do konce minulého tisíciletí, než Pavel Grohman jako kapelník zavelel: "A dost!" Řekl nám, že na koncertech musíme hrát střízliví a že to bude kontrolovat. Pořídil trubičky na dýchání a párkrát rozdal i nějaké pokuty. Bylo to strašně nepopulární, protože jsme přece jenom ještě nebyli tak velkou kapelou, abychom před vystoupením nemohli pařit. Pavel ale tenkrát direktivně zatáhl ruční brzdu a zpětně mu za to děkuju, protože jinak bychom se tady dneska spolu nebavili. Ne že bych nežil, ale samotná kapela by rozhodně nefungovala tak, jak funguje dnes, a nenatočila by dvanáct desek a jeden film.

Ženil jste se až v pětatřiceti a teprve v devětatřiceti se vám narodilo první dítě. V rozhovorech přitom vyzdvihujete, že jste se po založení rodiny dost uklidnil a zbavil jste se nejhorších depresí. Proč jste se neusadil dřív?

Do třiceti jsem žil doslova s batohem na zádech. Bydlel jsem v podnájmech, pendloval jsem mezi divadly v Liberci a v Pardubicích, v Praze jsem měl kapelu a na to, abych zakládal rodinu, jsem neměl ani pomyšlení. Poprvé jsem po ní zatoužil až kolem třicítky, když jsem si všiml, že jsem mezi bývalými spolužáky ze střední školy jediný, kdo je ještě svobodný. Všichni ostatní už byli ženatí, někteří dokonce podruhé, a všichni měli děti. Jenomže to bylo v době, kdy jsem si zrovna nebyl jistý, jestli chci s kapelou strávit zbytek života. Uvažoval jsem, jestli bych s hraním neměl seknout, vycestovat třeba na rok do světa a zkusit dělat něco úplně jiného. Proto jsem si řekl, že si rodinu pořídím, až když budu vědět, kde budu bydlet a čím se budu živit.

Prvním důležitým krokem bylo, když jsme si se ženou poprvé v životě pořídili vlastní garsonku, což mi dlouho připadalo jako nesplnitelný sen. Krátce nato jsem se oženil a přineslo mi to ohromný klid v duši. Cítil jsem se, jako kdybych v životě našel záchytný bod, což se ještě znásobilo, když se nám dva měsíce potom, co moje žena udělala státnice na vysoké škole, narodila první dcera. Od té doby se mi od depresí dost ulevilo. Ne že bych občas neprožíval stavy, kdy jsem úplně dole a mám pocit, že to nezvládnu. Je jich ale mnohem míň a nejsou tak hluboké. Proto jsem těm svým třem holkám vděčný a patřičně si je hýčkám.

Není na druhou stranu divoký život v duchu Bukowského zásadním zdrojem inspirace? Daří se vám v sobě probouzet kreativitu, i když žijete jako spořádaný padesátník?

Je pravda, že když má člověk kocovinu, pendluje vlakem z jednoho města do druhého a jeho život jde jednou nahoru, podruhé dolů, tak se písničky vymýšlejí skoro samy. Sám jsem navíc nikdy nebyl zvyklý psát jen tak z čisté vody, za každým mým textem byl nějaký osobní prožitek. Proto jsem se trochu bál, jestli mi - až se usadím a budu se starat o malé děti - textování ještě půjde. Naštěstí to jde, jen si člověk musí přeorganizovat čas. Většinou vás celý den něco zaměstnává, a když si náhodou večer najdete dvě hodiny jenom pro sebe, musíte je umět využít. Proto jsem se naučil pracovat třeba mezi jedenáctou a jednou v noci, když holky usnou. Dokonce jsem si nechal do pracovny udělat zvukotěsné dveře, abych při skládání nikoho nebudil. Sice trávím prací méně času než dřív, ale zase je to intenzivnější.

Michal Malátný (51)

Michal Malátný, frontman kapely Chinaski
Foto: Milan Bureš
  • V občanském průkazu má jméno Michal Novotný, pseudonym Malátný vznikl, až když v roce 1994 nastoupil do Východočeského divadla v Pardubicích a zjistil, že jsou v souboru další dva herci, kteří se jmenují stejně.
  • Vyrůstal v Jičíně a po maturitě na místním Lepařově gymnáziu vystudoval činoherní herectví na DAMU. Od roku 2014 hostuje v divadle Semafor a po boku Jitky Čvančarové účinkuje v představení Kleopatra na jevišti divadla La Fabrika.
  • V roce 1987 založil společně s dlouholetým kamarádem, bubeníkem Pavlem Grohmanem kapelu Starý hrady, kterou fanoušci překřtili na Starý hadry. Ujal se v ní role zpěváka a kytarista a o dva roky později do ní přizval své spolužáky z DAMU Petra Rajcherta a Jiřího Seydlera, kterého ale brzy nahradil Adam Stivín.
  • V roce 1994 kapela změnila název na Chinaski podle alter-ega spisovatele Charlese Bukowského a rok nato vydala eponymní debutové album. Prorazila ale až s druhou deskou Dlouhej kouř z roku 1997, na které už hrál také kytarista František Táborský. Na přelomu tisíciletí kapelu opustili Rajchert a Stivín, přišli naopak Štěpán a Ondřej Škochovi a Petr Kužvart.
  • Poté, co Grohman v roce 2008 tragicky zemřel při nehodě na motorce, usedl za bicí Otakar Petřina mladší, známý jako raper Marpo. Zatím poslední změna složení nastala v roce 2017, kdy Malátný a Táborský z kapely vyhodili Škochovy, Petřinu i Kužvarta. Vystřídali je baskytarista Tomi Okres, klávesista Jan Steinsdörfer a bubeník Lukáš Pavlík.

