


Káhirské Město mrtvých není jen historický hřbitov, ale také obytná čtvrť s dílnami, domácnostmi nebo místy, kde se hraje fotbal. Svoje příběhy tu prožívají školačky, řemeslníci, správci hrobek i lidé, kteří se jinde v přelidněné metropoli často usadit nemohou. Mnozí z nich jsou přitom na svůj původ pyšní.
Z výšky působí káhirské Město mrtvých jako kamenné moře. Nízké střechy, kupole, minarety, úzké uličky a mezi nimi hrobky, které na první pohled připomínají malé domy. Jen v dálce se za nimi zvedají panelové věže současné Káhiry. Jako by se dvě města dívala jedno na druhé: staré, tiché a pohřební na to nové, husté a rozpínavé. A naopak.
Fotograf Filip Jandourek se vypravil s fotoaparátem na tohle zvláštní místo ve chvíli, kdy do něj stále výrazněji vstupuje nová Káhira: silnicemi, demolicemi a tlakem na odchod těch, kteří tu mají domovy i předky.
Tady jsou jeho postřehy z káhirské nekropole – Města mrtvých.
Procházím sám tímto podivuhodným hřbitovem s pocitem, že nekropole nepůsobí jako prázdné pietní místo. Sedí se tu na kobercích, děti běhají po ulici za míčem, na šňůrách visí prádlo, muži pracují v dílnách a v některých hrobkách se bydlí. Místo, které by se zvenčí mohlo snadno stát kuriozitou, je pro místní především obytnou čtvrtí. A to i přes horší dostupnost vody a elektřiny. Naopak nájmy mezi zdobenými stěnami hrobek jsou nízké.
Historické pohřebiště vzniklo díky bohatství tehdejších elit. Rodiny si nechávaly stavět rozsáhlá mauzolea a u nich domy pro správce. Právě správci, hrobníci a jejich rodiny se časem stali přirozenou součástí místa. K nim se přidávali lidé, které do nekropole přivedla bytová nouze. V Káhiře, kde se tlak na bydlení dlouhodobě zvyšuje, může být hrobka nebo přilehlý prostor jednou z mála dostupných možností.
Město mrtvých, arabsky často označované jako al-Qarafa, je rozsáhlý soubor historických islámských hřbitovů a nekropolí v Káhiře. Rozkládá se severně a jižně od Káhirské citadely, pod pahorky Mokattam, a je součástí širší oblasti Historické Káhiry zapsané na seznam UNESCO. Historická Káhira je podle UNESCO jedním z nejstarších islámských měst světa, s mešitami, madrasami, lázněmi a fontánami; své vrcholné období zažila ve 14. století.
Nekropole se vyvíjela po staletí. Kromě běžných hrobů zde vznikala okázalá mauzolea panovníků, učenců, náboženských osobností i bohatých rodin. Součástí areálů bývaly prostory pro správce, návštěvy nebo zázemí rodin, které o hroby pečovaly. Právě z této tradice se postupně vyvinulo i bydlení v části hřbitovů.
V jednom z domů mě muž jménem Ali zve dovnitř a ujišťuje mě, že mrtvá těla byla z hrobu pod podlahou vyjmuta. Majitel objektu podle něj žije v zahraničí a prostor pronajímá zhruba za padesát dolarů měsíčně.
V jiné části památního místa se objevuje třináctiletá Fatima, která se v nekropoli narodila a žije tu s rodiči a sourozenci. Chodí do školy v nedaleké čtvrti. Na otázku, zda se nebojí mrtvých, odpovídá jednoduše: „Proč bych se měla bát?“ Víc ji rozčilují spolužačky, které jí a dalším dětem říkají obyvatelé hrobů a někdy se jim vyhýbají.

Zdi Města mrtvých však přestávají být pro své obyvatele jistotou. Egyptské úřady v posledních letech kvůli silnicím a nové výstavbě bourají části historických hřbitovů.
Podle agentury Reuters zasáhly od roku 2020 dálniční projekty do rozsáhlých částí káhirské nekropole; egyptská vláda argumentuje modernizací a tím, že registrované památky chrání. UNESCO a další kritici naopak mluví o ztrátě nenahraditelné části městské paměti.
Pro místní nejde jen o památkovou debatu. Muž jménem Omar, který se v nekropoli narodil, žije sám s několika kočkami a pracuje v textilní dílně, popisuje těžké rozhodování. Hrozí, že hrob jeho matky bude zbourán. Může vyhovět úřadům a přemístit ostatky i rodinné náhrobky na nové pohřebiště za městem, nebo je ponechat na místě s rizikem, že je poškodí demoliční práce.
Město mrtvých tak mizí dvojím způsobem. Z jeho okrajů ukrajuje nová doprava, beton a bytová výstavba. Zároveň se z něj vytrhává to, co z něj dělalo živou část Káhiry: vztah k předkům, práce správců, každodennost lidí, kteří se mezi hroby narodili a pro které mrtví nejsou strašidlem, ale respektovanými sousedy. Novodobé město tu nepožírá jen starý hřbitov. Požírá i vzácný prostor, kde smrt nebyla vytlačena za plot, ale zůstávala součástí života.
Kdo je Filip Jandourek
Filip Jandourek (*1978) je pražský fotograf zaměřený především na portrét a dokumentární fotografii. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Od roku 2008 spolupracuje s českými i zahraničními periodiky, je několikanásobným oceněným soutěže Czech Press Photo a Siena Awards. Věnoval se mimo jiné dokumentárním projektům na Ukrajině, spolu s fotografkou Hanou Connor pak fotografují v Bangladéši nebo na Kubě.
Zdroj: autorský text



Téměř čtyři dny po ničivém zemětřesení v Kolumbii se záchranáři stále snaží najít přeživší ve zřícených budovách. Naději v pátek posílil nález živého muže pod troskami hotelu ve městě Pereira, informovala agentura Reuters. Zemětřesení o síle 7,4 stupně si podle úřadů vyžádalo nejméně 285 mrtvých a téměř 4 000 zraněných. Dalších téměř 400 lidí je stále pohřešováno.



Bylo to ve středu večer naprosto suverénní představení Emmy Zapletalové. Slovenská atletka potvrdila na mistrovství Evropy v Birminghamu pozici největší favoritky běhu na 400 metrů překážek a získala pro svou zemi historické zlato. Ale v širším kontextu k němu došla doslova navzdory osudu.



Jak udržet 80letého Donalda Trumpa během oficiálních akcí vzhůru? To je otázka, kterou musí poradci amerického prezidenta řešit stále častěji. Internet teď ale přišel s vlastní, poněkud bizarní teorií. Podle ní má Trumpovi pomáhat žena, která má na břiše tajné tlačítko, jímž ho probouzí. Celá teorie má však mnohem jednodušší vysvětlení.



Nábor jde skvěle, vojáků jsme za osm měsíců přijali více, než kolik se povedlo minulé vládě za celé čtyři roky. Tím se mimo jiné pochlubil na sociální síti Facebook premiér Andrej Babiš (ANO). Jenže podle zástupců armády pomohl náboru růst platů vojáků. A ten schválila právě předchozí vláda Petra Fialy (ODS).



Policisté ve čtvrtek večer při běžné kontrole zastavili u Obědovic nedaleko Hradce Králové osobní vozidlo značky Audi, které na silnici druhé třídy jelo rychlostí téměř 200 kilometrů v hodině. Za volantem přitom seděl teprve čtrnáctiletý chlapec, uvedla v pátek policie na webu. Policejní hlídce řekl, že automobil je jeho otce.