Kořeny mennonitské komunity v mexickém městě Chihuahua sahají do doby před sto lety, kdy do oblasti přišli první osadníci hledající ideální zemědělskou půdu, izolaci od okolního světa a zachování svého náboženství.
I dnes se snaží udržovat jednoduchý styl života, který vedli jejich předkové. Jenže je to stále těžší a těžší. A to i kvůli problémům, které přináší současný svět. Jedním z nich jsou například snižující se zásoby vody v souvislosti s klimatickou změnou a potřeba čerpat ji z hlubin země, což nejde bez čerpadel poháněných naftou.
Mennonitší zemědělci kdysi přišli do Mexika z Kanady. Jde o potomky anabaptistů, kteří žili v 16. století v Německu, Švýcarsku a Nizozemsku. Protože odmítali vojenskou službu a koncept církevní hierarchie, trpěli dlouhá léta pronásledováním a stali se závislými na ochraně od panovníků, kteří využívali jejich přesvědčení, že zemědělství a víra jsou vzájemně propojeny.
Komunita El Sabinal, kterou fotografoval Jose Luis Gonzalez, byla založena téměř před 30 lety v suché pouštní oblasti Chihuahua na severu Mexika. Postupem času mennonitští farmáři proměnili vyschlý terén v úrodnou zemědělskou půdu, často s využitím starodávné zemědělské techniky. Žijí v jednoduchých cihlových domech, které si sami postavili a které se obvykle skládají z jedné otevřené místnosti.
Jak mennonité rozšiřovali svou zemědělskou půdu v suchem ohrožené krajině, rostla poptávka po vodě. V průběhu let čelili dokonce obviněním od místních farmářů, že hloubí nelegální studny a že je vláda zvýhodňuje. "Vody je stále dost, ale musí se hloubit další studny," konstatuje mennonita Guillermo Andres, který do El Sabinalu přišel jako teenager.
Rodným jazykem mennonitů je plautdietsch - jde o směs dolnoněmčiny, pruského nářečí a holandštiny. Mnoho mennonitů, zejména mužů, kteří se stýkají s místními dělníky, hovoří také španělsky. Téměř vše, co mennonité potřebují, od škol až po obchody se smíšeným zbožím, si vybudovali sami v rámci svých komunit.
Muži se starají o pole, zatímco ženy doma pečují o zahrádky a o děti. Žení a vdávají se brzo a mají často i více než deset potomků. Ti zpravidla chodí do školy jen do 12 let. Chlapci a dívky sedí ve třídách odděleně, stejně jako muži a ženy v neděli v kostelních lavicích. Děti už od deseti let také často obsluhují traktory nebo kočírují koňské povozy.
S vnějším světem se mennonité setkávají, jen když zaměstnají dělníky z okolí, kteří do komunity nepatří, nebo když jedou do města nakupovat. "Žiju tady v souladu s tradicemi, bez nákladních aut, bez gumových pneumatik i bez elektřiny. O moderní technice nic nevím - tak jsem se narodil, tak to bylo po celý můj život a bude to tak i nadále," konstatuje Guillermo Andres.