Dokument Každej ví kulový se vrací i do roku 2017, kdy jste se s Františkem Táborským rozhodli dát sbohem čtyřem dosavadním spoluhráčům a výrazně sestavu Chinaski obměnit. Když Ota Petřina, Štěpán a Ondřej Škochovi a Petr Kužvart o vyhazovu před kamerou mluví, je znát, že jste se neloučili v dobrém. Jak se vám jejich slova poslouchala?

Protože film změnu sestavy zaznamenal ve chvíli, kdy jsme ji prožívali, byly všechny emoce, které diváci uvidí, ještě čerstvé a syrové. Mám pocit, že nikomu nic nedlužím a nikdo nic nedluží mně. Udělal jsem, co bylo potřeba, a doufám, že to kluci jednou pochopí nebo že mi odpustí, pokud jsem jim ublížil. Skoro se všemi jsem se už mezitím potkal - často úplně náhodou, třeba v noci na benzince - a neměl jsem pocit, že by mezi námi byla nějaká zášť nebo nenávist. Normálně jsme se pozdravili, někdy i objali, popřáli jsme si štěstí a jeli jsme zase dál.

Rozhodnutí obměnit sestavu pochopitelně nebylo jednoduché, ale kdybych ho neudělal, tak by šli Chinaski pomalu do kopru. V jednu chvíli totiž kapela začala zavánět továrnou, která by nám sice dál vydělávala prachy, ale hrát jenom ze setrvačnosti by mi nepřišlo férové ani by mě to nebavilo. Viděl jsem, že to mezi námi nefunguje, když jsme spolu seděli v šatně nebo v autě, tak bylo úplné ticho, moje žena si všimla, že chodím domů pořád naštvaný. Tak jsem všem klukům napsal dopis, že takhle to dál nejde a ať s tím zkusíme něco dělat. Jenomže se ani po tom dopise nic nezměnilo, tak jsem se jednoho rána probudil a bylo mi jasné, že je konec.

V nové sestavě s baskytaristou Tomim Okresem, klávesistou Janem Steinsdörferem a bubeníkem Lukášem Pavlíkem hrajete pátým rokem. V jaké je teď kapela kondici?

Já jsem šťastný. V nové sestavě jsme zatím odehráli 240 koncertů a nemůžu se dočkat, až bude další. Po každém vystoupení ještě dlouho sedíme, hrajeme na kytary a nemůžeme se rozloučit. V dubnu jsme spolu strávili jedenáct dní ve studiu na ostrově Giske u norského Ålesundu, kde jsme měli opravdu aprílové počasí - hodinu svítilo slunce, hodinu sněžilo. Všichni jsme byli zavření v jednom baráku, a přitom jsem tam nezažil ani minutu ponorky. Je pravda, že nám rok dva trvalo, než jsme se sehráli, a na desce 11 jde slyšet, že jsme se ještě hledali. Chtěli jsme rychle něco vydat, a neměli jsme dostatek materiálu. Na novou desku, která vyjde letos v září, jsme už ale nahráli třináct silných písní a všichni kluci se tentokrát skladatelsky zapojili, takže bude pestrá.

Jak bude znít? U minulé řadovky jste slibovali, že víc hrábnete do kytar, a nakonec to úplně nevyšlo.

Tentokrát jsme do kytar opravdu hrábli. Řekli jsme si, že balad máme dost, a vyhlásili jsme nepsanou soutěž o rychlou skladbu. Mezi písničkami, které se nám podařilo nahrát, je tím pádem spousta rytmických, tanečních kousků a ploužáky tam jsou snad jenom dva. Ještě ale musíme vymyslet název.

Mohli byste se vrátit k jednomu starému, nepoužitému nápadu…

Stali jsme se mega popovou kapelou a je nám to hrozně líto. No vidíte, to by šlo.

Mohlo by vás zajímat: Naplnily se nám pubertální sny, devadesátky byly velká party a bezbřehá naděje, říkají členové kapely Lucie

Devadesátky byly porevoluční party a bezbřehá naděje. Některý historky nejsou publikovatelný. Funguje nám to, jsme tolerantnější, říkají členové Lucie | Video: Martin Veselovský, DVTV
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 6 hodinami

Fotbalistky do 19 let zakončily domácí ME bez gólu, podlehly i Itálii

České fotbalové reprezentantky do 19 let prohrály na domácím mistrovství Evropy i třetí duel. Svěřenkyně trenéra Jana Navrátila utrpěly ve Frýdku-Místku debakl 0:4 s Italkami.

