Mělo se na ni zapomenout. Nacisté ji mučili a týrali, když nic neprozradila, skončila pod gilotinou

Bylo jí sotva dvaadvacet let, když ji nacisté odsoudili k smrti. V cele ve Vratislavi pak při čekání na popravu psala dopisy, které dodnes působí klidně a soustředěně. „Neplačte, nepláču. Já umírám za dobrou věc – vy zemřete též. Bez záchvěvu strachu odcházím,“ vzkazovala. Příběh odbojářky Marie Kudeříkové se odehrál na pozadí okupace, mezi vírou, ideály a rozhodnutími, která už nešlo vzít zpět.

V cele smrti strávila více než sto dní. Právě tam vznikly dopisy, které přežily válku i ideologie. „Škrabky“, jak svým dopisům říkala, psala Marie při práci – malovala oči dětským figurkám. Díky tomu měla k dispozici tužku i papír. Ven se jich především díky dozorkyni Adolfíně Taubingerové podařilo propašovat dvaatřicet. Nejsou to jen záznamy o věznění, ale zvláštní druh vnitřního dialogu: s rodinou, se sebou samou i s tím, co Marie považovala za pravdu.

Přes vědomí blížícího se konce si Marie dokázala zachovat pozoruhodnou vyrovnanost. „Je na mém stavu něco tak hrozného? Já umírám za dobrou věc – vy zemřete též,“ píše. Přiznává ale i naprosto lidské touhy: „Chtěla bych vychovávat své děti…“ Zvláštní místo v dopisech zaujímá vnitřní konflikt mezi náboženským prostředím, ze kterého vzešla, a ideologií, kterou přijala. V dopisech reaguje na prosby své matky, aby se vrátila k víře, ale upřímně přiznává, že to nedokáže. „Kdybych se svíjela bolestí… nemůžu, nevyznám katolické: ‚Věřím,‘“ píše otevřeně.

Nacisté popravili Marii Kudeříkovou 26. března 1943, dva dny po jejích dvaadvacátých narozeninách. Její poslední dopis rodině patří k nejznámějším částem jejího odkazu: „Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču… Bez nářku, bez záchvěvu strachu odcházím,“ stojí v něm.

Kdo byla dívka, které se nacisté báli?

Narodila se 24. března 1921 ve Vnorovech na Hodonínsku jako nejstarší ze tří dětí Františky a Josefa Kudeříkových. Oba rodiče byli katolíci. Mariin otec se coby lidovec angažoval v místní politice, matka vedla domácnost a starala se o hospodářství. Marie už od dětství vynikala studijními výsledky. Po obecné škole začala dojíždět na gymnázium ve Strážnici, kde se kromě studia formovaly i její první zásadní postoje.

Právě tam se seznámila s Juliem Kramaričem. „Rodiče Kudeříkovi se stavěli – zejména otec – proti této známosti, ale marně. Kramarič se už tehdy názorově hlásil ke komunismu a pro marxistické ideály získal i Marušku, což ostře kontrastovalo s křesťanským vyznáním Kudeříkovy rodiny,“ stojí na stránkách Mariiny rodné obce Vnorovy.

Zamilovanost a ideje se v jejím životě prolnuly, ale zatímco vztah postupně skončil, přesvědčení zůstalo. Po maturitě v roce 1940 odešla na jazykovou školu do Brna a následně nastoupila do práce v továrně na zdravotnický materiál ve Veverské Bítýšce. „Už tehdy se zapojila do ilegální práce ve Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor Komunistické strany. Maruška pracovala po přestěhování do Brna v jeho vedení,“ píše se na stránkách obce.

Rozmnožovala ilegální tiskoviny, podílela se na jejich distribuci a spoluorganizovala další aktivity proti nacistickému režimu. Šlo o činnost, která byla nebezpečná už ze své podstaty – a postupně se stala neudržitelnou. V prosinci 1941 zatklo Marii Kudeříkovou gestapo. Následovaly výslechy v Brně i v Praze, které podle dochovaných svědectví provázelo fyzické i psychické násilí.

Nezlomná Marie

„Neublížila jsem slovem žádnému. Neuvedla jsem ani stopu, tím méně jméno některého z nich,“ stojí v jednom z dopisů, které později vyšly pod názvem Zlomky života. Mariin nezlomný postoj potvrzují i dobové dokumenty gestapa, jež u jejího jména zaznamenaly poznámku o tvrdošíjném mlčení.

Po válce se její příběh stal součástí širšího narativu. Komunistický režim z ní vytvořil symbol odboje a mučednictví, její jméno nesly školy, ulice i kulturní instituce. Připomínala ji literatura i film, například snímek „…a pozdravuji vlaštovky“ režiséra Jaromila Jireše. Kult, který kolem ní vznikl, zároveň postupně překryl složitost její osobnosti.

Po roce 1989 se situace obrátila. S ústupem ideologického výkladu začalo jméno Marie Kudeříkové mizet z veřejného prostoru i z učebnic. Její příběh se stal předmětem kritických debat a pokusů o reinterpretaci. Ty však často narážely na nedostatek nových faktů a spíše odrážely proměnu společenského klimatu než historický výzkum.

Její osud tak zůstal sevřený mezi dvěma extrémy – oslavou a zapomněním. Dochované texty ukazují mladou ženu, která se rozhodla jednat podle svého přesvědčení a byla připravena nést důsledky. „A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit!“ napsala krátce před smrtí. V těchto slovech není jen osobní postoj, ale i klíč k tomu, proč příběh Marie Kudeříkové nezmizel úplně – i když se o to dějiny pokusily hned několikrát.

Zdroj: Obec Vnorovy, iROZHLAS, Novinky.cz