Případ ze Steubenvillu pojednávající o sexuálním napadení dívky je jeden z mnoha, přesto před sedmi lety obletěl i světová média. Proč jste se o něm ještě rozhodla natočit dokument?
Poprvé jsem o něm četla v The New York Times při návštěvě svých rodičů o Vánocích, noviny mi ukázal otec. Řekla jsem mu tehdy, že se tohle děje všude a nejde o nic neobvyklého. Kampaně proti násilí na ženách jsem již dělala nějaký ten rok, takže podobné příběhy jsem slýchávala neustále. Potom jsem si ale o příběhu přečetla více a zaujalo mne, jak bylo všechno veřejné a jakou roli sehrály sociální sítě.
V té době jsem přemýšlela o natočení nového filmu a věděla jsem, že pokud budu chtít udělat snímek o násilí na ženách, nezaměřím se na oběti, ale na pachatele a svědky. Na obětech činů leží obrovské břímě toho, aby jim lidé věřili. Musejí popisovat detaily a doufat, že s nimi budou ostatní soucítit. Měla jsem toho plné zuby. Chtěla jsem vyprávět o pachatelích a o tom, jak to všechno plánovali. Steubenville se zdál jako ideální případ. Kromě toho mě zaujala taky bloggerka Alex Goddardová (jako první přišla s odhalením celého případu, pozn. red.), která je prostě tvrdá, skvělá ženská, co nikdy neplácá nesmysly. Alex je prostě někdo, kdo viděl určitý problém a chtěl s ním něco udělat.
V dokumentu se objevují také policejní záznamy z výslechů při vyšetřování případu. Jak jste se dostala k povolení je použít?
Do Steubenville jsem se vracela natáčet po dobu čtyř let a původně jsem film vytvořila bez policejních záznamů. Jedna investigativní novinářka, která měla kontakt na policii i přístup k záznamům, viděla, jak se snažím celý příběh vyprávět do hloubky a materiály mi dala. Není to příliš běžné, záznamy jsou sice veřejné, ale od policie bych na ně čekala roky.
Server Vox.com v roce 2017 napsal, že případ Steubenville změnil způsob, jak Američané mluví a vnímají znásilnění. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Rozhodně. Steubenvillský případ znásilnění byl první, který se stal známým na sítích a dotýká se takzvané kultury znásilnění.
Co je kultura znásilnění?
Je to dítě vysmívající se znásilnění na dvanáctiminutovém videu na YouTube, jsou to tweety obviňující oběť. Video na YouTube nebylo explicitní, byly to vtípky, ale dalo se sdílet. Kdyby to byl záznam konkrétního zločinu, nemůžete jej sdílet, nemůžete ho dát na CNN. Ale protože to bylo video jenom mluvící o znásilnění, lidé jej mezi sebou hojně sdíleli. Ukázalo to, jak si mladí lidé dokážou ze znásilnění utahovat a smát se mu.
Myslíte si, že se od roku 2012 v USA něco změnilo?
Ano, Steubenville začal o těchto tématech diskutovat. Myslím, že případ pomohl i zažehnout jiskru #MeToo. Navíc se to stalo během vlády Obamy, takže v té době viceprezident Joe Biden udržoval kancelář zaměřenou na boj s násilím na ženách. Měli jsme spoustu iniciativ chránící ženy a dívky, spoustu různých edukačních programů a Steubenville byl jejich součástí. Lidi případ studují na Harvardu a dalších právnických školách, posloužil jako odstrašující příklad toho, co by se nikdy nemělo opakovat. V současnosti je situace ve Státech rozpolcená. Na jednu stranu byla zavřena kancelář pro boj s násilím na ženách, systémově se ochrana oslabuje. Ale na druhou stranu se více řeší sexuální výchova. Jsou to zajímavé časy.
V Česku zažije znásilnění každá desátá žena. Máte tušení, kolik případů sexuálního napadení dívek a žen je evidováno v USA?
Netuším. Ale lidi o těchto případech mluví neustále, prakticky každý někdy slyšel podobnou historku na středních školách po celých Státech. Samozřejmě, že se to nestává na všech školách, ale když jsem studovala, slýchávala jsem o podobných případech často.
Jak vlastně dneska žijí hlavní protagonisté celého případu, tedy Jane Doeová, Trent Mays a Ma'lik Richmond?
Jane Doeová je falešné jméno oběti násilí, její pravá identita zůstala skryta. Od začátku jsem ji nechtěla stavět do středu celého filmu, protože se pak vždycky řeší, jak se oběť chovala, co měla na sobě a podobně. Ve skutečnosti jsou hlavními aktéry Trent s Ma'likem a zaměřila jsem se především na to, jak se celá věc odehrála. Jane je z vedlejšího města, dokončila jinou střední školu a odešla na vysokou, takže se už do města nemusela vracet. Ale dřívější, dubnová oběť (případ pomohl odhalit, že znásilnění 16leté školačky Jane předcházel podobný případ se 14letou dívkou o několik měsíců dříve, pozn. red.) se musela vrátit do stejné školy. Oba mladí muži byli uznáni vinnými a posláni do vazby pro mladistvé. Nyní hrají fotbal na vysoké škole.
Ma'likův otec před dvěma lety postřelil soudce svého syna a při zásahu zemřel. Dotklo se to nějak celého případu?
Ma'lik bohužel pocházel ze složitého rodinného zázemí. Ve městě se jej zastávala řada lidí, myslím, že si prošel těžkým obdobím. V soudní síni se rozplakal, omlouval se za své činy a většina lidí ve Steubenvillu mu odpustila, protože udělal chybu.