Češky zakončily skupinu A s celkovým skóre 0:12. V úvodním utkáním na turnaji mladé reprezentantky podlehly obhájkyním titulu Francouzkám 0:3 a následně 0:5 Španělkám.

Italky poslala ve Frýdku-Místku do vedení už ve třetí minutě Arcangeliová, ve 20. minutě na ni navázala Beccariová. Také po změně stran přidaly hostující hráčky dvě branky. Po necelé hodině hry se znovu prosadila Arcangeliová a v nastavení stanovila konečný výsledek střídající Della Perutaová.

"Utkání hodnotím velmi pozitivně, i když jsme prohráli 0:4 a vypadá to, že jsme znovu podlehli jednoznačně. Ale nebojím se říct, že to byl nejspíš náš nejlepší zápas, hlavně směrem do útočné fáze. Musím všem holkám moc poděkovat, protože nechaly na hřišti všechno," citoval Navrátila web FAČR.

Italkám však ani vysoká výhra k postupu do semifinále nestačila, na jejich úkor šly dál Španělky a Francouzky. Šampionát devatenáctek hostí Moravskoslezský kraj. Druhou skupinu tvoří Anglie, Německo, Norsko a Švédsko. Finále se odehraje 9. července.

Mistrovství Evropy fotbalistek do 19 let v Česku:

Skupina A:

Česko - Itálie 0:4 (0:2)

Branky: 3. a 59. Arcangeliová, 20. Beccariová, 90.+4 Della Perutaová.

Sestava Česka: Beránková - Huvarová, Ohlídalová (62. Trčková), Jelínková, Pavlíčková - Pouvová (52. Tenkrátová), Jonášová (81. Kochanová) - Ducháčková, Černá, Hlouchová (46. Bendová) - Švíbková (46. Střížová). Trenér: Navrátil.

Španělsko - Francie 1:1 (1:1).

Konečná tabulka:

1. Španělsko 3 2 1 0 9:2 7
2. Francie 3 1 2 0 6:3 5
3. Itálie 3 1 1 1 7:5 4
4. Česko 3 0 0 3 0:12 0

Skupina B:

Německo - Anglie 3:0 (1:0), Norsko - Švédsko 1:0 (0:0).

Konečná tabulka:

1. Norsko 3 2 0 1 4:5 6
2. Švédsko 3 2 0 1 3:1 6
3. Německo 3 1 0 2 4:4 3
4. Anglie 3 1 0 2 4:5 3

Semifinálové dvojice (středa 6. července):

Španělsko - Švédsko, Norsko - Francie.

před 6 hodinami

Účty britské armády na sítích Twitter a YouTube napadli hackeři, objevila se tam propagace kryptoměn

"Jsme si vědomi narušení armádních účtů na sítích Twitter a YouTube, vyšetřujeme to," uvedl mluvčí armády. "Bezpečnost informací bereme velmi vážně a problém řešíme. Dokud nebude vyšetřování ukončeno, nebylo by vhodné se k tomu dál vyjadřovat," dodal.

Armádní účet na serveru YouTube hackeři přejmenovali na Ark Invest, což je americká investiční společnost. Místo obvyklého obsahu se tam objevila videa souvisejících s kryptoměnami. Twitterový účet armády pak retweetoval řadu příspěvků propagujících nezaměnitelné tokeny (NFT)

Zdroj: ČTK
před 8 hodinami

Zemřel ruský vědec Dmitrij Kolker, kterého na Sibiři zadržela tajná služba

Zemřel ruský vědec Dmitrij Kolker, kterého tento týden na Sibiři zadržela ruská tajná služba FSB a odvezla do Moskvy, přestože byl v posledním stadiu rakoviny. Kolkerův právní zástupce to dnes řekl agentuře Reuters. Vědce FSB podezírala z vlastizrady.

"Zemřel  v sobotu. Zítra kvůli jeho zadržení podáme stížnost," řekl právní zástupce čtyřiapadesátiletého vědce Alexander Fedurov.

Kolkerova rodina ruskému serveru Tajga.info už dříve sdělila, že vědec trpí rakovinou slinivky břišní. FSB jej podle nich odvezla do moskevské vazební věznice Lefortovo ze soukromé kliniky, ačkoliv byl na infúzi. Tajná služba ho podezírala, že spolupracoval s bezpečnostními službami v Číně, uvedla rodina. Podle ní byl Kolker nevinný.

Fyzik a matematik Kolker byl vedoucím Laboratoře kvantových optických technologií na Novosibirské státní univerzitě.

Agentura TASS v sobotu informovala, že FSB na Sibiři zadržela Anatolije Maslova, což je další vědec, kterého rovněž podezírá z vlastizrady. I on byl převezen do Moskvy, podezřelý je podle zdroje blízkého vyšetřování z poskytování dat, která jsou státním tajemstvím.

Zdroj: ČTK
Další zprávy