Myslím, že je důležité hledat také způsoby, jak jsou pachatelé zařazováni zpět do komunity. Násilníci existují, měli by být potrestáni, ale nemůžete je držet za zavřenými dveřmi donekonečna. Je nerealistické, že by odešli do vězení a už se zkrátka nikdy nevrátili. Navrátit je zpátky do komunity ale může být škodlivé, pokud se s tím komunita nevyrovná. Může to pak vypadat, že se daný člověk může vrátit ke svému starému životu a všechno bude zase v pohodě, že se vlastně nic nestalo. Ma'lik se mohl vrátit ke středoškolskému fotbalu, což město rozdělilo. Lidé byli naštvaní, že provedl něco protizákonného a neměl by být vpuštěn zpět do týmu. Na druhou stranu, tým si nepromluvil o sexuálním násilí a o sexuálním obtěžování se ani nemluví více v hodinách, takže prostě jen pokračují v tom, co dělali dosud.
Nancy Schwartzmanová
- Americká režisérka, producentka a aktivistka.
- Pochází z pennsylvánského městečka Bryn Mawr , žije v New York City.
- Vystudovala Kolumbijskou univerzitu.
- V roce 2005 spustila svou první newyorskou aplikaci bojující se sexuálním násilí s názvem NYC-Safestreets.org.
- Její filmovou prvotinou je snímek The Line (2009), následoval xoxosms (2011), Just the Three of Us (2014), Split (2016) a Reds, do toho! (2018). V rámci posledně zmiňovaného snímku pořádá i vzdělávací workshopy, zaměřené zejména na kluky a muže.
- Je spoluzakladatelkou aplikace Circle of 6.
Boji proti sexuálním obtěžování a sexuálnímu násilí se věnujete dlouhé roky. Je v tom něco osobního?
Když jsem vyrůstala, svěřovala se mi se svými příběhy řada přátel. Měla jsem dvě kamarádky, které se staly obětí dětského sexuálního zneužívání, další dvě kamarádky se v 16 letech staly obětí sexuálního násilí ze strany otců. Takže jsem chtěla vědět, jak jim pomoci. Pak byla znásilněná moje kamarádka ze střední školy, byla tehdy panna a udělal to její přítel. Myslím, že jsem vždycky byla ten typ, za kterým se lidí chodí svěřovat.
A během studia na vysoké škole jsem se zapojovala do řady diskuzí o feminismu a násilí. Ve 24 letech, když jsem odjela do zahraničí, jsem byla sexuálně napadena, byla jsem znásilněna. Dělala jsem v té době svůj první film a řekla jsem si, že bude o násilí. Jmenuje se The Line, vyšel v roce 2009 a pojednává o hranici souhlasu se sexem.
Sdělila jsem jím svůj příběh a zároveň jsem vyzpovídala muže, který mě znásilnil. Řekla jsem si, že jediný člověk, který na určité otázky může odpovědět, je muž, který mi ublížil. Ale mluvila jsem v rámci něj i s mnoha dalšími lidmi. Film je stále relevantní a vysílá se i ve školách.
Takže vám natáčení pomohlo vyrovnat se s vašim zážitkem?
Jistým způsobem určitě. Ale vytváření filmu není zrovna léčivé, natáčení filmu je brutální a velmi náročné, nejsou to prázdniny. Dodal mi však sílu a možnost mluvit o tématu po celé zemi.
Jste autorkou několika projektů zaměřených na pomoc se sexuálním násilím. V roce 2005 jste se podílela na založení webu Safestreet.org mapující oblasti v New York City, kde dochází nejčastěji k napadením. Roku 2011 jste uvedla do provozu aplikaci pomáhající předcházet či následně řešit násilné činy. Jak funguje?
Je to jednoduchá aplikace stojící na osobních vztazích. Pomáhá spojit člověka s lidmi, kteří jsou mu nejbližší a lze se na ně obrátit v případě nutnosti. Můžete si připojit šest nebo i méně lidí, aktivace aplikace pak trvá přesně dva doteky na mobilu. Můžete někomu poslat svou GPS nebo volání o pomoc. Pokud pak někoho z kruhu vybraných šesti lidí kontaktujete, je jim hned jasné, že se to týká sexuálního násilí.
Pokud se vám navíc něco stane, policejní důstojníci nejsou zrovna ti první, se kterými chcete mluvit. Přidali jsme taky horkou linku pomoci. Máme verzi pro americké studenty, ale aplikace se dá využívat i mezinárodně. V současnosti máme 32 tisíc uživatelů ze 32 zemí a verzi pro Indii . Momentálně chystáme verzi pro Mexiko. Nesbíráme sice data, ale dostala se k nám již řada pozitivních příběhů, kdy aplikace pomohla.
O sexuálním násilí se veřejně začalo více mluvit od roku 2017, kdy se zvedlo hnutí #MeToo. Jak se k němu stavíte?
Myslím, že je skvělé a že ukončilo dobu mlčení. Dotklo se tolika mocných pachatelů, ať už jsou ze sportu, nebo šoubyznysu. Dříve byly jejich činy otevřenými tajemstvími. Vědělo se, že Harvey Weinstein zneužíval herečky, nebo že Bryan Singer znásilňoval kluky. Jak je možné, že se tohle veřejné tajemství udržovalo? Třeba R. Kelly zneužíval dívky roky. Kladu si otázku, proč jsme roky chránili násilníky? Takže #MeToo mlčení prolomilo a mocní lidé byli prostě vyhozeni, jako třeba ředitel CBS (americký mediální konglomerát, jemuž šéfoval Leslie Moonves, pozn. red.). Hollywood s nimi skoncoval. CBS s nimi skoncovalo. Časy se mění. Pořád je před námi mnoho výzev, ale časy se pomalu mění.
